S brigádní generálkou Lenkou Šmerdovou jsme hovořili nejen o personalistice a genderové politice

Autor: Vladimír Marek

Letošní povyšování do generálských hodností na Pražském hradě bylo výjimečné. A to především tím, že generálskou hvězdu získala poprvé v historii Armády České republiky žena. A právě proto jsme brigádní generálku Lenku Šmerdovou požádali o rozhovor.

Do armády jste vstoupila v polovině osmdesátých let. V té době mohly ženy studovat v ozbrojených silách jen formu neakreditovaného studia. V současnosti mají na Univerzitě obrany třicetiprocentní zastoupení. V průběhu vaší služby lze ale sledovat výraznou proměnu v přístupu armády k zapojení žen.

Určitě. Během těch více než třiceti let se pro ženy mající zájem o službu v armádě otevřely možnosti naplno. Když jsem nastupovala já, musely mít ženy maturitu na civilní škole a pak teprve mohly absolvovat odbornou školu, jejíž součástí byl i základní vojenský výcvik. Vojenské vysoké školy se pro ženy otevřely až později. Ani spektrum funkcí, na kterých mohly sloužit, nebylo zdaleka tak široké, jako je tomu nyní. Jednalo se především o logistiku, zdravotnictví, spisovenskou službu a spojařskou oblast. Do vyšších pozic, například na Generální štáb i k řadě dalších odborností, se dostaly až poté, co se armáda začala profesionalizovat.

Myslíte si, že to postupné otevírání se armády pro ženy představovalo trend doby, nebo že si tu cestičku prošlapávaly především ženy již sloužící v armádě svou každodenní prací?

Svůj vliv asi měly oba tyto faktory. Původní představa armády jako organizace zaměstnávající výhradně muže ustupovala postupně do pozadí. Svou roli ale sehrálo i to, jak se ženy v armádě osvědčily. Díky tomu se pro ně otevíraly další možnosti. Byla to vlastně jakási sněhová koule, která se nabalovala stále více a více.

Vzpomněla byste si na absolvování základního výcviku na začátku vaší kariéry? Byl to ten klasický tvrdý přijímač, jímž procházeli muži?

Na odborné spojařské škole v Praze, kterou jsme absolvovala, byly výhradně ženy. I na postech velitelek čet a roty byly ženy. Prošly jsme ale i standardním výcvikem, který pro nás ve většině případů organizovali právě muži.

Jak moc dělalo ženám problémy střílet, nebo házet ostrým granátem?

Myslím si, že ženy jsou na tyto záležitosti docela šikovné. Neříkám, že se nám je podaří zvládnout vždy napoprvé, ale cílevědomostí si tyto záležitosti snažíme osvojit tak, abychom nezaostávaly za muži. Ostatně s některými kolegyněmi jsem měla možnost se v loňském roce účastnit střelecké soutěže, kterou nechala zorganizovat manželka prezidenta Miloše Zemana Ivana, a naše armádní družstvo v ní zvítězilo.

Co tak nejvíce láká ženy na armádě?

Jistota na straně zaměstnavatele, prestiž povolání, ale také sociální zabezpečení, které jim armáda může nabídnout. Dále je to možnost zapojit se do netradičních oborů, jež v civilu nejsou. Také řada žen, neméně než mužů, chce pracovat v různorodém prostředí s lidmi i s atraktivní technikou. Svoji roli může sehrávat i nošení stejnokroje, který má dnešní armáda velmi pohledný. Zkrátka armáda je dnes pro ženy nejméně atraktivní, než pro muže.

Není pro ně ale také příjemné pracovat v převážně mužském prostředí, kde se jim ze strany kolegů může dostávat jistého gentlemanství?

Určitě i tohle sehrává svoji roli. Mužské kolektivy skutečně možná lépe přijmou právě ženy. Důvodem může být i to, že je tak trochu zjemňují a kultivují. Muži většinou po příchodu ženy uberou na drsnosti a snaží se vyvarovat některým nepříliš kultivovaným projevům. Ten kolektiv je pak daleko vyváženější.

