Už zase skáče padákem

Autor: Olga Haladová

Nadporučík v záloze Robert Chudý přišel loni v Afghánistánu o ruku a část nohy. Jak se mu žije dnes, téměř rok a půl po incidentu?

Třicátého dubna loňského roku, při návratu příslušníků Provinčního rekonstrukčního týmu na základnu Shank v provincii Lógar, najelo vozidlo HMMWV na improvizované výbušné zařízení. Rotný Radim Vaculík na místě zemřel, nadporučík Robert Chudý, který zastával funkci velitele mobilní pozorovací skupiny, utrpěl vážné zranění, další tři vojáci byli zraněni lehce.

„Vlastně je to zázrak, že jsem se po necelém roce dokázal vrátit zpátky do práce,“ říká Robert Chudý, který kromě levé horní a dolní končetiny přišel následkem výbuchu o slezinu a v nejbližších měsících ho čeká komplikovaná plastická operace břicha. „Jsem armádě nesmírně vděčný, že mě – plně invalidního člověka – vůbec zaměstnala.“

Robert Chudý nastoupil 1. dubna 2009 do Vyškova jako instruktor skupiny záchrany a CSAR (Combat Search and Rescue) u oddělení výsadkové přípravy a SAR, které je součástí institutu rozvoje. „Pro letecký personál, tedy piloty, palubní techniky a střelce, tu připravujeme kurzy typu personnel recovery (záchrana osob), drilové a střelecké kurzy. Vlastně je to podobný typ práce, jaký jsem před úrazem dělal u 102. průzkumného praporu generála Palečka v Prostějově. V kurzech tu učíme vojáky, jak přežít v nebezpečné oblasti při případné havárii nebo sestřelení.“

 

Vojáci se podle slov Roberta Chudého musejí naučit třeba poskytnout první pomoc sobě i kolegovi, střílet tak, že budou schopni zasáhnout nepřítele i když budou sami zranění, být psychicky odolní vůči stresu, fyzicky odolní vůči strádání atd. „Dozví se tu, jak získat potravu nebo vodu z místních zdrojů i jak se chovat a co říkat při případném zajetí. Celý výcvik se snažíme přiblížit co nejvíce realitě, takže vojáky „zanecháváme“ ve výcvikovém prostoru, kde si sami hledají jídlo a přežívají v neznámém prostředí,“ říká a s úsměvem dodává, že simulace afghánské reality samozřejmě není ideální, protože přírodní podmínky jsou v České republice přece jen o něco příznivější.

Přes všechno, co si v Afghánistánu prožil, se chce jednou do této středoasijské země vrátit. „Paní psycholožka to nazvala syndromem „nedokončeného úkolu“ – domnívá se, že nejsem schopný se vyrovnat s tím, že jsem misi v Afghánistánu neukončil, a proto mě to pořád táhne zpátky. V té práci vidím smysl,“ říká a vy věříte, že se mu to jednou podaří. Na Robertu Chudém si totiž žádného handicapu na první pohled nevšimnete. „Tak jako dřív dělám všechno na maximum, dbám na zdravý životní styl, sportuji a posiluji. Mám bionickou ruku, se kterou navléknu i korálek na nit a na podzim bych měl dostat i bionickou nohu. Dokonce se rýsuje i možnost, že bych mohl zkusit paralympijský sport v hodu diskem. A když zrovna nesportuji, starám se o svých dvě stě ovocných stromů. Zahrada je moje veliká vášeň,“ směje se Robert Chudý, který se do armády dostal trochu „oklikou“ přes studium na zahradnické fakultě Mendelovy univerzity v Lednici na Moravě.

 

Robertovi Chudému, zdá se, nechybí ke štěstí vůbec nic. Nebo přece jen? „Chtěl bych si jednou skočit na padáku typu křídlo. Tandem už jsem vyzkoušel a není to ono. Jinak jsem spokojený. Vyškov už dávno není tím, čím byl – hodně se tu změnilo, posádka prošla rozsáhlou modernizací. Navíc celé naše oddělení je jedna velká rodina a v pravidelném kontaktu jsem i se svými bývalými kolegy a přáteli z Prostějova.“