Vyžádání palebné podpory je v dnešních konfliktech zásadní dovedností

Autor: Mirka Pašková a Michal Abrhám

Přístupové cesty do Vojenského výcvikového prostoru Brdy zatarasily minulý týden závory. Samohybné kanónové houfnice vyjely z Jinců, aby si vojáci ověřili, že dokáží vyžádat palebnou podporu s přesností na několik metrů. V reálných konfliktech může chybné zadání souřadnic ohrozit životy vojáků a splnění bojového úkolu. Naopak včasné a správné vyžádání palby vyřadí nepřítele.

V brdských lesích jen pár kilometrů od Jinců vznikl vojenský polní tábor. Mapa vojenského prostoru se změnila na Střední východ s fiktivně vyznačenými afghánskými vesnicemi. Právě tady pod maskovacími plachtami se soustředili dělostřelci nejrůznějších odborností, kromě štábu také spojaři, meteorologové a samozřejmě počtáři.

„Všechny výpočty pro zamíření děl na nepřátelské pozice důsledně kontrolujeme. A to jak pomocí počítačového programu, tak na kalkulačce nebo třeba graficky. Ze zkušeností víme, že války začínají právě vyřazením elektronických systémů, takže vojáci ovládající matematické výpočty a funkce jsou a vždy budou ceněni,“ vysvětlil zástupce náčelníka štábu 132. dělostřeleckého oddílu kapitán Michal Šustr. Tyto výpočty, které leckomu na gymnáziu zabraly několik minut, pokud se je ještě vůbec učil, trvají matematickým géniům od dělostřelců jen desítky vteřin.

V odlesněném prostoru zvaném Sýkorky zaujalo palebné postavení šest samohybných houfnic Dana. Jejich osádky byly připraveny na vyžádání provést palebnou podporu a zničit nepřítele. Než přišel ten správný povel, pod pancířem strávily hodiny soustředěného čekání. Mezitím počasí nabralo letní ráz a teplota začala rychle stoupat. Zatímco ostatním udělalo oteplení a vyjasnění radost, pro třicet mužů tísnících se v kabinách děl, kde teplota dosahovala bezmála padesáti stupňů, to nebylo nic příjemného. Jejich ostražitost však nepolevila. Dobře věděli, že na nich závisí splnění bojového úkolu.

Mezitím brdské lesy a pláně brázdily patroly v terénních vozech a plnily úkoly, které jsou denním chlebem pro vojáky nasazené v Afghánistánu. Například ošetřit zraněné a zabezpečit další postup patroly po explozi nástražného výbušného zařízení zvaných IED či vyjednávat s místními autoritami v „afghánských“ vesnicích. A samozřejmě také provádět průzkum a v případě potřeby si vyžádat palebnou podporu.

Tuto zodpovědnost nese voják na pozici „Forward Observer“, nebo-li dělostřelecký návodčí. Monitoruje a hlásí pohyb protivníka, je-li třeba, zajistí jeho eliminaci. „Historicky sloužilo dělostřelectvo jednak k ničení živé síly nepřítele, především ale k jeho zastrašení. Palba byla vedena s co největší intenzitou a střely dopadaly na co největší prostor. V moderních konfliktech jde spíše o její efektivitu než kvantitu, tedy přesné zasažení konkrétního cíle,“ postihl ve zkratce proměny dělostřelectva velitel střílejícího oddílu podplukovník Jan Žárský.

Přesto by leckdo mohl mít pocit, že dělostřelectvo je právě jakýmsi historickým reliktem. Nejčastější námitkou je, že přivolat lze leteckou podporu a její palebnou sílu. Problémem ale je, že tato alternativa je v mnoha případech výrazně dražší, někdy pomalejší (v závislosti na poloze) a mnohdy i nedostupná. Děla oproti letadlům vedou palbu ve stejné kvalitě bez ohledu na počasí, čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. A právě k navedení palby na cíl v extrémních podmínkách slouží dělostřelcům jejich nejmodernější prostředek radiolokátor Arthur.

Ačkoli naše děla mají dostřel „jen“ 20 kilometrů, kdežto novější systémy více jak dvojnásobný, právě modely 152mm samohybných kanónových houfnic vz. 77 Dana nalezly své uplatnění i při současných operacích spojenců v Afghánistánu. Nasadili je zde třeba Poláci a dokázali díky nim úspěšně zabezpečit obranný perimetr základny, z něhož se občas pokoušejí útočit síly Tálibánu.