Skála v noční temnotě a dvacetimetrová hloubka. I takový je kurz vojenského lezení

Autor: kpt. Monika Nováková, VeV-VA a prap. David Šámal, 7. polní nemocnice

Instruktoři skupiny speciální tělesné přípravy z Odboru kariérové přípravy vyškovské Vojenské akademie a příslušníci Samostatné záchranné roty Olomouc. Sehraný tým, díky němuž se daří zdokonalovat vojáky i v takové vojenské dovednosti, jako je vojenské lezení.

Výsledkem kombinace zmíněných prvků je atraktivní, čtrnáctidenní náročný kurz odehrávající se v chráněné krajinné oblasti Jeseník, na skalních masivech Rabštejn, ve kterém, jak říkají sami jeho účastníci, „se člověk od rána, tedy od půl sedmé, až do tmy nezastaví. Prostě šlape jako dobře namazaný stroj.“

Mezi jeho absolventy jsou vojáci z celé Armády ČR, přičemž někteří se lezení věnují i ve svém volném čase. „Lezení jak ho znám já, tedy ve sportovní formě, se na kurzu příliš neprojevilo. Tady je totiž kladen velký důraz především na improvizaci,“ říká jeden z nich, praporčík David Šámal, příslušník 7. polní nemocnice Nemocniční základny Hradec Králové. 

Lezení znal už kartáginský vojevůdce Hannibal, toto umění využívaly armády v první i druhé světové válce, kdy se stavěly takzvané ferraty v Alpách a budovala dělostřelecká postavení vysoko v horách. A lezení patří do armády i dnes, stačí se podívat na pohoří v Afghánistánu. "Nelze však předpokládat, že voják v misi ponese v batohu veškerou potřebnou lezeckou výbavu. Proto jsme se učili umět improvizovat - tedy například jistit pomocí „lidské kotvy“ (známé z filmu Sedm let v Tibetu), slaňovat pomocí takzvaného Dülferova sedu, tedy omotaný lanem do volného prostoru bez dalších pomůcek, ale také seběhnout stěnu způsobem „na rusáka“, tedy bez použití jakéhokoliv železa či sedáku se vrhnout střemhlav ze skály jen s lanem propalujícím kůži na prsou,“ dodává Šámal.

A to je jen zlomek lezeckých dovedností, které vojáci v kurzu zdokonalují. Další jsou zaměřeny na budování fixních cest pro postup většího družstva, vytváření takzvaných štandů, způsobů přemostění propastí, ale i pohybu ve skalnatém terénu v noci a za deště. A velká pozornost je rovněž věnována poskytování první pomoci, záchraně zraněného různými způsoby spuštění ze skály, až k následnému transportu. Vše vojáci samozřejmě absolvují ve vojenské výstroji a výzbroji, tedy v maskáčích, kanadách a se zbraní.

Mezi nejnáročnější zde patří noční cvičení, jehož smysl přibližuje velitel kurzu a zároveň náčelník Oddělení tělesné přípravy vyškovské akademie major Jiří Pevný: „Neustále prověřujeme, a to v různých podmínkách, co a jak se každý z vojáků již zvládl naučit. Práce v noci, kdy vědí, že je pod nimi hloubka dvacet metrů, bystří smysly a člověk si musí dobře rozmyslet, než se pustí na lano a bude se po něm spouštět z věže na věž.“

Naprostým vrcholem je komplexní výcvik, který je postaven tak, aby dokonale prověřil veškeré požadované schopnosti vojáků coby příslušníků speciálního horského odřadu. Mapy, plány, konkrétní taktická situace a z ní vycházející bojový úkol, se kterým se musí na závěr kurzu, zastávající různé role, vypořádat. A cvičí se za jakýchkoliv klimatických podmínek, tedy i za deště, na mokré, ale i opačně v horku, tedy rozžhavené skále.

„Nepřítel ve značné převaze tlačí na naši pěchotu a je na nás, abychom pro ni připravili v masivu hor postavení, do kterého ustoupí a díky němuž zabráníme nepříteli dobýt Šumperk,“ vysvětluje závěrečný námět kurzu praporčík David Šámal přičemž zde nechyběla ani ona pěchota. Tu představovala čtyřicítka účastníků důstojnického kurzu VeV-VA, kteří byli zapojeni do činnosti závěrečného dne v rámci svého výcviku speciální tělesné přípravy. A vybudované postavení v horském masivu jejich nápor skutečně vydrželo. Úkol byl splněn.