Vojenské potápěče nezastaví ani náročné klimatické podmínky

Autor: kapitánka Miroslava Štenclová, tisková a informační důstojnice 15. ženijní brigády Bechyně

Od 11. do 22. února 2013 se na Vyškovsku a Olomoucku uskutečnil zdokonalovací výcvik potápěčů, organizovaný 15. ženijní brigádou. Pod vedením rotného Jiřího Spáčila ze 153. ženijního praporu z Olomouce se jej zúčastnilo 27 potápěčů z útvarů 15. ženijní brigády a 6 příslušníků Vojenské akademie ve Vyškově, kteří pomáhali se zabezpečením výcviku. Hlavní tematikou bylo ztížené potápění v extrémních klimatických podmínkách.

Vojáci procvičovali činnost a upevňovali své návyky při potápění pod ledem, plnili předem stanovené úkoly při orientaci a takzvaném trasování terénu - laicky řečeno práce s provázkem, dále přepravu břemene a přepravu zraněných osob ve SKEDu (záchranářských svinovacích nosítkách). A to vše ve vodě, která měla po celou dobu 1 až 2°C nad nulou. Teplota okolního vzduchu byla kolem - 4°C. Letošní zima tak připravila potápěčům opravdu extrémní podmínky pro zimní výcvik.

Prvním úkolem bylo vysekat otvor v ledu o tloušťce přes 20 cm, což jim zabralo zhruba 4 až 5 hodin. I v dalších dnech museli znovu přisekávat, protože přes noc voda opět zamrzla. Jedním z problémů silné zimy bylo i zamrzání plicních automatik k regulaci dýchání. „Stalo se to četaři Sichnovi ze samostatné záchranné roty z Olomouce, že mu automatika zamrzla asi 100 metrů od vysekané díry,“ říká rotný Jiří Spáčil. „Znamenalo to, že se on i jeho partner museli ihned vrátit zpět. A vzhledem k tomu, že vždy dodržujeme pravidlo takzvané jedné třetiny, měl dostatečnou zásobu vzduchu na návrat.“ Pravidlo třetiny znamená, že zásoba vzduchu se dělí na tři díly – jeden na cestu do místa plnění úkolu, druhá na cestu zpět a třetí jako rezerva. „Museli jsme ponor ukončit dřív. Automatika se při zamrznutí zasekne a vzduch tak stále proudí do plic. Podobnou situaci musíme mít nacvičenou, takže jsem dal znamení kolegovi, který automatiku zavřel a já jsem použil pro dýchání záložní zdroj. Automatiku jsme znovu vyzkoušeli, ale stále nefungovala, takže jsme museli ponor okamžitě ukončit a vystoupat na hladinu,“ vysvětlil k tomu četař Aleš Sichna.

Z důvodu variability prostředí a plnění úkolů v rozdílných podmínkách výcvik probíhal v Myslejovicích, Opatovicích, Výklekách a Tovačově. „Výcvik pod ledem je pro potápěče vždy nejnáročnějším výcvikem. Probíhal v různých lokalitách, právě proto, aby docházelo ke změně prostředí a potápěč se tak musel pokaždé přizpůsobit jiným podmínkám,“ dodal nadpraporčík Peter Forró, vrchní praporčík brigády. Náročné byly tentokrát i samotné přesuny mezi lokalitami, protože všude, včetně cest, bylo hodně sněhu a ledu.

Týmy plnily pod ledem úkoly v délce od 15 do 30 minut. Déle je to právě kvůli extrémní zimě prakticky nemožné. V případě, že má potápěč takzvaný mokrý oblek, neoprenový, dostane se pod něj voda, která se ohřeje na teplotu mezi teplotou těla a okolní vody a potápěč tak kvůli chladu v zimě být pod vodou delší dobu nemůže. V případě takzvaného suchého obleku je pod trilaminátem (materiál typu gumových holínek) tepelně izolační prádlo, k průsaku vody nedochází a tělo tak vnímá chlad pomaleji a ve vodě může být až 40 minut.

Dovednosti, které potápěči procvičili, v reálu využívají především při ženijním průzkumu při stavbě mostů a povodních.