V armádě jsem měl štěstí. Byl jsem na exponovaných funkcích a zakládal systémy, které fungují dodnes

Autor: Vladimír Marek

Na konci loňského roku náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Aleš Opata představil svůj nový tým. Jeho součástí je i jeho první zástupce generálmajor Jaromír Zůna. Redaktoři časopisu A report využili jeho povýšení a generálu Zůnovi položili několik otázek.

V armádě jste od patnácti let, to už asi člověka poznamená. Žijete vysloveně armádou a jejími problémy i doma?
Skoro by se to tak dalo říci. Když strávíte v armádě taková léta, tak se člověk těžko od reality vojenského života odpoutává. Od roku 2002 jsem se prakticky nezastavil. Navíc, čím jsou funkce náročnější, tím obtížnější je charakter úkolů. Takže je pravdou, že to člověk v sobě nese pořád.

Když se ohlédnete za svou vojenskou kariérou, prožil jste si kromě těch úspěšných a asi i radostných let také nějaké krize?
Každá funkce měla své. Jeden z mých kolegů kdysi používal v nadsázce rčení „cyklus vynořování a zanořování“. Některé funkce jsou více exponované a viditelné, jiné naopak. Osobně si myslím, že jsem měl to štěstí, že jsem byl více na těch exponovanějších funkcích. Některé z nich byly náročné, jiné zase velmi zajímavé svým obsahem. Pokud bych měl nějaké vzpomenout, tak působení na odboru integrace do NATO od roku 1999 bylo jednou z těch funkcí, na které se nezapomíná. Procesy související s integrací do Aliance byly komplexní a vše bylo nové. Hodně jsme se v té době naučili a systémové věci, které jsme tehdy zakládali, jsou funkční dodnes. To člověka těší. V roce 2001 jsem zakládal pracoviště na velitelství U. S. TRADOC, kam vysílá AČR své zástupce dosud. Od té doby jsem se začal věnovat výstavbě sil jako jednomu z hlavních oborů svého zájmu.

V roce 2013 jste se začal věnovat logistice.
Ano, převzal jsem funkci ředitele Agentury logistiky a od roku 2015 funkci ředitele Sekce podpory MO. Opět bylo potřebné v první řadě celý systém v nové struktuře funkčně nastavit a to se podařilo ve všech hlavních oblastech velení a řízení. Sekce podpory má sama o sobě mimořádně rozsáhlou působnost. Slučuje v sobě nejen soubor funkcí plynoucích z postavení sekce na GŠ AČR, ale i velení podpoře, logistiku, vojenské zdravotnictví, KIS, funkci majetkového hospodáře MO, procesní funkce v oblasti veřejných zakázek a další. Podpora je rovněž oblastí, kde se informace sbíhají, a umožňuje jedinečný vhled do fungování armády i resortu.

Měl jste možnost zapojit se do aliančních misí na Balkáně. Později jste ale již působil spíš v aliančních strukturách. Nemrzí vás, že jste na vlastní kůži neabsolvoval ty následné velké mise v Afghánistánu a Iráku?
Vojenská kariéra se odvíjí od funkcí, které voják zastává. V devadesátých letech minulého století jsem po absolvování U. S. Army Infantry School ve Ft. Benningu dostal předurčení k 4. brigádě rychlého nasazení. Ta se v té době připravovala na misi IFOR na Balkáně. Nastupoval jsem přímo do Českého Krumlova a předpokládal jednu půlroční rotaci. Nakonec jsem tam zůstal celý IFOR a ještě na část mise SFOR. Do republiky jsem se vrátil až téměř po třech rotacích. Byla to velká zkušenost. Předpokládal jsem, že u 4. brn zůstanu. Generál Šedivý ale rozhodl o mé nominaci na tehdy nově vytvořenou funkci asistenta NGŠ AČR.

Potom už jste byl hlavně na vysokých funkcích na Generálním štábu AČR.
Přesně tak. Působil jsem také na velitelstvích, nebo v zahraničí, z nichž už se do zahraničních operací zpravidla nevyjíždí. V Bydhošti bylo ale naším hlavním úkolem cvičit velitelství a štáby NATO pro misi v Afghánistánu. Velitelství disponovalo jedinečnými znalostmi o misi v Afghánistánu, personálem i technologiemi, které mu umožňovaly tuto důležitou roli pro Alianci plnit. Řadu let jsem se zabýval činnostmi, které měly přímou vazbu na zahraniční operace. AČR získala velkou zkušenost v plánování, přípravě a účasti v zahraničních operacích a profesionální vojáci touto praxí běžně disponují. Dnes už otázka nestojí kolik kdo má misí, ale co umí. Čím vyšší stupeň velení a řízení v armádě, tím je to důležitější.

V minulosti jste se věnoval i určité vojenské vědecké činnosti a publikoval jste mimo jiné ve Vojenských rozhledech. Patří něco takového ke generálské hodnosti? Měl by mít takto vysoce postavený voják i určité teoretické představy a vize?
Patří to nejenom k hodnosti, ale především k funkcím. V mém případě šlo o dvě skutečnosti. V prvé řadě na mě byl kladen takový požadavek, tak jsem ho splnil. Zároveň to ale člověka obohacuje, kultivuje a umožňuje mu to prohloubit si názor na věc, protože s publikační činností je vždy spojeno hlubší studium problému. Druhou skutečnost představovala samotná doba. V souvislosti s profesionalizací bylo potřebné řešit řadu teoretických i praktických problémů v oblasti přípravy personálu, zahraničních misí a výstavby armády. Kolem těchto záležitostí oscilovala témata, kterými jsem se zabýval v publikační činnosti.

Jak se to tak přihodí, že je voják jmenován do funkce prvního zástupce náčelníka Generálního štábu AČR. Prochází i v tomto případě člověk nějakým výběrem?
O výběru svého nejbližšího týmu rozhoduje náčelník Generálního štábu AČR. Je to celkem logické, měl by pracovat s lidmi, které si sám zvolí. Výkon funkce NGŠ AČR vyžaduje jasnou představu, vizi a s tím souvisí i volba personálu v jeho nejbližším okolí, která mu umožní dosáhnout cílů, jež si pro své funkční období stanovil. Samozřejmě do rovnice vstupuje jako jedna z proměnných i přirozená rotace personálu na hlavních funkcích v AČR.

Celý rozhovor je k dispozici v záložce A report na www.army.cz.