Zeptej se, co můžeš udělat pro stát

Autor: Vladimír Marek

Generálmajor Jaroslav Kocián se v září loňského roku vrátil po třech letech z Bruselu a byl jmenován do funkce zástupce náčelníka Generálního štábu AČR – inspektor AČR. A právě o činnosti Inspektorátu jsme se bavili v následujícím rozhovoru.

Strávil jste tři roky ve vysoké funkci na velitelství NATO. Jak moc vás to ovlivnilo, co vám to dalo?

V prosinci roku 2010 mne Vojenský výbor NATO schválil do funkce ředitele divize logistiky a zdrojů s tříletým mandátem od srpna 2011 do srpna 2014. Práce v mezinárodním prostředí je podstatně odlišná od České republiky. Působením v aliančním prostředí se musíte naučit více naslouchat názorům druhých. Každá z osmadvaceti členských zemí má jiné zájmy a jiné náhledy na danou záležitost, ale společný cíl. Všechny tyto názory musí člověk vnímat. Přestože jsem řídil několik výborů, tak jsem nikdy neměl nedílnou velitelskou pravomoc, jak ji známe od nás. Pro mne bylo obrovskou školou komunikovat s jednotlivými představiteli Aliance, společně si vyměňovat názory a nakonec dojít ke konsenzu. Bylo v tom tedy hodně diplomacie, a právě to mne určitě obohatilo.

Jeden z největších úkolů, které jste v té době musel řešit, byla příprava a samotné stahování jednotek ISAF z Afghánistánu. Jak obtížný to byl proces?

V historii Severoatlantické aliance to podle mého názoru byla jedna z největších operací od jejího založení. V Afghánistánu v té době bylo nasazeno až sto čtyřicet tisíc vojáků. V následujících měsících roku 2014 byl počet snížen až na současných dvanáct tisíc. To vše bylo velice náročné nejen na naplánování přesunů, ale i na předávání infrastruktury. V Afghánistánu bylo vybudováno téměř osm set základen. Spousta z nich se předávala afghánským bezpečnostním složkám, armádě, policii. Museli jsme po sobě zanechat prostředí v takovém stavu, v jakém bylo, když jsme přišli. Přesun vojáků do vlasti není až tak složitý. Prostě je přesunete letecky. Mnohem složitější bylo naplánovat přesuny materiálu pozemní cestou. Trasa kolové techniky vedla jižní cestou přes Pákistán do Karáčí, což byla rovněž nestabilní oblast. Severní cesta vedla přes středoasijské republiky po železnici. Navíc naplánovat odsun a likvidaci základen je mnohem složitější než jejich vybudování, které probíhalo v průběhu téměř deseti let. My jsme ale museli reagovat v daleko kratším časovém úseku.

Po takovýchto zkušenostech z logistiky, nechtěl jste po návratu do naší armády pokračovat v této oblasti?

Ani ne. Nemyslím si, že by pro mne v Alianci byla rozhodující logistika. Z toho globálního pohledu jsem byl odpovědný za integrovaný management zdrojů. Ten má tři pilíře, personál, logistiku včetně zdravotnictví a konečně finance, investice a vyzbrojování. Protože jsem nastupoval do funkce v roce 2011, kdy se výrazně projevovaly důsledky ekonomické krize, většinu úsilí jsem musel směřovat do zdrojové oblasti. Ze všeho nejvíce jsem se věnoval vojenskému rozpočtu. Se svými zkušenostmi z procesu plánování a řízení zdrojů v Alianci bych se rád podělil zejména při redukci byrokratických procesů, které zatěžují výkon funkce našich velitelů. Pro následující roky musí například dojít ke zjednodušení složitosti a zkrácení akvizičního procesu. Velitel musí mít efektivní nástroj flexibilního řešení potřeb svého útvaru. Cestou ke zvýšení efektivnosti procesů je decentralizace a delegování pravomocí, aby vše bylo konáno pro vojáka.

Zmínil jste, že v Bruselu se pracuje v jiném prostředí. Jak dlouho vám po návratu trvala aklimatizace na to české?

Přestože jsem v generálské hodnosti již delší dobu, tak na Generálním štábu jsem stále nováčkem. Určitou představu o práci této složky jsem ale měl již dříve. V letech 2008 až 2011 jsem vykonával funkci velitele sil podpory v podřízenosti náčelníka Generálního štábu. Tento kontakt byl velice intenzivní. Lze říci, že jsem se vracel do známého prostředí. Můj přechod byl tedy plynulý. Navíc i v Bruselu jsem měl možnost sledovat úspěchy Armády České republiky.

Tím chcete říci, že nás v Bruselu chválili, že tam naše armáda má dobré jméno?

