Štěstí přálo připraveným i zachráněným

Autor: plukovnice Jana Růžičková, oddělení komunikace s veřejností, Generální štáb AČR

V úterý 17. dubna 2012 ocenil náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Vlastimil Picek v budově Generálního štábu v Praze tři vojáky za záchranu životů. Z jeho rukou převzali plaketu „Za záchranu lidského života“ nadporučík Karel Brázdil a nadrotmistr Petr Havelka z 24. základny dopravního letectva v Praze – Kbelích a svobodník Martin Bouzek ze 42. mechanizovaného praporu z Tábora.

„Jsem strašně rád, že v našich řadách jsou vojáci, kteří se nebojí zasáhnout a hlavně v takovýchto situacích nezmatkují,“ konstatoval při ocenění generál Picek. „Velmi mě těší, když se o takovýchto činech našich vojáků vůbec dozvím a když dostanu dopisy od lidí, kterým pomohli, protože se obvykle o tom málokdy někomu pochlubí. Potom mohu aspoň touto formou jejich činy ocenit. Ukazuje se, že zdravotnický výcvik, kterým naši vojáci v průběhu své služby procházejí, jim následně pomáhá i v civilním životě a má tedy po všech stránkách smysl,“ dodává generál Picek.

Jeho slova potvrdil i svobodník Martin Bouzek ze 42. mechanizovaného praporu z Tábora, který poskytl v únoru tohoto roku ve Vyškově první pomoc mladé ženě a následně přivolal záchrannou službu. „Po vystoupení z autobusu na mě doslova spadla z betonové zídky a upadla do bezvědomí,“ popisuje svobodník Bouzek, který je profesionálním vojákem teprve několik měsíců. „Před touto událostí jsem zdravotní přípravě nevěnoval takovou pozornost. Voják, když přijde do armády, tak se chce naučit především ovládat svou zbraň. Tato událost doslova přetočila mé priority,“ dodává svobodník Bouzek.
Nadporučík Karel Brázdil z 24. základny dopravního letectva v Praze – Kbelích poskytl v říjnu loňského roku první pomoc a zavolal záchrannou službu Jitce Unčovské z Karlových Varů, která v pražském metru zkolabovala následkem krvácení do mozku. „Jel jsem po schodech v metru, když jsem zahléd starší paní, která klečela opřená o zabrádlí a evidentně jí bylo špatně,“ popisuje událost nadporučík Brázdil. „Jen jsem jí pomohl,“ dodává skromně s tím, že využil výcvik, který v armádě absolvoval. Po propuštění z nemocnice trvalo dle slov paní Unčovské pět měsíců, než se dopátrala přes Záchrannou službu hlavního města Prahy, kdo byl jejím zachráncem, který o svém činu pomlčel, a mohla mu sama poděkovat. „Vedoucím lékařem neurochirurgické JIP Nemocnice na Homolce mi bylo řečeno, že takové masívní krvácení do mozku se většinou nepřežije a že rychlý zásah byl stěžejní,“ konstatovala paní Unčovská v dopise veliteli nadporučíka Brázdila. „On považoval svoji pomoc mé osobě za samozřejmou, což si já nemyslím. Pro něho to byla samozřejmost, ale takových nezištných lidí, jako je on, je myslím velmi málo,“ dodala se slovy díků paní Unčovská.

Poděkování za záchranu života nadrotmistru Petru Havelkovi, rovněž z 24. základny dopravního letectva, přišlo až ze slovenské Kováčové. Tento voják v místním aquaparku zachránil v srpnu loňského roku čtrnáctilétého topícího se chlapce. „Slyšel jsem křik, že se topí kluk a tak jsem k němu rychle začal plavat, protože plavčík vůbec nezasáhl,“ popisuje dramatické chvíle nadrotmistr Havelka. „Nebylo to jednoduché, protože to byl pěkný valibuk, ale za pomoci dalších se mi ho podařilo vytáhnout,“ dodává s rozhořčením, že nečinnost plavčíka v tomto případě byla opravdu fatální.

Zásluhou těchto vojáků a jejich duchapřítomnosti je možné ve všech třech případech už jen konstatovat „konec dobrý, všechno dobré“. A navíc se potvrdilo, že štěstí přálo jak připraveným vojákům, tak zachráněným.