90 let československé státnosti

Autor: PhDr. Karel Straka, Ph.D., Vojenský historický ústav Praha

„Usilujeme o samostatný československý stát“. Tato věta obsáhla smysl boje Čechů a Slováků proti centrálním mocnostem v letech první světové války. Zveřejněna byla jako součást památného prohlášení Českého komitétu zahraničního ze 14. listopadu 1915. Ohlas zaznamenalo zpočátku ve Francii, Rusku, Švýcarsku a ve Spojených státech amerických, tedy v zemích, kde jej publikovali poprvé. Jeho význam spočívá v tom, že jím Tomáš Garrigue Masaryk a jeho odbojoví spolupracovníci vypověděli před světovou veřejností boj habsburské monarchii a jejím spojencům. Organizovaná a programově semknutá odbojová akce tím oficiálně začala.

V dohodě s politickými činiteli ve vlasti se zdůrazňovalo, že československý národ vstupuje do válečného zápasu bez ohledu na jeho výsledek. Byla to slova nanejvýš odpovědná a zavazující, učiněná navíc ve chvíli, jež nebyla pro koalici dohodových spojenců vůbec příznivá. Ruská armáda na východě ustupovala pod tlakem rakousko-uherských a německých vojsk. Srbsko podlehlo po heroickém odporu. Do dalších válečných let bylo podstatné, že zmíněný dokument uváděl odbojovou práci na jednotně organizovanou platformu, která do té doby scházela. Čeští krajané v zemích dohodového tábora byli věci zápasu s nepřítelem maximálně oddáni. Svědčí o tom obětavost, s jakou spontánně zakládali první dobrovolnické jednotky, a životy, které obětovali na bojištích. Chybělo jim ale jednotné politické vedení a ucelený koncepční program.

Průběh války a válečné cíle centrálních mocností přesvědčily český národ, že jeho další existence je možná jen v samostatném státě. Česká politická reprezentace usilovala do rozpoutání konfliktu o autonomii českých zemí vždy v rámci Rakousko-Uherska. Za ideál považovala přetvoření monarchie na federativní soustátí. Reprezentace slovanských národů v ní ještě spatřovaly také záštitu proti německé i ruské hegemonii. Avšak válka tyto představy zničila. Již zmíněné provolání se k tomu vyjádřilo slovy: „Ztratili jsme důvěru v životnost Rakousko-Uherska, neuznáváme již jeho oprávněnost; svou neschopností a nesamostatností podalo celému světu důkaz, že slovo o nutnosti Rakouska je překonáno a právě touto válkou naprosto vyvráceno. Ti, kdo hájili možnost, ba nutnost Rakousko-Uherska – a byl to jednu dobu sám Palacký – chtěli federativní soustátí rovnoprávných národů a zemí; avšak Rakousko-Uhersko dualistické stalo se potlačovatelem neněmeckých a nemaďarských národů, je překážkou míru v Evropě a zvrhlo se v pouhý nástroj dobyvačnosti Německa na východ, bez vlastního pozitivního cíle, neschopno vytvořit organický státní celek rovnoprávných, svobodných a kulturně pokračujících národů.“

Zákony války byly ovšem neúprosné, a tak ten, kdo usiloval o určitý cíl, musel též do zápasu vstoupit se zbraní v ruce. Tuto nezbytnost si T. G. Masaryk se svými spolupracovníky dobře uvědomoval. Vojenský faktor, tedy výstavba a bojové nasazení vlastní armády, musel být nutně implementován do plánů, o jejichž realizaci usilovala Československá národní rada (ČSNR). Předsedal jí prof. Tomáš Garrigue Masaryk. Slováky zastupoval naturalizovaný Francouz, astronom a důstojník francouzského letectva, Milan Rastislav Štefánik. Generálním sekretářem se stal docent sociologie dr. Edvard Beneš. Toto centrum, sídlící v Paříži, pak až do konce války řídilo politické a vojenské akce protirakouského odboje v zahraničí.

Československá rezistence měla na čem stavět. Již na počátku války vznikly spontánně první dobrovolnické jednotky, Rota Nazdar ve Francii a Česká družina v Rusku. Především východní fronta skýtala pro organizování dalších sil optimální podmínky. Kromě přítomnosti početnější krajanské kolonie se v ruských zajateckých táborech hromadily tisíce Čechů a Slováků. Ti se v rostoucí míře hlásili do nových československých útvarů a později i do vyšších jednotek. Množství zajatců dovolovalo pomýšlet na přesun jejich části na západní frontu, kde se Čechoslováci ve vojensky významnějším počtu do počátku roku 1918 nevyskytovali. ČSNR, vědoma si vysokého politického významu vlastní vojenské přítomnosti na západním válčišti, usilovala po uzavření brestlitevského míru, tedy po skončení bojů na východní frontě, o přesun celého československého sboru do Francie, která se ze všech sil bránila náporu německých ofenziv.