Vaše jmenování do generálské hodnosti se setkalo se dvěma reakcemi. Jedna skupina tvrdila, že je to z genderového hlediska jedině dobře a že s ohledem na třináctiprocentní zastoupení žen v armádě by měly generálskou hodnost dostat ještě další ženy. Někteří poslanci ale příliš nadšeni nebyli, argumentovali tím, že prý nesplňujete zákonné podmínky a jmenování vás navíc do budoucna poškozuje i profesně. Jak jste vnímala tyto reakce?

Těžko se mohu vyjadřovat k názorům poslanců. To by byla otázka spíše na ně. Na druhou stranu si nemyslím, že jmenování by mi mělo nějak překážet v profesním rozvoji. Spíše naopak. Osobně jsem přesvědčena, že skutečně nazrála doba, aby ženy byly ve velení armády. Nesmírně si toho vážím. Získání generálské hvězdy je pro mě obrovskou výzvou. Jsem přesvědčena, že právě z této pozice budu moci ještě více napomáhat personální práci v armádě a nejen tam. Ostatně jmenování do generálské hodnosti beru také jako vyjádření vážnosti a podpory úkolu doplňování armády lidskými zdroji, který plním se svými podřízenými, kolegy i nadřízenými, protože bez nich bych tohoto úspěchu nikdy nedosáhla.

Nemrzelo vás, že se z vašeho jmenování stala spíše politická záležitost?

Koho by nemrzeli zlí jazykové či nepřejícníci, ale na Hradě jsem si atmosféru užila. Ten sváteční akt byl pro nás nově jmenované i povýšené generály něčím mimořádným a tím spíš, že jsme tam mohli stát vedle válečných veteránů. Byla to nezapomenutelná chvíle, která se většinou neopakuje a „nakopne“ vás do další práce.

Jako moc vám vadí mediální tlak, kterému jste nyní vystavena?

Věřím tomu, že to bude jednorázová záležitost, a že se s tím dokáži nějak vypořádat. Doufám, že za pár dnů zájem opadne a já se budu moci věnovat v klidu své práci a studiu, což je pro měv současné době hodně důležité. Navíc ke všem rozhovorům a vystoupením přistupuji s tím, že tak mohu lépe prezentovat potřeby armády – propagovat nábory a říci, jaké konkrétně vojáky potřebujeme. Z předchozí praxe vím, že publicita při rekrutaci hodně pomáhá.

Už si lidé zvykli oslovovat vás: paní generálko?

Zvyká se na to skutečně těžko. Už mi také někteří lidé říkali paní generálová. Myslím si, že je to nezvyklé pro všechny. Američané to asi mají jednodušší, protože všechny hodnosti říkají v angličtině jen v mužském rodě. U nás se ale správně má používat oslovení paní generálko. Snad si na to časem zvykneme.

Proč se podle vás právě v posledních letech věnuje taková pozornost genderové politice?

Ne vždy měly ženy v armádě úplně rovnocenné postavení. Během své kariéry jsem se také setkala s veliteli, kteří mě zpočátku nepříliš brali. Jeden z nich mi rovnou na začátku řekl, že na tuto funkci ženu nechtěl. Dal mi ale šanci a bylo jen na mě, zda ho přesvědčím o svých kvalitách. Nakonec to byli právě i tito velitelé, na které velmi ráda vzpomínám a od kterých jsem se toho hodně naučila. Doby určitého podceňování žen jsou naštěstí již dávno minulostí. A právě to je výsledkem jisté emancipační politiky, kterou v poslední době nazýváme genderovou politikou. Ženy stále více prokazují, že zvládnou v mnoha případech splnit úkoly úplně stejně jako muži. A proto jsou také dosazovány na vyšší a velitelské pozice. Jsem přesvědčena, že v naší armádě již žádné genderové problémy nejsou. Naopak ženy a muži mají v armádě rovné postavení a je jen na nich, jak svou šanci uchopí.

Přesto ale občas, a to především na těch bojových funkcích, slyšíme ze strany mužů určité podceňování. Je to dáno především tím, že armáda je historicky brána jako ryze mužská záležitost?

Určitě je to dané historicky. Armády, to byly v minulosti vždy jen muži. Právě oni odcházeli do válek a sváděli bitvy. Muži prostě jsou válečníci. Přesto si ale myslím, že ženy mají v armádě místo. Po fyzické stránce se statisticky mužům nikdy nevyrovnáme, na druhou stranu ale existují jednotlivé případy, které svědčí o opaku. Navíc i ženy mají své nesporné přednosti. Jsou oblasti, kde na ně prostě muži nemají.

