Bosna - Ze vzpomínek generálmajora v záloze Josefa Šíby, v době operace Joint Guard náčelníka sekce bojové přípravy - Generálního štábu AČR

Čestí vojáci v Bosně a Hercegovině v mírových operacích pod vedením NATO

Ze vzpomínek generálmajora v záloze Josefa Šíby, v době operace Joint Guard náčelníka sekce bojové přípravy - Generálního štábu AČR

Ačkoliv s přípravou na vojenskou kariéru jsem začal v patnácti letech studiem na vojenské škole a od roku 1967, kdy jsem se stal vojákem z povolání, prošel řadou štábních i velitelských funkcí, nikdy jsem válku a její důsledky přímo nezažil. Ano, mnohé jsem o tomto fenoménu všech dob četl, viděl jsem hodně historických filmů s válečnou tematikou i autentické snímky utrpení lidí a devastace míst, kde byly války. První a bohužel otřesnou osobní zkušenost jsem měl možnost získat při své cestě za našimi vojáky nasazenými v operaci IFOR na území bývalé Jugoslávie, v místě, kde se ještě nedávno v překrásné přírodní scenérii jezer a hor natáčely mé oblíbené dětské filmy Poklad na Stříbrném jezeře a Vinetou, v zemi, která pro nás vojáky z povolání byla v letech trvání „železné opony“ zapovězena. Do té doby jsem si plně neuvědomoval, jak zde, uprostřed Evropy, žijeme blízko od války.

Bylo to v první polovině roku 1996, nedlouho poté, co náš 6. mechanizovaný prapor byl zařazen do sestavy 2. kanadské mnohonárodní brigády tzv. Implementačních sil (IFOR) pod velením NATO v rámci operace Společné úsilí (Joint Endeavour). Byl jsem náčelníkem štábu – zástupcem inspektora pozemního vojska, kterému byly jednotky nasazené v mírových operacích podřízeny. Pozůstatky války byly viditelné na každém kroku. Zcela zničené vesnice, vypálené domy, lidé žijící v lesích v zemljankách a v různých jiných provizoriích, vraky aut, mršiny prasat roztroušené na loukách a podobně. V té době jsem neuměl vidět nebezpečí, které stále ještě přetrvávalo. Mne, „zkušeného“ vojáka, před mířeným výstřelem odstřelovačů všeho živého oblékal do neprůstřelné vesty a poučoval o nebezpečí neviditelných min a různých nástrah můj vlastní syn, který tehdy byl velitelem čety a který mě na patrole doprovázel. Ačkoliv jsem hlasitě nic nepronesl, v tom okamžiku jsem si položil otázku: Proč ještě naše děti musejí zažívat hrůzy války – a nedej Bůh i naši vnuci? Jak to, že ještě v dnešní době civilizace, ve středu Evropy, několik stovek kilometrů od České republiky mohli pod vidinou pochybné ideje umučit Srbové stovky chorvatských rodin, Chorvaté stovky srbských rodin, Muslimové tisíce Srbů a Chorvatů a Srbové a Chorvaté tisíce Muslimů? Bezbranných žen, starců, dětí...

Mírové jednotky, a my byli jejich součástí, tam byly ale vítány. Češi, Srbové, Chorvati, ba i Muslimové v Bosně a Hercegovině jsou si jazykem blízcí. Nebylo tedy problémem přiblížit se ke strádajícím lidem, hovořit s nimi a rozumět jim. Nebyli to oni, kteří nesmyslnou válku vyprovokovali, byli jen její obětí. Vděční byli za jakoukoliv pomoc, ať se jednalo o jídlo, sadbu brambor pro jejich políčko, úpravu cesty nebo dovoz vody. A jak zazářily oči těch nesčetných dětí, které jsme při patrole potkali a kterým jsme tu a tam dali nějaký pamlsek, ovoce nebo konzervu. Osobní prožitky jsou nepřenosné. Jak vysvětlit dětem, mladým lidem, ale i dospělým to, aby nedopustili opakování takové nelidské doby?

Od 1. října 1997, kdy jsem se stal náčelníkem sekce bojové přípravy, jsem za činnost jednotky v operaci SFOR plně odpovídal. K našemu kontingentu jsem jezdil častěji a situaci na Balkáně jsem měl možnost poznávat hlouběji. Pokaždé jsem se přesvědčoval, že i nepatrné, obtížně vznikající zárodky míru a stability se mohou ze dne na den zcela zhroutit. S tím větším zadostiučiněním jsem sledoval, jak křehký mír na Balkáně se za pomoci mírových jednotek postupně upevňuje. Tyto jednotky byly jedinou silou schopnou zabránit novému konfliktu a ochránit civilní obyvatelstvo před dalším utrpením. Vojáci českého praporu se spolu s příslušníky dalších kontingentů armád za velmi obtížných podmínek, mnohdy i s nasazením vlastního života, podíleli na udržení klidu zbraní. Spolu s tím – a zejména po dobu operace Společná stráž (Joint Guard) – se příslušníci mnohonárodních tzv. Stabilizačních sil (Stabilization Force – SFOR) v rámci svých omezených možností snažili pomáhat civilnímu obyvatelstvu. Vytvářeli podmínky pro obnovu mírového soužití národů usídlených v Bosně a Hercegovině a pro návrat uprchlíků. V té době také začaly vznikat týmy pro civilní a vojenskou spolupráci – CIMIC. V červnu 1998 byla zahájena operace Joint Forge (SFOR II). Začaly se připravovat rozsáhlé projekty obnovy zničeného hospodářství, komunikací a domů. Vše se chystalo na hromadný návrat uprchlíků a bezdomovců...

Pomocnou ruku obyvatelům válkou zničené země podalo i dětské mírové hnutí „Na vlastních nohou – Stonožka“, které v roce 1990 založila Norka českého původu paní Běla Gran Jensenová. Za peníze získané odprodejem obrázků namalovaných dětmi koupilo hnutí sanitku, nevědělo však, jak ji na místo určení dopravit. Paní Jensenová za mnou přišla a říká: „Jste vojáci přinášející mír, život a radost dětem do míst, kde jiní rozpoutali válku. My vás při tom nenecháme samotné.“ Tímto okamžikem si mě plně získala. Jednu sanitku plnou pastelek a omalovánek jsme společně předali dětské nemocnici v kosovské Prištině, další sanitky jezdí v Bosně a Hercegovině. Dětské hnutí „Na vlastních nohou“ také vybavilo nábytkem školní třídy v Hambarine a Rizvanoviči, rekonstruovalo školu v obci Srednja Lamovita...

Armáda České republiky rozhodně není jedinou ani hlavní silou působící v mírových operacích, ale za krátkou dobu svého působení v nich získala nemálo zkušeností. Může se těšit z mnohých úspěchů, je uznávaná mezi partnery a dovoluji si říci, že má i prestižní postavení. Jsem rád, že jsem měl možnost se na tom podílet.

Generálmajor v záloze Josef Šíba,
v době operace Joint Guard náčelník sekce bojové přípravy Generálního štábu AČR