Nutno podotknout, že zajištění spořádaného přesunu československého vojska z Ruska na západ utvářelo jednu z nejvýznamnějších, nejobsáhlejších a nejzávažnějších kapitol politicko-diplomatické aktivity ČSNR. Nutno zde připomenout, že Čechoslováci zaznamenali celosvětový ohlas, když bojem s bolševiky započali zjara 1918 připravovat znovuotevření východní fronty. Že se tak vlivem nepříznivých okolností nestalo, nebylo jejich vinou. V podmínkách obtížné a zdlouhavé anabáze si místo toho museli v dalším období razit cestu Sibiří. Tato z mnoha důvodů výjimečná kapitola skončila postupným návratem do vlasti až dlouho po ukončení světového konfliktu.

Po vstupu Itálie do války se potenciální podmínky pro vznik dobrovolnických jednotek rozšiřovaly též na jižním válčišti, kde krajané scházeli, a tak zajatci znamenali jediný zdroj pro doplňování jednotek nejen v Itálii, ale i ve Francii. Další početný rezervoár skýtaly zejména Spojené státy americké, kde žilo mnoho českých a slovenských krajanů.

Politický význam československé válečné účasti vystihl T. G. Masaryk již v únoru 1915 těmito slovy: „Postavíme-li armádu, dostaneme se tím do nového právního postavení k Rakousku i Spojencům; další krok by byl eventuálně i formální prohlášení války Rakousku-Uhersku. Tím se vytvoří politická situace, která nám umožní ve chvíli mírového jednání dosáhnout aspoň minima našich požadavků. V každém případě nebudou moci Spojenci ani Vídeň přejít kolem nás mlčky, budeme-li mít vojáky; budou míti spojenci i naši doma eventuálně kompenzační prostředek k dosažení ústupků naší věci národní, i kdyby to pak dopadlo špatně. Bez rozhodného boje i vojenského nedostaneme však nic od nikoho.“

Předělem se stal Zborov. Zaslouženě proslulý bojový úspěch československé střelecké brigády ze 2. července 1917 znamenal nesmírný politický kapitál. Představitelé ČSNR jej využívali při složitých, náročných a zdlouhavých jednáních s představiteli dohodových mocností jako doklad válečné aktivity Čechoslováků. Odtud plynul Masarykův stěžejní argument, že Zborovem jsme se stali národem bojujícím.

Vysoce náročné politické úsilí, podložené nespornými úspěchy Čechoslováků na frontách, přinášelo odezvu v postupných vstřícných krocích dohodových mocností. Uvažme, že na počátku nikdo o Čechoslovácích a o jejich tužbách nevěděl nic, anebo téměř nic. ČSNR se podařilo vytvořit podmínky pro vznik národních vojenských jednotek na území Francie v prosinci 1917, kdy francouzská vláda publikovala dekret o zřízení samostatné československé armády ve Francii. T. G. Masaryk prohlásil zjara 1918 za její součást též armádní sbor v Rusku. Význam těchto rozhodnutí spočívá mimo jiné v tom, že Dohoda o této tak mimořádně závažné věci jednala s ČSNR de facto jako s představitelkou budoucího státu, jenž ale ještě neexistoval. Již tím Dohoda brala na vědomí nárok Čechoslováků na vlastní státní a národní existenci. Politicko-diplomatická aktivita slavila další úspěch, když francouzská vláda uznala 29. června 1918 právo československého národa na samostatnost a ČSNR za základ pozdější vlády. Ještě významnějšího úspěchu bylo dosaženo 15. října 1918, když francouzská vláda, jakožto první kabinet dohodové koalice, uznala ČSNR za prozatímní československou vládu.

Slavným 28. říjnem 1918 vyvrcholily tužby národa, ale nutno si uvědomit, že to byl stále jen začátek, startovní čára budování státu v mimořádně složitých geopolitických souřadnicích. Před jeho zakladateli vyvstalo množství těžce a zdlouhavě řešitelných problémů. Samostatnost znamenala nesmírnou odpovědnost a naléhavou výzvu, související s uměním vést stát, čemuž se tvůrci republiky museli postupně učit. S vedením státu neměli do té doby vlastní autentickou zkušenost. Málo se dnes vzpomíná též na fakt, že Československo muselo svou existenci obhajovat bojem již krátce po vzniku, kdy ho čekalo náročné zabezpečení pohraničního území, střet s Polskem na Těšínsku a válka s maďarskou bolševickou republikou.

Díky umu československé diplomacie se podařilo optimálně zajistit státní hranice, a to prostřednictvím dobově podmíněných mezinárodněprávních aktů. Politickým vyznáním nového státu byla důsledná politická pluralita, což jej úzce spojovalo se dvěma největšími západoevropskými demokraciemi, Francií a Velkou Británií, o něž od počátku opíral svou bezpečnost. Vědom si své velikosti a svých limitů ale nesetrvával v roli pasivního prvku. V rámci svých možností realizoval osobitou bezpečnostní koncepci, která nalezla výraz v Malé dohodě. Jen na mezinárodně smluvní zajištění ale nespoléhal. Po prvotních peripetiích vystavěl a udržoval přiměřeně silnou armádu, která aspirovala na to, stát se přes všechny těžkosti jejího vývoje modelem demokratické a republikánské armády. Co však nový stát potřeboval především, to byl čas na porozumění a vzájemnou velkorysost mezi složkami tvořícími republiku a také klid spojený s demokratickým pořádkem v blízkém i vzdálenějším okolí.