Armáda byla po staletí pro ženy tabu. Nebyl to ale spíš ze strany mužů projev určitého gentlemanství, prostě se tím snažili ochránit ženy před nebezpečím a válečnou vřavou…

Samozřejmě. Svou roli sehrávalo i to, že žena je nejen manželka, ale i matka dětí a ochránkyně rodinného krbu. Kdyby nesehrávala tuto roli, muži by se neměli z války kam vracet. Přišli by o své zázemí. Pokud je žena zapojena do stejných činností jako oni, může to být pro ně asi složitější. Je potřeba určité dohody o rozdělení úloh. Nesmí chybět vzájemné porozumění a tolerance. Ale i to je možné. Máme spoustu dobře fungujících vojenských manželství, ve kterých vyrůstají děti. Manželky odjíždí do zahraničních misí, a přesto ty rodiny žijí spokojeným životem.

Z funkce ředitelky odboru jste postoupila na post poradkyně náčelníka Generálního štábu Josefa Bečváře. Není vám trochu líto, že vás to tak trochu odvede od každodenní praktické personální práce?

Ne, tak tomu není. Kromě toho, že budu mít kancelář na Generálním štábu, ponechávám si i tu současnou. Jsem poradkyní náčelníka Generálního štábu právě pro lidské zdroje. Doplňování personálu z této pozice sice už nebudu přímo řídit, přesto ale budu moci tyto záležitosti ovlivňovat. Budu se určitě snažit všemi silami pomáhat v oblasti personalistiky a nejen tam.

Znamená to, že koncepční záležitosti týkající se lidských zdrojů budete plně ovlivňovat?

Určitě. A právě to je asi ta nejdůležitější oblast. Navíc tím, že mi zůstává i tato kancelář, rozhodně neodejdu z centra dění ani u náborářů. Nezbytné informace budu mít prakticky bezprostředně k dispozici.

Existují určité štábní a administrativní funkce, na které se ženy vysloveně hodí. Je ale skutečně možné dosazovat ženy do celého spektra funkcí v armádě?

Muži a ženy jsou fyzicky odlišní. Ženy se prostě pro některé funkce hodí více, pro některé méně. To ale nevylučuje výjimky. Pokud je žena osobnost a chce jít do první linie, tak to nejspíš dokáže. To ostatně potvrzuje skutečnost, že máme i ženy bojovnice.

Příslušníci některých bojových jednotek argumentují tím, že přítomnost ženy může za určitých okolností poněkud rozklížit nasazený tým, v případě zranění ženy se prý muži snaží spíše zachránit ji a přestávají bojovat…

K takovýmto případům skutečně může docházet. To je dané tím, jak stále ještě ve střední Evropě vnímáme ženy. U mužů stále vůči ženám přetrvává jisté gentlemanství. A právě tento aspekt by se mohl projevit ve formě jakéhosi ochranitelství v ryze bojové situaci. Položme si ale i otázku, jak budete reagovat, když v boji vedle vás zasáhnou vašeho nejlepšího kamaráda?

V Afghánistánu jsem se například setkal s tím, že když se náš voják snažil pomoci příslušnici US Army nesoucí těžké břemeno, cítila se dotčena. Právě tohle máte na mysli?

Ano, to je přesně ono. Ve Vyškově jsem měla možnost vidět americké důstojníky, kteří postávali a kouřili, zatímco ženy poddůstojnice tahaly kolem nich těžké kabely. Nevím, zda by něco podobného bylo u nás možné. Muži by se na to asi nevydrželi dívat a začali by pomáhat. Ale v řadě armád je to naprosto normální. Nedělají vůbec žádné rozdíly mezi pohlavím. A to i v případě fyzicky náročné práce. Nejspíš k něčemu podobnému také spějeme. To ale neznamená, že by neexistovaly i opačné případy. V kurzu základní přípravy jsem viděla i ženy, které naopak pomáhaly mužům se zvládnutím některých úkolů. Právě ve smíšených týmech se objevuje nová motivace. Chlapi si prostě řeknou, že když to zvládne ženská, musí se s tím také vypořádat a vyburcuje je to k lepším výsledkům.

