Rýma jako zbraň

Autor: Olga Haladová

Zbraně hromadného ničení: máme důvod se jich bát nebo je to jen čas od času přifouknutá mediální bublina?

V těchto dnech si připomínáme 90. výročí plynové služby a chemického vojska, které hraje důležitou roli při ochraně obyvatel před účinky zbraní hromadného ničení. U příležitosti tohoto výročí přinášíme interview s odborníkem na tuto problematiku. 

Miroslav Janega má se zbraněmi hromadného ničení (ZHN) dlouholeté zkušenosti. Po studiu na vysoké vojenské škole, obor vojenská chemie, velel poddůstojnické chemické škole a mnoho let působil u záchranných jednotek. U specializovaného centra na ochranu proti ZHN (Center of Excellence) pracoval jako tak zvaný senior lecturer. V současné době přednáší na Vojenské akademii ve Vyškově o ZHN mimo jiné také vojákům, kteří vyjíždějí do zahraničních misí. „Teroristickému útoku zbraněmi hromadného ničení zabránit neumíme. Záleží ale na každém státu, kolik investuje do obranných a ochranných mechanismů, aby minimalizoval případné následky jejich použití.“

Ale po pořádku. Řekne-li se ZHN, dokáži si představit i kulomet, kterým – mám-li dost munice – mohu způsobit hromadné ztráty. 

Jenže jedním takovým nábojem zabijete vždycky jen jednoho člověka. Zbraň hromadného ničení je založená na tom, že jedním vystřelením – jedním stisknutím spouště – zlikvidujete desítky, stovky i tisíce životů. A nejen ty, ale také veškerou techniku, objekty, přírodu.

V souvislosti se zbraněmi hromadného ničení se nejčastěji mluví o jaderných, chemických a biologických zbraních. Co si pod nimi mám jako naprostý laik představit?

Většina chemických látek, potenciálních zbraní, se vyrábí synteticky, ale má svůj původ v přírodě. Vezměme si třeba takový kapsaicin, který najdeme v pálivých feferonkách. Jedna paprika nikoho nezabije, ale pokud bychom tuto látku vyextrahovali a koncentrovali z velkého množství, získáme velice účinný dráždivý jed, který je mimochodem vysoce účinný nejen pro horní cesty dýchací.

Dnes jako chemická zbraň může posloužit jakákoliv průmyslová látka, která se běžně používá třeba na výrobu hnojiv, barviv, třaskavin nebo trhavin. Sem patří například chlor, fosgen, kyanovodík, amoniak a desítky dalších. Každá z těchto toxických látek přitom na člověka působí jinak – některé jsou dusivé či dráždivé, jiné zpuchýřující, nervově paralytické – ty působí na nervovou soustavu či psychoaktivní. A většina z nich může usmrtit.

Jako biologickou zbraň mohu použít jakýkoliv živý organismus, který vyvolá nemoc nebo otravu. Tedy bakterie, rickettsie a viry. Výhoda virů, které jsou vlastně nechtěným lidským vynálezem, spočívá v tom, že jsou malé, ve srovnání s bakteriemi daleko pohyblivější, skvěle se šíří vzduchem a velice dobře překonávají imunitní systém. Také se na rozdíl od bakterií umí měnit. Řekněme, že se v určité oblasti rozšíří chřipka, tedy nemoc, kterou přenášejí viry a nelze ji léčit antibiotiky. Ta se potlačí účinnými prostředky. Za nějakou dobu se ale virus objeví znovu a dosavadní léčba už nefunguje, protože se virus změnil, zmutoval. A právě o tom se dnes často mluví v souvislosti s prasečí chřipkou. Virus prasečí chřipky sice v podstatě není smrtelný, ale velice rychle se šíří a účinně prostupuje přes obranné mechanismy lidského organismu. A to, čeho se vědci obávají, je jeho spojení s virem ptačí chřipky, u kterého je sice nakažlivost poměrně nízká, ale úmrtnost naopak velmi vysoká. Ovšem cílem biologického útoku nemusí být vždy totální likvidace nepřítele – k ochromení bohatě stačí třeba epidemie „rýmy“.

