Účast v první zahraniční misi rozhodla, že Jan Mudruňka zůstal v armádě

Autor: Mirek Šindelář

S praporčíkem Janem Mudruňkou jsem se potkal před časem na střelbách minometné baterie táborského 42. mechanizovaného praporu v jihočeských Boleticích.

Zaujala mě jeho flexibilita, široký přehled o dění v praporu i to, že uměl kamarádům pomoci, poradit ve chvílích, kdy to bylo právě třeba. O střelbách z minometů věděl téměř vše. Jak by také ne, když v armádě, se kterou spojil svůj profesní život, prošel mnoha základními funkcemi.

Tento rodák z Plzně, který letos na sklonku června oslaví šestatřicet let, patří k uznávaným autoritám táborského útvaru. Ačkoli zastává mnohdy nelehkou funkci vrchního praporčíka, neboť je, jak se říká, stále mezi dvěma ohni, spojnicí mezi mužstvem a velitelem, umí čerpat z dosavadních zkušeností.

S úsměvem už vzpomíná na své začátky vojenského profesionála. Považuje si účast v kurzu nazvaném Commander Leadership Course (organizovaném BMATT - British Military Advisor Training Team), který absolvoval v roce 2008. Právě díky získaným zkušenostem se stává mnohdy pravou rukou velitele.

Jeho role a osobní podíl roste právě v těchto dnech, kdy se chystá ke své další zahraniční vojenské misi. Tentokráte nejen na něj a na jeho spolubojovníky z táborského praporu, kteří tvoří jádro 9. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu AČR, čeká afghánská provincie Lógar.

Tady čeští vojáci pomáhají odborníkům z Ministerstva zahraničí ČR, aby mohli nerušeně realizovat projekty určené ke zlepšení života Afghánců.

Praporčíka Mudruňku jsem požádal o odpovědi na několik následujících otázek:

• Jak jste se dostal do řad AČR, proč jste se rozhodl být vojenským profesionálem?

Do AČR jsem nastoupil v lednu roku 1995, jako tehdy každý mladý muž, k vykonání roční vojenské základní služby. Ještě před nástupem vojenské základní služby, jsem při tzv. odvodu žádal, abych mohl nastoupit ke speciálnímu druhu vojsk, jako byly výsadkové či průzkumné jednotky.

V roce 1994 v AČR vznikla 4. brigáda rychlého nasazení, ke které jsem shodou okolností nastoupil i já, a to ke 42. mechanizovanému praporu v Táboře, kde sloužím dodnes. Rozhodně jsem jako voják základní služby nenastupoval k armádě s vědomím, že se stanu vojenským profesionálem, ale přece jen jsem se o armádu, zbraně a vojenskou techniku zajímal již dříve a nebyla mi cizí.

Pod vlivem událostí v tehdejší Jugoslávii, kde zuřila občanská válka a začaly být nasazovány jednotky zahraničních armád na operace k prosazení míru a začaly zde působit i české kontingenty, jsme se s několika kamarády na sklonku vojenské základní služby rozhodli, že budeme pokračovat v kariéře v AČR a tak jsem se v roce 1995 stal vojenským profesionálem.

• Jaké byly začátky, můžete popsat váš kariérní růst?

Po absolvování roční vojenské základní služby u mechanizované roty jsem byl zařazen na nově vznikající průzkumně výsadkovou četu, kde jsem vykonával funkci velitele stanice u průzkumného družstva. Zde jsem působil čtyři roky a po ukončení činnosti této jednotky jsem byl ustanoven do funkce velitele strážní čety.

Po postupné profesionalizaci jednotek u útvaru byla z vojáků základní služby vytvořena samostatná jednotka - strážní četa, která se skládala z osmdesáti vojáků, včetně čtrnácti služebních psů, které jsem do ukončení činnosti v roce 2003 velel.

Poté jsem zastával funkci staršího instruktora specialisty, což byla nově vznikající funkce v AČR, ze které později vzešla funkce vedoucího praporčíka jednotky. Jako vedoucí praporčík jednotky jsem působil na rotě logistiky a v roce 2009 jsem byl ustanoven do funkce vrchního praporčíka 42. mechanizovaného praporu.

• Co vás na práci vojenského profesionála baví a co naopak byste vy, kdybyste měl takovou moc, změnil?