Ano, samozřejmě. Když na takovéto úrovni člověk slyší velice pozitivní hodnocení naší armády, tak ho to samozřejmě velice potěší. Chválili nás především za plnění úkolů v zahraničních operacích. Ostatními aliančními partnery jsme velice ceněni, že nasazujeme vojáky do operací bez jakýchkoliv omezení. Trochu jiné je v Bruselu samozřejmě hodnocení vývoje vojenského rozpočtu České republiky. To už tolik potěšující není. V každoročních analýzách člověk sleduje, jak se Česká republika z tohoto hlediska propadala až téměř na jedno procento hrubého domácího produktu (HDP). Kolegové se většinou chovali férově, nikdo to přímo člověku nepřipomínal. V současné době na velení NATO každý ví, že mezi státy, které dlouhodobě plní doporučení investovat do obrany ve výši dvou procent HDP, patří pouze USA, Velká Británie, Řecko a Estonsko. Estonsko je z tohoto hlediska také velice vysoce hodnoceno. Dokázalo totiž na každém zasedání politicky prodat fakt, že toto doporučení plní. Dobře hodnoceno v tomto směru je i Polsko, které výše parametrů téměř dosahuje. Je si vědomo, že bez finančních toků do obrany nemůže budovat bezpečnost své země. Je to stejné jako s pojištěním. Platíte si pojistku a nedokážete predikovat, kdy nastane pojistná událost. Nízký vojenský rozpočet nám v očích našich aliančních partnerů skutečně neformálně poněkud ubližuje.

Když se teď v tomto směru začíná blýskat na lepší časy, věříte tomu, že skutečně dojde k navýšení vojenského rozpočtu na 1,4 procenta HDP?

V tomto směru jsem opatrně optimistický. Určitě ale vítám, že došlo k politické dohodě. Je to jakési světlo na konci tunelu. I když to pořád nesplňuje doporučení Aliance svým členům, tedy dvě procenta HDP do vojenského rozpočtu. Jestliže ale dnes jsou prioritou našeho státu sociální systém, zdravotnictví, školství, tak to samozřejmě všichni respektujeme. Jen připomínám, že obrana není něco, co se dá koupit ze dne na den.

V minulosti jste sloužil u tankového a mechanizovaného vojska, pak jste dlouhá léta dělal logistiku. Bylo pro vás složité proniknout do problematiky Inspektorátu?

Inspektorát má své specifické postavení jako nezávislý orgán náčelníka Generálního štábu. Jeho působnost je do celé Armády České republiky. A to v oblasti kontroly a právní podpory. Inspektorát musí hrát roli koordinační a součinnostní s dalšími prvky Ministerstva obrany. Působnost Inspektorátu je tedy velmi široká. Navíc tím, že jsem na funkci zástupce náčelníka Generálního štábu, mám možnost být i u celé řady koncepčních dokumentů, klíčových pro další rozvoj naší armády. Z pozice manažera není možné obsáhnout celou šíři záběru Inspektorátu. Spíše než o nějakých odbornostech je to o komunikaci s lidmi, manažerském přístupu a snaze pochopit jednotlivé procesy.

Přesto se ale asi musíte nadále vzdělávat v té právní oblasti...

Určitě ano. Kromě jiného jsem správce ČVO 82, díky čemuž mám personální odpovědnost k právní službě v celém resortu. Mojí povinností je dbát na rozvoj právní služby, aby právníci naplňovali proces celoživotního vzdělávání. Snažíme se jim umožnit i absolvování zahraničních kurzů. V tomto směru je vynikající spolupráce nejen s našimi personálními orgány, ale i s britskou či americkou ambasádou. Další mojí povinností je vybírat právní poradce do zahraničních misí, kde máme trvale tabulková místa. K úspěchům právní služby patří i to, že se nám v letošním roce podařilo získat místo právníka na mezinárodním velitelství v polském Štětíně.

Není pro vás složité s malým týmem Inspektorátu pokrýt potřeby celé armády?

Nemyslím si, že by byl rozhodující početní stav Inspektorátu. Rozhodující je jeho působnost. Do funkce jsem nastoupil s určitou vizí, abychom k armádě přistupovali jako servisní organizace. Abychom ve vztahu ke kontrolní činnosti poskytovali metodickou pomoc. A především, abychom poskytovali servis v oblasti právní podpory velitelům. Taková je moje vize. Inspektorát nemůže být vnímán jako represivní orgán, ale spíše jako metodologický partner, který pomáhá určité činnosti vysvětlit.

Když přijedete na kontrolu k útvarům a vojenským zařízením, vnímají vás tam skutečně jako servisní složku? Nepřistupují k vám ze setrvačnosti přece jen s určitými obavami?