Třetím zástupcem, historicky nejmladším, jsou jaderné zbraně, které využívají energie ukrytou v jádře atomu. V přírodě existuje řada nestabilních chemických prvků, které se snaží dosáhnout vnitřní rovnováhy tím, že se přeměňují na prvky s jednodušší strukturou atomu. Při tomto procesu, který často trvá v přírodě i milióny let, se uvolňuje nepatrné množství energie, tedy i tepla. Pokud se však tento proces uvolňování nepatrného množství tepla po dobu miliónů let uměle urychlí do časového úseku 10^-24 až 10^-6 sekundy, dojde k jadernému výbuchu – tedy ke vzniku tepla obrovské ničivé síly, a bohužel i ke vzniku dalších ničivých jevů spojených s takzvanými radioaktivními přeměnami.

Není ale příliš pravděpodobné, že by dnes někdo jadernou zbraň znovu použil – výbuch totiž nezabije jen všechno živé, ale zničí i všechno ostatní. A to pak za ohromné peníze musíte postavit znovu. Navíc jakmile byste jadernou zbraň použili, je téměř jisté, že by následovala stejná odvetná reakce – a to by znamenalo naprostou zkázu všeho a všech.

Jsou zbraně hromadného ničení vynálezem 20. století nebo je lidstvo znalo a používalo už dávno před tím?

Zbraně hromadného ničení se používají od okamžiku, kdy lidé zjistili, že to, co je donedávna zabíjelo, mohou oni sami využít pro svoji válečnou převahu. A nezáleželo na tom, zda použijí chemickou či biologickou zbraň – oba typy měly smrtelný účinek.

Toxické zbraně používali indiáni, kteří používali jedové šípy. Řekové a Římané dráždili nepřítele dýmem, otravovali zdroje pitné vody a potravin. Velký rozmach chemické látky zaznamenaly během 1. světové války, kdy spatřil světlo světa Yperit. Armády v té době už běžně používaly ochranné masky a dusivé a dráždivé látky tak přestávaly být účinné. Německá armáda tehdy přišla s novou látkou, která dokázala do organismu prostoupit jinudy než horními cestami dýchacími – pokožkou.

Ani biologická válka není historicky neobvyklá. První známé použití těchto zbraní se odehrálo ve 14. století, kdy při obléhání města Kaffa byla přes hradby vrhána mrtvá těla infikovaná morem. Podobně zaútočili Rusové ve válce proti Švédům v 18. století. Na americkém kontinentu užívali biologické zbraně Britové, kteří zásobovali nepřítele pokrývkami infikovanými neštovicemi.

Útoky zbraněmi hromadného ničení (ať už šlo o svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, útok sekty O´m šinrikjó v tokijském metru v roce 1995, či použití spor antraxu v USA v roce 2001) v minulosti bez výjimky způsobily ztráty na životech, mezi lidmi se navíc bleskovou rychlostí šířila panika a strach. Jsou obavy z těchto zbraní oprávněné?

Ano a důvodem je jejich cena. Budu-li chtít například zničit 1 kilometr čtvereční osídleného území, bude mě to stát 2000 finančních jednotek, použiji-li konvenční zbraně, 800 jednotek při použití jaderných zbraní, 600 při použití chemických zbraní a 1 finanční jednotku, nasadím-li bakterie či viry. Ty mě nestojí skoro nic, protože se samy množí a tím se vlastně samy vyrábějí.

Výzkum a vývoj v této oblasti jde navíc rychle kupředu – dnes dokážeme organismy zkultivovat tak, že jsou odolnější vůči vnějšímu prostředí, mají kratší inkubační dobu, snadněji překonávají obranný systém, jsou celkově agresivnější a léčba při nakažení buď neexistuje nebo je složitější a dražší. A podobné je to i s chemickými látkami, u nichž jsme schopni výrazně omezit vliv atmosférických podmínek a posílit tak účinek látky v bojovém stavu. Třeba i tím, že použiji tekutý polymer, který toxickou látku při destrukci náboje obalí a zabrání jejímu rychlému vypaření.

