Výcvik, při kterém se nevyplácí spěchat

Právě v těchto dnech se dostal do finále čtrnáctidenní výcvik bechyňských ženistů v ostrém minování.

Ve vojenském újezdu v jihočeských Boleticích ve středu 21. července 2010 teplota vzduchu šplhala až k tropickým hodnotám. Přesto zde pětadvacet ženistů, mezi nimiž bylo i několik vojáků příbuzných vojenských odborností, opakovalo pod dohledem zástupce velitele 151. ženijního praporu majora Jaroslava Janáčka každoroční výcvik v ostrém minování na ženijním cvičišti Sádlno.

Čtrnáctidennímu pobytu v šumavském terénu předcházela aktuální týdenní teoretická příprava, kdy vojáci probrali nejen základy kladení min, ale zopakovali si i jejich konstrukci a pokládání protitankových min různými způsoby.

„Tohle je vlastně ona pověstná třešnička na dortu, kdy vojáci zúročí všechny vědomosti, které nasbírali za celý rok v teoretické přípravě,“ uvedl major Janáček a pokračoval: „Na Boletice vyjeli všichni, kdo ostré minování podle předpisu musí absolvovat, tedy i potápěči. Mnozí z nich mají už ostré minování několikrát za sebou, a přesto vědí, že nesmí nic podcenit. Proto dbáme tolik na bezpečnostní opatření a na to, aby návyky dostali vojáci, jak se říká, do krve.“

Praktický výcvik začal po nezbytném poučení o bezpečnosti. Ta je při výcviku s ostrým materiálem na prvním místě. Poté, co se vojáci seznámili s jednotlivými stanovišti, převzali v bojové výdejně každý dvě protitankové miny PT Mi Ba III (každá z nich váží necelých 10 kilogramů), aby se s nimi následně vydali k ohraničenému červenobílými páskami minovému poli.

Cestou z výdejny ještě pyrotechnici zkontrolovali, zda miny nejsou porušené. Poté co cvičící vojáci vložili na bezpečném místě rozbušku do miny, zamířili na ohraničenou louku, která se měla za krátko změnit v minové pole.

Při ukládání se využívá především terénních nerovností a drn vytvořený polní lopatkou se odhrne směrem od sebe tak, aby nebyla změna povrchu louky patrná z pohledu možného protivníka.

Jejich počínání bedlivě sledovali velitelé, kteří jim po celou dobu vydávali nezbytné povely.

Zatímco vojáci jedné čety se v minovém poli pohybovali v rojnici, aniž by se museli jakkoliv krýt před případným nepřítelem, druhá četa si opakovala provazcový způsob, při němž ženisté pracují v takzvaném dotyku s možným nepřítelem, mnohdy pod palbou, a spoléhají na ty, kteří je z okopu v případě nutnosti jistí střelbou.