Samozřejmě, že ze setrvačnosti určité obavy z kontrolního orgánu vždy existují. To je dáno ale vysokou odborností kontrolního orgánu a respektem k němu. Rozhodně však odmítám, že bychom se snažili nacházet nedostatky za každou cenu. Pokud skutečně něco zjistíme, tak se na daná místa vracíme a snažíme se metodicky pomoci. Naším hlavním cílem je pomoci útvaru nedostatky odstranit a tyto zkušenosti zevšeobecnit ve prospěch ostatních.

Před několika měsíci se také zásadním způsobem změnil normativní rámec nezbytný pro práci Inspektorátu...

Ano, koncem roku skončila platnost předpisu Všeob-P-35. Od počátku roku 2015 byl do kontrolní činnosti implementován nový kontrolní řád (RMO 40/2014 Věstníku) a petiční a stížnostní řád (RMO 41/2014 Věstníku). Kontrola musí v současnosti zafungovat od toho nejnižšího stupně, tedy od velitele družstva. Ten si musí každý den při nástupu do zaměstnání provést kontrolu, ustrojeností vojáků počínaje a svěřeným materiálem a technikou konče.

Kdysi byl nemalý problém sehnat do státního sektoru kvalitního právníka. Jak jste na tom vy z hlediska personální situace?

Nemohu si stěžovat. Máme k dispozici velice kvalitní právníky. Těší mne také, že pokračujeme v náboru právníků právní služby. Na výzvu, kterou jsme zveřejnili, se nám přihlásilo šedesát právníků. Jsou to většinou mladí lidé, absolventi právnických fakult, kteří mají dva tři roky praxe. Jejich zájem stát se vojáky z povolání mne velice těší. Jsem rád, že se objevila tato nová generace lidí, kteří mají vysokou motivaci působit v armádní právní službě.

Inspektorát vznikl před lety jako reakce na některé problémy, které se objevily na Generálním štábu. Domníváte se, že díky jeho činnosti je možné počet mimořádných událostí skutečně podstatně snížit?

Každý rok si děláme analýzu veškerých negativních událostí. Když porovnáváme poslední roky, tak trend je skutečně sestupný. S ukončením vojenské základní služby jsme si mysleli, že pro službu profesionálních vojáků není kontrolní orgán nutný. Inspektorát byl opět založen v říjnu 2008. Domnívám se, že v současné době je situace u vojska daleko lepší než v době vzniku Inspektorátu. Spousta lidí získala zkušenosti v zahraničních operacích, mají zahraniční školy, účastní se mezinárodních cvičení. Na vlastní oči se tak mohou přesvědčit, jak se má voják chovat. Ale ani v tomto případě není možné usnout na vavřínech. Chtěli bychom se například vrátit ke kontrole výcviku jednotlivce. Najednou totiž zjišťujeme, že u nové „internetové generace“ nám chybí takové ty nezbytné postuláty vztahující se k vojenskému řemeslu. Jako příklad zmíním topografickou přípravu. Pokud by měl být voják vysazen v neznámém terénu bez GPS a mobilu, tak má problémy. Někteří vojáci viděli buzolu totiž naposledy při základním výcviku ve Vyškově. V pyramidě armády bychom se tedy chtěli spíše zaměřit na základní kádr. Podívat se na to, jak nám fungují například velitelé družstev.

Teď se hodně hovoří o tom, že by bylo potřeba nastolit nové normy týkající se ustrojovací kázně, vzhledu vojáků, tetování atd. Zaměřujete se i na tyto záležitosti?

Ano, podílíme se na tom. Inspektorát v této oblasti postavil integrovaný projektový tým. Doposud existuje nařízení z roku 2006, které je již nedostatečné. Došli jsme k závěru, že musí dojít k aktualizaci a že je potřeba zabývat se některými otázkami vzhledu vojáků na veřejnosti. Vycházíme z toho, že se k 1. lednu 2016 vydá nový normativní akt, který jasně stanoví pravidla jak pro vojáky, tak i pro vojákyně. Jako zaměstnavatel budeme definovat požadavky na ně. Měli bychom řešit nejen tetování, piercing, zdobení kůže a další záležitosti. Udělali jsme si určité analýzy, máme studie z německého Bundeswehru, z americké armády, stáhli jsme si ale i analýzy, jak tyto otázky pojímají civilní firmy, například co všechno musí respektovat bankovní úředníci. Také my bychom rádi nastavili podobná pravidla.

Na Ministerstvu obrany od počátku roku funguje poměrně velká sekce dozoru a kontroly. Nepřekrýváte se vzájemně v některých oblastech?

