Vánoce jsou cestou k sobě samému

Autor: Věra Černá

Podplukovník Jan Kozler, který je duchovním Církve československé husitské, se před několika lety rozhodl sloužit v armádě.

Jeho vojenská pouť vedla přes práci v zahraničních misích až k funkci hlavního kaplana duchovní služby Armády ČR. Doba Vánoc je pro každého zvláštním časem. Jak jeden z nejdůležitějších křesťanských svátků prožívají ti, kteří k němu mají nejblíže?

Čemu se věnují duchovní Armády ČR teď před Vánoci?
Naše práce směřuje nejen k věřícím. V misích, a nejen tam, sice služba kaplana souvisí s náboženským rozměrem Vánoc, ale zároveň pomáhá vytvářet i atmosféru, která se primárně náboženství netýká tak, jak ji zná každý. Celkově vzato, naše práce před Vánoci se od činnosti, kterou děláme celoročně, nijak zvlášť neliší. Já sám organizuji několik vánočních setkání vojenských kolektivů. A na Štědrý večer mohu všechny pozvat na půlnoční mši v kostele sv. Jana Nepomuckého.

A jak tedy vy sám prožíváte vánoční svátky?
Den před Štědrým večerem se s náčelníkem Generálního štábu vracím z návštěvy v misích, kam pan generál jezdí každý rok v čase Vánoc. Co se týče mého soukromí - společně se svými dětmi zdobím stromeček, na Štědrý den jdeme na procházku, večeře, dárky, koledy, pouštíme svíčky ve skořápkách po vodě a až do večeře se postíme. Nic, co by se nějak vymykalo normálu.

Co byste před vánočními svátky popřál lidem?
Já asi budu mluvit jako kněz…

To se od vás čeká…
Podstata Vánoc spočívá v tom, že se narodil ten, o kterém křesťané říkají, že je syn Boží. Když to přetlumočím z těch tradičních termínů, narodil se člověk, o kterém jsou lidé přesvědčeni, že v něm a skrze něj se zjevuje Boží vůle, že je plným Božím sebevyjádřením. Narození tohoto dítěte může být důkazem, že místem, kde Bůh chce být přítomen, je právě tento náš svět. Vánoce nabízejí myšlenku, že božství se naplňuje v člověku. To může být výzvou pro každého z nás. Nemusí rezignovat na tuto myšlenku proto, že je chybujícím člověkem, plným bolesti, obav a starostí. V každém je něco božského a bůh s ním má na tomto světě své dobré úmysly. Nemusejí to být nějaké velkolepé úlohy. Každý tu má zkrátka svoji úlohu už tím, že existuje.

A teď to přání…
Advent je tím pádem časem sebeobjevování, otvírání srdce druhým, ale i sobě samému, čas smíření s druhými i se sebou samým. Neviditelný, nepojmenovatelný, nepoznatelný Bůh se v Ježíši stal viditelným a zřetelným. Člověk se cítí lépe, když určité věci svého života dokáže pojmenovat, pochopit, zpřehlednit. Proto přeji všem, aby nezatracovali sebe sama, neodsuzovali sebe skrze odsudky tohoto světa, ale aby s trpělivostí, opravdovostí, ale i kuráží objevovali zákoutí nejen svých duší, ale i vztahů, které je pojí s nejbližšími.

Co byste přál světu?
To je jako otázka pro nějakého státníka.

Řekněte to úplně obyčejně, jak to cítíte.
Světu bych přál, aby byl plný lidí, kteří nalézají spolehlivý způsob a prostředky, které jim dají schopnost být sami sebou. Možná ještě jinak řečeno: ať každý člověk objevuje a žije podle „originálu“ své duše a ne pouze podle jejího plagiátu, který se v člověku, jak život běží, chcíc nechtíc vytváří. Jen tak může být méně zla a nenávisti.

 

Foto: Věra Černá, Miroslav Šindelář