Válečné vzpomínky plukovníka v.v. Andreje Koby

Autor: kapitán Petr Šiler, nadporučík Marek Chovanec

Následující řádky jsou poslední částí dosud nepublikovaného třídílného textu vytvořeného na základě autentických vzpomínek jednoho z mála žijících přímých účastníků 2. světové války, který se jako příslušník čs. samostatné brigády brigády zúčastnil osvobozovacích bojů o republiku, 94letého plukovníka v.v. Andreje Koby.

Při karpatsko-dukelské operaci bylo mnoho ztrát na obou stranách. Velké ztráty měli jak útočící Sověti, tak němečtí obránci. Padlo nebo bylo raněno také mnoho československých vojáků. Jednoho dne tak došlo válečné štěstí i Andreji Kobovi. Přesněji jedné z prvních říjnových nocí roku 1944, kdy byl raněn při bojové akci. „Byli jsme v noci na průzkumu. Šli jsme lesem, když několik metrů přede mnou jeden velitel družstva šlápl na minu. Byl na místě mrtev, já jsem se stačil pootočit, než mě zasypala sprška střepin z odpálené miny. Dostal jsem několik zásahů do nohou, takže jsem nebyl schopen chůze. Spolubojovníci mi poskytli první pomoc a nosiči raněných mě odnesli na praporní obvaziště. Odtud jsem se postupně dostal přes nemocnici ve Lvově až do vojenské nemocnice ve městě Suchumi na Kavkaze.“

Hluboko v týlu byl poklidný život a zranění se tam mohli v klidu léčit ze svých válečných útrap. Andreje Kobu přidělili na nemocniční pokoj ke třem důstojníkům, kteří byli převeleni z Anglie. „V naší armádě chyběli důstojníci, protože jsme měli hodně ztrát, zato na Západě bylo důstojníků hodně, proto se někteří hlásili na východní frontu. Dva z mých kolegů z pokoje byli první den na frontě, a hned byli zraněni,“ usmívá se Koba. Jeho vlastní poraněné nohy si vyžádaly půlroční hospitalizaci. Život v nemocnici nebylo jen ležení na lůžku a rehabilitace. Pro ty, kteří byli z nejhoršího venku, byly pořádány i různé kulturní a zábavné pořady. Například koncerty či taneční odpoledne. Mezi ruskými děvčaty, která převážně tvořila místní nemocniční personál, byli českoslovenští vojáci a důstojníci hodně oblíbení. Nejen proto, že dostávali pravidelný žold, ale především protože byli takzvaně ze Západu. „Seznámil jsem se s jednou lékařkou. A když jsem se uzdravil a měl být odeslán zpět do republiky ke své jednotce, chtěla jít se mnou. Bez povolení a řádných dokumentů, to však v tehdejším Sovětském svazu nebylo možné. Doklady sice neměla, ale rozhodla se, že to zkusí. Tak jsem ji vzal. Až do Kyjeva jsme jeli společně, pak ji zastavila hlídka a chtěla doklady a povolení. Protože je neměla, zatkli ji a odvedli ji, ale já musel pokračovat v cestě ke své jednotce. Už jsme se nikdy neviděli. Jednou po válce mi ještě došel od ní dopis, ale to bylo naposledy, kdy jsem o ní slyšel.“ Začátkem května dorazil podporučík Andrej Koba ke své jednotce, a v Břestu u Kroměříže jej zastihl konec války.