Střelci bojovali o Svatováclavský pohár

Autor: Mirek Šindelář

První ročník střelecké soutěže, kterou vyhlásil velitel 42. mechanizovaného Svatováclavského praporu, se uskutečnil na pěší střelnici v Dražicích nedaleko Tábora ve čtvrtek 10. července.

Soutěž jednotlivců a družstev v taktické dynamické střelbě z pistole a útočné pušky pouze pro zvané příslušníky Armády České republiky přilákala střelce ze všech útvarů 4. brigády rychlého nasazení, bechyňského ženijního pluku a také příslušníky Vojenské policie.

Ředitel soutěže major Jiří Líbal měl spolu s hlavním rozhodčím nadrotmistrem Tomášem Růžičkou plné ruce práce už v přípravné části, kdy bylo nutné zabezpečit celou řadu administrativních věcí, bez nichž by hladký průběh prvního ročníku zcela určitě nebyl možný. Paradoxně prý největší problém byl se zabezpečením materiálu, a to především terčů.

Naštěstí pomohli kamarádi – bývalí vojáci, kteří dnes mohli sponzorovat tuto nevšední soutěž.

Major Jiří Líbal přivítal na dražické pěší střelnici nedaleko Tábora celkem třiatřicet soutěžících, na které původně čekalo šest situací, s nimiž si museli poradit. Mezi střelci byla i jedna žena – velitelka 2. mechanizované čety táborské 1..roty, poručice Martina Skalová.

Kromě střeleckých disciplín, při kterých vojáci používali své vlastní služební zbraně, museli zvládnout i na první pohled velmi jednoduchý znalostní test. Zahájení čtvrtečního klání patřilo vzpomínce na kamarády, kteří 8. července položili životy po sebevražedném útoku atentátníka v Afghánistánu. Slova modlitby, která zazněla z úst kaplana 42. mechanizovaného praporu nadporučíka, Jana Böhma tišila bolest, kterou tato ztráta způsobila.

„Nápad uspořádat takovou soutěž, která tady dosud nebyla, uzrál už vloni. Jenomže záplava úkolů, které jsme vloni měli, nám ji prostě nedovolila ani připravit,“ uvedl hlavní rozhodčí, organizátor a řídící střeleb v jedné osobě, rotmistr Růžička.

Připomněl, že právě táborští střelečtí instruktoři se před časem podíleli na vzniku příručky pro střeleckou přípravu, a proto pro ně soutěž tohoto ražení byla vlastně logickým pokračováním jejich snah.

Major Líbal doplnil: „Střelci tady řeší nejrůznější situace, které jsme pro ně vymysleli. Samozřejmě, že jsme vycházeli z dosavadních zkušeností ze zahraničních operací.“

Navíc museli organizátoři celý průběh přizpůsobit bezpečnostním požadavkům v prostoru střelnice. Pěší střelnice v Dražicích u Tábora prý docela dobře vyhovuje tomu, co zde vojáci cvičí, ovšem je nutné sladit jednotlivé epizody tak, aby byla zachována maximální bezpečnost při vedení střelby. Některá pracoviště totiž zahájila svou existenci až poté, co na tom sousedním dozněla střelba a řídící vydal pokyn, že je vše čisté.

I zdánlivě jednoduše vypadající úkol sebral soutěžícím velmi často cenné body. Ostatně o tom se zvláště přesvědčili střelcii při situaci nazvané organizátory Paul Black. Tady musel každý jednotlivec stříet s dvacetikilogramovou zátěží na zádech, což se zprvu, když voják zalehl na desku ohraničenou červenými čarami, zdálo snadné, ale už na třetím palebném stanovišti, kde se odehrávala střelba za pohybu na terče, mnohý poznal, že vše není nakonec tak lehké.

Situace, která dokonale prověřila střelecké umění soutěžících a kde výrazně záleželo na flexibilitě každého střelce, na jeho rozvaze i ovládání taktických postupů byla výstižně nazvána Best Friend, tedy nejlepší přítel. Ten byl podle nahraného námětu zraněn a jeho kolega se k němu musel prostřílet a odtáhnout ho do bezpečí.

Body nasbírané v časovém limitu i penalizace rozhodly o tom, že celkovým vítězem se stal rotný Stanislav Glos z Ochranné služby VP Praha. Prvními v pořadí družstev byli soutěžící z Tábora, a to ze 2. roty. Za nimi skončili výborní vojenští policisté z Prahy a třetí místo obsadili reprezentanti táborské minometné baterie.