To tedy moc optimisticky nezní…

Tak hrozné to není. Příprava a výroba takových látek je nesmírně finančně nákladná a navíc není bez rizika. S toxickými látkami se velice obtížně manipuluje a značně rizikové je i jejich skladování. Tomu, kdo chce vyvíjet a používat chemické zbraně, nestačí jen mít dost peněz, ale musí mít kolem sebe lidi, kteří se v tomto oboru velice dobře vyznají. A takových není mnoho. Podívejme se třeba na útok japonské sekty O´m šinrikjó, která v roce 1995 provedla teroristický chemický útok v tokijské podzemní dráze. Sarin, který použili nebyl odpovídající kvality a myslím, že si i sami útočníci nebyli moc jistí výsledkem. V metru tehdy zahynulo 12 lidí – tentýž výsledek mohli mít, kdyby použili obyčejný granát…

Abych to přiblížil ještě víc – používání zbraní hromadného ničení (chemických a biologických) se podobá předpovídání počasí. Máte sice k dispozici nějaké modely, tušíte, jak by mohlo být – tedy jak by se zbraň mohla chovat, ale nikdy nemáte stoprocentní jistotu. Velký vliv mají okolní podmínky, které se neustále mění - síla větru, teplota půdy, vzduchu, vertikální stálost atmosféry. A problém představuje i nosič, tedy způsob, jakým látku – ať už chemickou či biologickou – dopravujete k cíli. Mohu použít buď výbušný způsob – tedy dělostřelecký granát, rakety, různé pumy. I tady se ale skrývá mnoho rizik – buď výbuchem dojde ke zničení veliké části účinné nálože, nebo – přepravuji-li látku vzduchem – letadlo sestřelí. A dalších komplikací je samozřejmě celá řada.

Je třeba mít na paměti, že teroristické skupiny, které zbraně hromadného ničení použili – a že jich nebylo málo - nikdy nepřipravili o život stovky či tisíce lidí, ale vždy jen několik jednotlivců. Zato se jim ale úspěšně podařilo rozšířit paniku, jako by měli na svědomí miliony.

Je mezinárodní společenství schopné účinně kontrolovat, kdo zbraně hromadného ničení vyvíjí a vyrábí?

Bohužel to moc dobře nejde. Nejde ani tak o státní aktéry, z nichž většina – včetně České republiky - podepsala Úmluvu o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a o jejich zničení a Úmluvu o zákazu bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní, ale o ty nestátní – teroristické skupiny.

Není pravděpodobné, že by se teroristům podařilo získat jadernou zbraň, protože ochranné mechanismy vlastníků těchto zbraní jsou na velice vysoké úrovni. Spíš jde o zneužití prostředků chemických a biologických, kterými sice nebudou nikdy schopní zasáhnout rozsáhlé prostory měst, ale budou je umět použít na malém, lokalizovaném území.

Nikdy nebudeme schopni útokům účinně zabránit, ale musíme vytvořit taková opatření, abychom následky použití těchto zbraní minimalizovali. A myslím, že konkrétně Česká republika, je na tom v tomto ohledu velmi dobře – Integrovaný záchranný systém, jehož součástí jsou hasiči, policisté, zdravotníci i armáda, včetně chemických a biologických specialistů, je na tyto situace dobře připravený.

Nezastupitelnou úlohu v IZS hraje chemické vojsko, které v těchto dnech slaví 90 let své existence. Jeho jednotky jsou při případném útoku nejen schopné monitorovat, jaká toxická látka či biologický agens byl použitý, ale i jak daleko se bude šířit, a působení těchto látek účinně snížit, případně zcela neutralizovat. Samozřejmostí je lokalizace zasaženého místa, jeho vytýčení, a následná dekontaminace. Armáda České republiky má navíc i specializované pracoviště, Aliancí certifikované Center of Excellence, které vytváří doktríny – tedy jakousi „kuchařku“, jak postupovat v případě použití zbraní hromadného ničení.