Viděl jsem, jak se snášejí společné útrapy, popisuje voják zážitek z dálkového pochodu

Autor: nadrotmistr Ladislav Jarůněk

Ladislav Jarůněk, technik 21. základny taktického letectva v Čáslavi, se jako jediný český voják zúčastnil 95. ročníku nejstaršího a nejpopulárnějšího dálkového etapového pochodu Nijmeegse Vierdaagse 2011. Za čtyři dny – od úterý 19. do pátku 22. července – ušel dohromady 160 kilometrů, zažil vedra i déšť, viděl nesmírnou únavu i nadšení z úspěchu. Přečtěte si jeho postřehy.

O Nijmegenském pochodu jsem se dozvěděl asi před sedmi lety ve Švédsku, kdy jsem si na uniformě jednoho kadeta všiml zlatavé medaile, která se mi velmi zalíbila. Zeptal jsem se, za co ji dostal a pomyslel si, že by bylo fajn, kdybych ji směl také nosit. Ta myšlenka ožila letos v únoru, kdy mě pozdě večer z okna svého domu oslovil starousedlík otázkou, kam jdu. Žertem jsem odpověděl, že trénuji na Nijmegenský pochod. Vzbudilo se ve mně nadšení a ještě tu noc jsem se zaregistroval jako "military individual" a zaplatil zápisné. Vzápětí jsem lehce zalitoval a uvědomil si, že 200 EUR nemůžu jen tak vyhodit z okna a že opravdu musím něco dělat. Začal jsem tedy chodit a vážně se připravovat. Zbývalo mi tehdy necelých 5 měsíců.

Trénink provázely nové pocity a nové bolesti a narůstaly obavy, že na to prostě nebudu mít. Nejspíše proto jsem se o svých záměrech příliš nešířil. Nechtěl jsem mít oficiální podporu a následně selhat a kromě sebe zklamat i velení. Jako jeden z mála o všem věděl můj nejbližší představený, jehož telefon jsem uvedl při registraci pro případ zranění.

Den odjezdu se blížil rychle a najednou byl tu! Dopravoval jsem se mezistátní autobusovou linkou a místními vlaky. Vystoupil jsem na stanici Nijmegen Heyendaal, odkud to bylo asi 3km pěšky do vojenského tábora Heumensoord, kde jsem měl dokončit registraci a ubytovat se. Jako jediný český voják mezi cca 6000 dalšími jsem našel svou palandu ve stanu tzv. "malých kontingentů". Se mnou byli ve stanové kóji Francouzi, Belgičané, dva Australani a dva vojáci dobrovolníci z Curacao, holandské kolonie v Karibiku. Bylo to v pondělí, den před začátkem té velkolepé události Nijmegen vierdaagse - nijmegenské čtyřdenní. Ten den byl ve znamení příprav, hlavně kontroly a dotěžování batohů, které musely mít mrtvou hmotnost 10 kg. Byl jsem proto rád, když ti dva téměř 60-ti letí veteráni z Curacao neměli nic proti tomu, abych se jim po zbytek dne lepil na paty a objevoval rozlehlý tábor. Stany měly mohutnou kovovou konstrukci a bočnice z plastových panelů. V nich byly vytvořeny kóje pro 16 lidí a do celého se jich vešlo asi 200. Ženy kromě sprch svá vlastní oddělení neměly - skutečný tábor pro vojáky. Večer jsme od holandského velitele vyslechli instrukce a mohli zalehnout.

Budíček byl stanoven na 2:30 a start na 4:30 ráno. Batoh se mi pod pevně staženými popruhy přitiskl na záda a za zvuků živé pochodové hudby jsme vyrazili. Nejdříve jednotlivci a půl hodiny po nás skupiny, které byly v mnohem lepší kondici a jejich tempo „vražedně“ rychlé. Nebylo pro mě myslitelné držet se skupin, zvláště začaly-li se zpívat bojové písně udržující tempo jako třeba Airborne ranger, Captain Jack nebo Nijmegen boogey. První trasa "The day of Elst" měřila 44 km a stala se jakýmsi sítem pro ty, kteří neměli dostatečnou kondici nebo odhodlání.

Hlavně jednotlivci přišli každý se svým cílem. Bylo třeba rozvrhnout síly, odpočinek a nasadit takové tempo, aby člověk došel včas do 17.00 a taky po svých. Nezapomínat pít a neustále alespoň trošku jíst. Bylo třeba mít jistotu, že každý další den bude možné pokračovat. A nebyl jsem zdaleka sám, koho navštívily silné bolesti, hlavně kolenní vazy a jako epidemie puchýře. Takže přijít do tábora, sníst večeři, postarat se o výstroj, hygienu, nechat se ošetřit - ti, kdož to neuměli sami a vyškrábat se za tichého sykání na palandu. Pak si namasírovat svaly, kolena, chodidla a vyčerpáním a emocemi být neschopen usnout.

A tak to šlo dál, The day of Wijchen, Groesbeek a Cuijk: 34,38 a 44 km. Každá trasa měla svá specifika, například kopce, polní cestu nebo tvrdou dlažbu. Počasí bylo čistě holandské. Každý den sprchlo nebo několik hodin mrholilo a přidala se i vedra, která naštěstí nepřevažovala. Ráno nás budila 98% vlhkost, takže připravené suché ponožky se daly ždímat a maskáče bylo nutné usušit na těle během snídaně a prvních pár kilometrů, stejná situace se ten den opakovala ještě několikrát.

O tom, zda budu schopen pokračovat vždy rozhodovalo následující ráno. Jakmile jsem byl schopen překonat desítky metrů a provést hygienu, vrátit se ze vzdáleného jídelního stanu ze snídaně, s batohem na zádech se zdálo vše jasnější. Bolesti polevily na snesitelnou - nekňourací úroveň a člověk zase věděl, že se dneska ještě uvidí, co v něm je.

V Nijmegenu jsem viděl, jak se snáší společné útrapy. Jak se lidé dokáží navzájem podporovat, jaké to je motivovat a táhnout s sebou ty, co to chtějí vzdát. Sám jsem druhý den pomáhal dvěma Američanům, čtvrtý den mi zase jeden z nich pomohl držet tempo a dojít včas. Zažil jsem si svou slávu, odhodlání a nadšení kolem sebe. Viděl jsem na cizích nohou prsty od krve i nohy bez kůže a lidi na vozíku. Viděl jsem lidi křičet na zemi v křečích neschopné pohybu nebo jiné kolabovat, protože se vyčerpali, nejedli, nepili, neodpočívali. Mně se velké nepříjemnosti také s dávkou štěstí vyhnuly. Pomáhal mi mírný strečink při pauzách, pravidelné pití a konzumace slaných pochutin, nabízených přihlížejícím obyvatelstvem, které lemovalo velkou část cest. A tak mi byla odměnou s pýchou nesená trofej, medaile Four days cross-Vierdaagsekruis, když jsme se ozdobeni květinami od diváků zúčastnili závěrečné přehlídky po nijmegenské třídě Via Gladiola.

Zdaleka jsem nemohl vyjmenovat každý detail, ale nesmím zapomenout poděkovat těm, kteří mi při přípravě pomohli dobrou radou nebo zapůjčili vybavení na cestu, kteří mi věřili a povzbuzovali. Ať to byli zkušení strážní z 215. praporu bojového zabezpečení naší základny nebo mí blízcí přátelé. Těm všem patří můj dík.