Myslím si, že ne. Společně jsme se totiž podíleli na vypracování organizačního řádu, ve kterém je popsána působnost našich složek. Spíše než o nějaké duplicitě se v tomto případě dá hovořit o úzké spolupráci.

Jaké nejdůležitější úkoly vás v nejbližší době čekají?

Počátkem letošního roku jsme si v oblasti právní služby stanovili hlavní úkoly v pěti oblastech. Zmíním alespoň ty dvě nejdůležitější. Jedná se především o implementaci novely zákona 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. Pro velitele, personální orgány, pro finanční orgány, ale i pro právní službu představuje implementace tohoto zákona velkou výzvu. Tato novela přichází téměř po patnácti letech. V současné době dostáváme spoustu žádostí o právní pomoc k výkladu jednotlivých paragrafů. Naskýtá se tedy otázka, zda tento zákon byl ve fázi jeho přípravy dostatečně se všemi diskutován. Při mém působení v Bruselu se někteří zahraniční kolegové pozastavovali nad tím, že se v době finančních restrikcí vůbec pouštíme do novelizace služebního zákona. Neznám v Alianci žádný stát, který by se vydal touto cestou. Dalším naším úkolem je vyřizování žádostí o proplacení pohotovostí a služby přesčas. V současné době evidujeme téměř pět tisíc žádostí od vojáků, ať sloužících, či již v záloze, o proplacení pohotovostí a přesčasů.

Čím to je, že se jedná o tak velké množství žádostí? Znamená to, že výklad předpisů je tak nejednoznačný?

Důvodem je, že v minulosti došlo k různým výkladům. Pokud nedáte jednotná pravidla, pak si to každá profesní složka vysvětlí jinak. Císař František Josef I. si některé předpisy kdysi připravoval osobně. A v takovém případě si zavolal toho posledního vojáka, nechal mu přečíst předpis a zeptal se ho, zda je to i pro něj srozumitelné. Pokud tomu tak bylo, pak se teprve tento předpis vydal a aplikoval se v celém Rakousko-Uhersku. V minulosti jsme do branné legislativy implementovali řadu záležitostí týkajících se legislativy Evropské unie, a dostatečně jsme přitom nepromítli specifika bezpečnostních sborů.

Tedy, že se do armády nechodí jako do zaměstnání, ale že je to vojenská služba...

Ano, je to služba, je to poslání. Žádný stát Severoatlantické aliance nemá tak složitý služební zákon, jako jsme si stanovili se všemi benefity pro vojáky my. To o něčem vypovídá. V souvislosti s těmi žádostmi mi u vojáků trochu chybí loajalita ke státu. K něčemu se přece zavázali přísahou. V té souvislosti bych použil citát amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho: „Neptej se, co může pro tebe udělat stát, ale zeptej se, co ty můžeš udělat pro stát“.

Podílíte se i na některých koncepčních záležitostech?

Samozřejmě. Nyní by měla vstoupit v platnost koncepce výstavby Armády České republiky, na kterou by měly navazovat koncepce jednotlivých složek. V této souvislosti jsme již připravili první draft koncepce rozvoje právní služby AČR a koncepci kontrolní činnosti v působnosti NGŠ. Mé vnitřní poznání z práce na Generálním štábu spočívá v tom, abychom se za každou cenu nesnažili hledat česká řešení. Ne nadarmo jedno anglické přísloví − „Don´t reinvent the wheel“ − hovoří o tom, abychom se nesnažili objevovat to, co již objeveno bylo. Místo toho raději přebírejme zkušenosti od menších a tradičních aliančních armád.

Pracujete také pro Vojenský fond solidarity. Jak jste se k tomu dostal?

Počátkem března náčelník Generálního štábu v zastoupení všech ozbrojených složek podepsal dohodu s Charitou ČR o zřízení platformy Vojenského fondu solidarity. Tato platforma slouží ke shromažďování finančních prostředků podle zákona 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách. Vojenský fond solidarity by měl přispět k tomu, abychom byli lépe připraveni na podobné tragické události, k jaké došlo v červenci loňského roku v Afghánistánu. Náčelníkem Generálního štábu jsem byl nominován do funkce předsedy řídícího výboru tohoto fondu. Chtěl bych zdůraznit, že je to náš fond, fond vojáků. Někteří jedinci již šli příkladem a zřídili si trvalé příkazy na převádění části mzdy na tento fond. Každý si může stanovit finanční částku podle svých možností. My jsme si pro tento fond zvolili motto: „I ty můžeš jednou potřebovat pomoc“. Finanční dary mohou být poukázány na veřejnou sbírku Charity Česká republika, č. ú. 44665522/0800 (Pomoc pro Českou republiku), a to na samostatný variabilní symbol 918.

• Rozhovor s generálem Kociánem vyšel v časopise Areport 6/2015