Válečné vzpomínky plukovníka v.v. Andreje Koby

Autor: kapitán Petr Šiler, nadporučík Marek Chovanec

Následující řádky jsou první částí dosud nepublikovaného třídílného textu vytvořeného na základě autentických vzpomínek jednoho z mála žijících přímých účastníků 2. světové války, který se jako příslušník čs. samostatné brigády brigády zúčastnil osvobozovacích bojů o republiku, 94letého plukovníka v.v. Andreje Koby.

Strach a dřevěné kříže lemují cestu. Na prostých dřevěných křížích vyrobených z březových kmenů jsou zavěšeny prostřelené přílby. Výstraha živým. Nikdo si nemůže být jist, kdy z hloubi lesa zazní výstřel, který skolí dalšího vojáka pochodujícího na východ. V lesích vládnou partyzáni. Takové pocity provázely dvaadvacetiletého četaře aspiranta a pozdějšího velitele průzkumné roty 3. samostatné československé brigády Andreje Kobu cestou na bojiště druhé světové války. Tehdy však ještě v maďarské uniformě.

Rodák z Velké Turice na Podkarpatské Rusi po záboru narukoval na prezenční službu do maďarské armády. Prodělal dva roky tvrdého výcviku u Budapešti jako protitankový dělostřelec. V té době se však Maďarsko zapojilo do válečného konfliktu, který zaplavil celou Evropu. Místo do civilu byl tak dobře vycvičený voják odvelen na východní frontu, aby po boku vojáků Wehrmachtu zaujal obranné pozice na řece Don.

Němci i Maďaři měli obrovský strach z partyzánů. Mnohé jednotky procházely směrem na východ Ukrajinou a Běloruskem, kde operovaly velké a dobře vybavené partyzánské skupiny. Podél tras vyrostlo mnoho křížů nad hroby vojáků, kteří padli při přepadech partyzánů. Německé i maďarské jednotky se při přesunech snažily přespávat ve vesnicích, ale ne vždy to bylo možné. Když museli přenocovat na volném prostranství či v lese, rozestavěli hustou síť strážných. Na jednu událost si vzpomíná tehdejší četař aspirant Andrej Koba. „Jednou jsme tábořili v lese, protože jsme již nestihli dojít do vesnice. Navečer dovedla hlídka jednu ruskou dívku, mohla mít asi tak šestnáct let. Velitel hned, že je partyzánka, a že ji zastřelí, a ona chudina mu ani nerozuměla. A protože ji chtěl napřed velitel vyslechnout, než ji nechá popravit, zavolali mě, abych překládal. Poradil jsem ji, aby řeka, že šla pro dřevo a zastihla ji tma. Nakonec se mi podařilo přesvědčit velitele, že šla skutečně pro dřevo, tak ji nakonec pustil,“ vzpomíná čtyřiadevadesátiletý veterán Andrej Koba a po zamyšlení dodává: „Nejspíše jsem jí tím tenkrát zachránil život. Taková je už válka.“

Po několika dlouhých týdnech strávených přesuny po železnici a pěšími pochody se konečně dostali na místo určení. Tím místem byla řeka Don. Široká zamrzlá řeka. Na jedné straně toku zakopané německé a maďarské jednotky, a na straně druhé jednotky Rudé armády. „Ihned po příchodu a zaujetí obranných pozic jsme spolu se dvěma kamarády Rusíny začali přemýšlet, jak se dostat na sovětskou stranu. Vypozorovali jsme, kudy chodí hlídky na průzkum, kde překračují obranu tak, abychom nevlezli do minového pole,“ vzpomíná plukovník v.v. Andrej Koba. Jednou v noci vyrazili i oni. Měli štěstí. Po překonání zamrzlé řeky se vzdali ruské hlídce, která je zavedla na velitelství.

Prošli obvyklými výslechy, poté byli převezeni do zajateckého tábora v Krasnojarsku na jižním Uralu. V dřevěných barácích s malými kamínky přečkali dlouhou tuhou ruskou zimu, umocněnou tyfovým onemocněním. Malé dávky potravin a nuzné poměry vedly k vysoké nemocnosti a úmrtnosti zajatých. „Několikrát jsme byli svědky, že se u výdeje stravy strhla rvačka. Samozřejmě, že ihned zasáhli ruští strážní, ale vyřizování účtů pokračovalo jinde. Nejvíce agresivní byli mezi sebou Rumuni a Italové, ti se bytostně nesnášeli. V jednom případě dokonce rumunští zajatci hodili jakéhosi vojáka do kotle s horkou polévkou. Několikrát se stalo, že z hladu rozřezali nějakého zajatce a pojídali jeho vnitřnosti,“ krčí rameny Andrej Koba, který měl štěstí a uměl mluvit maďarsky.

Jako překladatel byl s několika svými kamarády Rusíny využíván k výslechům zajatců. Odměnou jim byla lepší strava a drobné výhody, které značně zvyšovaly šance na přežití. „Za překládání jsme dostávali chléb, někdy kousek másla a cigarety. S těmito příděly jsme dokázali přežít. Z tábora denně vyváželi plné vozy mrtvých. Nejvíce se umíralo na tyfus a hlad. Hromady mrtvol vozili někam za tábor, ale kde a co s nimi dělali, to nevím.“

Občas se jim v zajateckém táboře dostaly do rukou ruské noviny, tak zjistili, že se v Buzuluku formuje nová československá armáda. Hned se také chtěli přihlásit. Jako zajatci si však nejdříve museli sepsat žádost a prostřednictvím velitele zajateckého tábora předat kompetentním orgánům. Ale čas neúprosně plynul, a tak než měli možnost připojit se ke svým československým druhům, “Svobodovci“ už měli za sebou krvavý boj o Sokolovo, ve kterém prokázali svou srdnatost a odvahu.