Jak jsem již uvedl ještě před nástupem do AČR jsem měl zálibu ve zbraních a vojenské technice. Jako vojenský profesionál se setkávám se zbraněmi a vojenskou technikou denně a mohu se zdokonalovat v jejím používání. Rovněž velice pozitivně vnímám možnost, že jako vojenský profesionál mohu pomáhat druhým, a to jak na území naší republiky při řešení různých krizových situací, tak i mimo republiku formou zahraničních operací. Být vojenským profesionálem a nosit uniformu však beru jako výsadu a jsem hrdý na to, že jsem příslušníkem AČR.

Bohužel poslední dobou se na veřejnosti a v médiích objevují ne zrovna lichotivé informace o tom, jakým způsobem byly v minulosti uzavírány různé armádní zakázky a pro resort nevýhodné smlouvy, které z mého pohledu velice armádu pošpinily a rovněž snížily kredit AČR v očích veřejnosti a devalvovaly práci příslušníků AČR, kterou odvádějí jak v České republice, tak mimo ni.

 • Zanedlouho vyjíždíte na svou další misi – kolik jste jich dosud absolvoval, co si o účasti vojáka v misích myslíte a zda platí i u vás, že mise je výbornou zkušeností jak si ověřit řadu teoretických znalostí i toho, co jste se dosud naučil? Myslíte si, že v misích se lidé chovají jinak než v mírové posádce?

Během svého působení v AČR jsem se zúčastnil několika zahraničních operací jak v Bosně a Hercegovině, tak na území Kosova a Afganistánu. V každé z těchto destinací byla různá bezpečnostní situace a i jednotky zde působící, měly odlišné poslání, proto se samozřejmě lišila i příprava vojsk pro nasazení do těchto lokalit. Samozřejmě, že během svého působení v AČR jsem získal řadu cenných a potřebných znalostí a zkušeností, a to jak v odborných kurzech a stážích v rámci AČR, tak u koaličních partnerů armád NATO v zahraničí.

Řadu takto nabytých zkušeností jsem mohl pak v zahraničních operacích využít. Zastávám názor, že by se každý vojenský profesionál měl zúčastnit zahraniční operace, nejlépe na funkci, kterou zastává v mírové posádce, aby tak mohl konfrontovat své získané dovednosti a zkušenosti ve svém oboru v reálném prostředí nasazení vojsk.

Samozřejmě, že v zahraniční operaci je režim života vojsk jiný než v mírové posádce. Vojáci jsou delší dobu odloučeni od svých blízkých, dětí, rodin a přátel, jsou spolu dvacet čtyři hodin denně, sedm dnů v týdnu a jejich téměř jediným soukromím je jejich lůžko.

Bezpečnostní situace v regionu, kde většina vojáků působí, není zrovna stabilní a každý jedinec toto psychické vypětí snáší jinak, takže určité drobné odchylky od normálního chování vojáků v mírové posádce lze vypozorovat, ale rozhodně se jedná pouze o pár jedinců, než aby bylo možné tvrdit, že jakmile se voják ocitne v zahraniční operaci, tak že automaticky změní své chování.

• Myslíte si, že máte mezi svými kamarády i nadřízenými potřebnou autoritu?

Spíše by vám odpověděli moji kamarádi a nadřízení, či podřízení. Autorita není něco, co by člověk získal ze dne na den, ani si jí nezíská křikem či využíváním svého postavení, ale autoritu by si člověk měl získat svými dovednostmi, jednáním, chováním a morálními zásadami. V tomto duchu se snažím jednat při každodenním styku jak s podřízenými, tak nadřízenými, a proto si myslím, že ano.

• Jaké očekáváte úskalí vaší práce v Afghánistánu a s jakým předsevzetím odjíždíte?

Ve své práci počítám s rčením: "Pokud se může něco pokazit, pokazí se to".

V Afghánistánu budu zastávat funkci vrchního praporčíka kontingentu stejně tak, jako jsem tuto funkci již v minulosti vykonával ve 4. PRT v Lógaru a nečekám tedy, že by se systém práce vrchního praporčíka v zahraniční operaci nějak rapidně změnil.

Tím samozřejmě nechci říct, že s žádnými úskalími nepočítám. Mé předsevzetí je, abychom splnili úkoly, které budou před nás postaveny v zahraniční operaci se ctí a všichni se ve zdraví vrátili zpět ke svým rodinám a blízkým.

• Jaké jsou vaše domácí koníčky, tedy, když máte volno a jste doma?

Svůj volný čas se především snažím trávit s rodinou, proto i mé koníčky, kterých je relativně dost, jsou trochu v ústraní. Rád hraji fotbal, lední hokej, oba tyto sporty jsem provozoval před vstupem do AČR závodně a dále k mým koníčkům patří plavání, skalní lezení a modelářství.