Převažující část vaší kariéry pracujete v personální oblasti. Jak složité je zajišťovat kvalitní lidské zdroje pro armádu?

Ač se to možné nezdá, tak to jsou velice náročné úkoly. Je s tím spojená každodenní práce rekrutérů v terénu. Musí vysvětlovat, informovat zájemce, přibližovat jim, co je čeká, co musí splnit atd. Každý z rekrutérů musí především lidi zaujmout a následně udržet jejich zájem. Proces vstupu těchto zájemců do armády není právě jednoduchý a vyžaduje určitý čas.

Říká se, že lidské zdroje představují to nejdůležitější, co armáda má. Je to daleko důležitější než zbraně, technika či výcvikové objekty…

To ale není jen nějaká fráze, tak tomu skutečně je. Pokud nebudeme mít kvalitní a dobře vycvičené vojáky, technika nám bude stát někde v garážích. Investice do personálu je klíčová. Když se z rekrutů stanou kvalitně připravení vojáci, mnohonásobně se nám to později vrátí. Proto je právě nutné věnovat takovou pozornost péči o lidi.

Sloužíte více než třicet let. Jaký vývoj či etapy jste v tomto poměrně dlouhém období právě ve vaší oblasti zaznamenala?

V náboru pracuji posledních sedmnáct let a byla jsem například u zrodu centra personálního marketingu. Následně na to se zakládala rekrutační střediska a za pár let také střediska pro výběr personálu. Ty počáteční doby byly hodně pionýrské, neměli jsme ani dostatečné vybavení. Ze začátku nás vnímali jako rozdavače letáků, armáda totiž ještě neuměla s lidskými zdroji náležitě pracovat. Bylo to období, kdy se přecházelo na profesionální ozbrojené síly. V té době byl poměrně značný zájem o službu v armádě, takže jsme nabírali opravdu velké množství nových vojáků. Pak v důsledku ekonomické krize došlo k výraznému propadu náboru. Ten se kolem roku 2010 téměř utlumil. Přijímali jsme jen zájemce o studium vojenských škol a navíc jen pár specialistů. No a zhruba před třemi lety se náborový boom obnovil. Bylo rozhodnuto, že armáda dosáhne vyšších operačních schopností a k tomu je potřebný personál. Poslední dva roky jsme nabírali dva tisíce zájemců ročně, předtím to bylo patnáct set. V roce 2013 došlo k centralizaci procesu doplňování personálu, znovu byla budována rekrutační střediska a jejich pracoviště. Byl navýšen počet oddělení pro výběr personálu při vojenských nemocnicích a došlo k zásadním změnám v procesu výběru vojenského personálu. Místa rekrutérů se nám postupně podařilo obsadit zkušenými vojáky, kteří mají za sebou léta výcviku, řadu kurzů a v mnoha případech i nasazení v zahraničních misích či pracovištích. Své zkušenosti a poznatky pak mohou předávat případným zájemcům. A právě to se ukazuje jako nejefektivnější.

Na co nejvíce rekruti slyší, jaké benefity jim můžete nabídnout a co je na armádě nejvíce láká?

Armáda se již delší dobu představuje jako spolehlivý, odpovědný a hlavně atraktivní zaměstnavatel. Lidé se k nám hlásí, protože chtějí od základu změnit svůj život. Další skupinu láká sociální zabezpečení, možnost dalšího odborného, ale i jazykového vzdělávání, a to jak doma, tak i v zahraničí. Zejména muže pak přitahuje práce s moderní armádní technikou. Důležitou roli sehrává i možnost sportování a zlepšování fyzické kondice. Navíc činnost v armádě není jednotvárná.

Metody práce personalistů se přizpůsobují stále složitějšímu náboru. Dá se v této oblasti vymyslet ještě něco nového?

Na trhu práce samozřejmě nejsme sami. Vedle nás se zde kromě celé řady civilních subjektů pohybují i další ozbrojené složky. Všichni přitom máme zájem o stejné jedince. Tedy mladého, zdravého, vzdělaného člověka, který je ochotný se přizpůsobit daným podmínkám a je náležitě flexibilní. Armáda proto musí být vidět a slyšet. V současné době nám běží kampaň v několika rádiích, působíme na internetu, kde máme banerovou kampaň. Publikovali jsme i v regionálním tisku. Připravujeme rovněž náborové aktivity přímo v terénu, například Dny NATO, a celou řadu menších akcí na útvarech, jako jsou Dny otevřených dveří a podobně. Jezdíme na burzy práce, na burzy škol a nejrůznější sportovní akce. Rekrutéři jsou neustále v terénu.

