Všiváci: recenze nového filmu s Ondřejem Vetchým

Autor: Mirka Pašková

Neradi bychom nechali někoho v očekávání, že vydat se do kina na Všiváky, znamená vydat se na válečný film. Jedná se o psychologické drama, ve svém vyústění tragické, v průběhu okořeněné českým humorem. Lidský příběh, který ukazuje i problémy našich veteránů…

Jak tedy charakterizovat Všiváky? Například jako film, v němž téměř vše má své příčiny a také důsledky. I proto ale současně platí, že je to snímek, který v devadesáti minutách chrlí na diváka obrovské množství dějových souvztažností. Nelze se u něj nudit, avšak chybí tudíž i prostor pro oddech a reflexi. Jedná se o ten typ filmu, kdy to na vás dolehne až pár hodin po odchodu z kina.

Prolínání osudů postav, retrospektivní a snové pasáže přibližující pocity a motivy dvou hlavních hrdinů, dění kolem nich, to vše do sebe zapadá, utváří komplexní obraz a hýbe dějem. Není to ale zažitý a již divácky čitelný systém jako v případě tarantinovských povídek nebo laskavých Zelenkových a Ondříčkových zápletek. Ostatně pro Romana Kašparovského se jedná o režijní i scénáristickou prvotinu, dosud působil jako producent. Má vlastní styl.

Českou školu tragikomedie v sobě Všiváci ovšem nezapřou. Diváci se zasmějí nad několika více či méně předvídatelnými fórky a stejně tak se několikrát dojmou. Je diskutabilní, zda legrace a nadsázka přispívají k té správné katarzi, nebo jsou úlitbou režiséra divákovi, aby skutečná závažnost námětu a jeho vyústění byla alespoň trochu zmírněna.

O čem to tedy je? Z výše popsaných důvodů nemá smysl se do hlubšího popisu postav a děje pouštět, protože by tím byl divák ochuzen o postupné poznávání, odhalování a porozumění, na nichž je film vystavěn, a to opravdu napínavě. Ve zkratce stojí v jeho jádru dva bratři, oba sužování jakýmsi posttraumatickým stresovým syndromem, který má ovšem kořeny mnohem hlouběji, než divák zprvu tipuje. A mýlit se v předvídání děje bude při sledování Všiváků opakovaně.

Ondřej Vetchý jako bývalý voják sice vzpomíná na válečné zážitky, ale nejsou to ony, co jej dostalo na kolena. A stejně tak jeho filmový bratr Jiří Langmajer postupně odhaluje ve svých halucinacích sám v sobě příčiny nevyrovnanosti, která provází jeho dospělý citový život. Zatímco první se utápí v dluzích, druhý je profesně úspěšným, ale lidsky vyprahlým, neurochirurgem. Oba se navíc snaží vyrovnat se svými běsy s láhví alkoholu v ruce. Každý řeší své problémy po svém, až ten prapůvodní je opět spojí.

Zde je třeba varovat diváky, kteří podle afghánských prostřihů v ukázkách očekávají, že půjdou do kina na „válečné drama“. Těch pár záběrů, ač velice dobrých, je pouze pozadím. Naopak konec válečného veterána, jeho ne-uplatnění v civilním životě, je docela reálným vykreslením osudů některých lidí po skončení vojenské kariéry. O to více budiž armádě ke cti podpora tohoto snímku - bylo na čase dát průchod faktu, že i hrdinové končí na dně a přestávají být hrdiny.

Zatímco zde se tedy o „přeháňku“ nejedná, bezesporu některé scény a dějové posuny vyžadují diváckou shovívavost a nadhled, protože v nich už o filmovou nadsázku jde. Nejsou však ničím jiným než dětskou nemocí drtivé většiny tuzemské produkce, které se snaží být v rámci možností alespoň trochu světová.

Po stránce střihu a kamery není filmu co vytknout. Kvalitě „akčních“ scén jednoznačně přispěla pomoc armády. O hereckých výkonech netřeba se rozepisovat, protože o Ondřeji Vetchém, Jiřím Langmajerovi, Taťáně Vilhelmové, Ivě Janžurové, Jiřím Mádlovi, Kryštofu Hádkovi, Marku Taclíkovi a dalších přeci dávno víme, že patří k tuzemské špičce.

Jak zní tedy konečný verdikt? Všiváci jsou i přes některé výtky v rámci domácí filmové produkce nadprůměrní. To ostatně vyžadují i od svého publika, které musí být pozorné a vnímavé, nikoli konzumní. Za rok by mohli uhrát i nějakého toho Českého lva. Současně trpí nedostatky, které fanoušek našich filmů už dobře zná. Všiváky si ovšem svým způsobem vychutná jak ten, kdo ví, co od nich čekat, tak i ten, kdo se nechá překvapit.