Mění se vaše zaměření například s rozvojem sociálních sítí?

Určitě. Sociální sítě jsou pro nás stále významnějším fenoménem. Třetím rokem nám funguje on-line registrace případných zájemců o službu v armádě. Mohou se zaregistrovat přímo z pohodlí domova. Prvotní komunikace se odehraje na internetu a telefonicky, což je pro zájemce v dnešní uspěchané době velice pohodlné.

Jak moc náročné je vymýšlet základní náborová hesla, která by zachytila takový ten prvotní kontakt?

Samozřejmě se jedná se o velice asertivní záležitost. Máme velice šikovného redaktora internetových stránek, který k nám nastoupil z civilního prostředí. Snažíme se sledovat trendy, které jsou mimo resort a samozřejmě rovněž naši cílovou skupinu. Následně vše vyhodnotíme a podle toho se zaměřujeme na to, co by uchazeče mohlo oslovit. Když přicházíme s něčím novým, je to spíš chrlení myšlenek. Navrhujeme další a další hesla a pak se dohadujeme, které z nich by mohlo mít největší úspěch.

Máte možnost vaše návrhy ještě před zveřejněním nějakým způsobem otestovat?

Ne, takovou možnost nemáme. O to náročnější a zodpovědnější je to pro lidi, kteří mají na starosti tento tvůrčí proces. Nad výsledným produktem se mnohdy radíme nejen s kolegy, ale i s rodinnými příslušníky, kamarády atd.

Jaké nejdůležitější úkoly vás v personální oblasti čekají v nejbližší době?

Je to především splnění rekrutačního cíle pro tento rok. Nicméně v personalistice se stále děje něco nového. Začátkem roku 2017 schválil ministr obrany rozkaz ke stanovení pořadí jednotlivých vojáků po hodnostech. K tomuto rozkazu probíhá v současné době zkušební období aplikované na hodnostech rotmistr a kapitán. Od roku 2018 bude zavedena odborná příprava pro nováčky ihned po absolvování kurzu základní přípravy tak, aby k útvarům nastoupili již připraveni na výkon své funkce. Je připravena novela rozkazu ministra obrany k jazykovému vzdělávání, jehož cílem je především zvýšení efektivity jazykových kurzů v resortu. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.

Existuje nějaký střednědobý či dokonce dlouhodobý výhled na trhu s lidskými zdroji a jak úspěšná by na něm měla být armáda?

Našim bezprostředním úkolem je až do roku 2020 každý rok získat dva tisíce nových rekrutů. Z tohoto počtu je zhruba tři sta padesát míst určeno pro Univerzitu obrany a Vojenský obor FTVS UK. V každém případě nám ale demografická křivka není příliš nakloněna, takže nás čekají těžká léta. Už nyní se to začíná mírně projevovat, protože nezaměstnanost v republice dosahuje historického minima. Budeme tedy muset hledat nové metody a možnosti, jak oslovit a získat potřebné zájemce. Armáda v tomto směru nesmí zůstat pozadu. Předpokládám, že bude muset přijít s novými nabídkami, a to nejen finančního rázu.

Kdo je Lenka Šmerdová

Lenka Šmerdová se narodila 20. května 1964 ve Slavičíně. Po absolvování vojenské odborné školy v pražských Bohnicích zahájila vojenskou kariéru jako pomocnice náčelníka personální skupiny pluku. Později pracovala jako důstojnice školní jednotky. Po roce 2000 vystřídala funkce náčelnice personální skupiny, specialistka centra personálního marketingu, zástupkyně náčelníka a náčelnice oddělení rekrutací a výběru. I v dalších letech pracovala v personální oblasti. Konkrétně jako ředitelka odboru náboru a ředitelka a náčelnice odboru doplňování vojenského personálu. Od dubna letošního roku je poradkyní náčelníka Generálního štábu AČR.

Lenka Šmerdová je vdaná, má syna Matěje, zajímá se o cestování, divadlo a literaturu.