Rodiče mě do armády pustit nechtěli, já si stála za svým

Autor: Kateřina Lang

Říká dnes čtyřiadvacetiletá desátnice Jarmila Šištíková, která pracuje jako potápěčka u záchranné roty v Olomouci. „Už na základce jsem věděla, že půjdu na vojenskou školu. Rodiče se mi to snažili rozmluvit, ale já si ji nakonec prosadila, a nastoupila na střední do Moravské Třebové. Tím to všechno začalo.“

První plavání a první potápění

Plavat se Jarmila naučila jako každé druhé dítě už na základní škole. Potápění přišlo daleko později až ve službách armády. Po střední škole si desátnice Šištíková udělala tříměsíční potápěčský kurz a začala v tomto oboru pracovat. „Kurz byl sice dost náročný, ale nakonec jsem ho úspěšně zvládla. Měla jsem radost, protože před vstupem do armády jsem s potápěním neměla žádnou zkušenost,“ dodala.

S Jarmilinou uniformou se pak její nejbližší prý už smířili. „Navíc u nás v rodině nejsem první, kdo má co dočinění s armádou. Maminka pracovala několik let pro vojáky jako občanský zaměstnanec a mě to tím směrem pořád nějak táhlo. Už jako dítě jsem byla hodně akční a chtěla jsem dělat něco se zvířaty, v přírodě. Lézt po skalách a další podobné adrenalinové sporty mě vždycky lákaly. Cesta do armády byl takový přirozený vývoj,“ vypráví Jarmila o svých začátcích.

Koně jako koníček

Jarmila Šištíková si ve svém nabitém pracovním tempu najde čas i na koníčky, a to doslova. Její rodina vlastní koně odjakživa. „Provází mě odmalička, měli jsme je doma vždycky. Děda je používal na tahání v lese, strýc pak začal jezdit a já se k tomu jako malá nachomýtla a od té doby mě to drží. Po práci se potřebuji nějak odreagovat a koně jsou k tomu naprosto ideální.“

Není to ale jediná věc, která potápěčku Jarmilu baví. Když se každý den potápí „dolů“, ráda se naopak podívá i „nahoru“. Horolezectví je další adrenalinový sport, který si užívá ve svém volném čase.

Důvěra nade vše

Když se jde Jarmila potápět, stoprocentně se spoléhá na svého parťáka. „Člověku, se kterým lezu do vody, musím opravdu věřit. Kdyby se něco stalo a on by se na mě vykašlal, tak bych v té vodě mohla zůstat.“ Důvěra je podle ní nesmírně důležitá. Partnera na potápění si ale speciálně nevybírá. „Věřím tady všem, kluci jsou profíci a zvládají svoji práci skvěle. Do vody bych šla s kýmkoliv z nich.“ Dřív to ale tak nebývalo. Když v armádě začínala, neměla na růžích ustláno.

„Vstup do mužského kolektivu byl ze začátku trochu složitý, jsem tady jediná holka a mezi sebe mě zrovna nechtěli. Ze začátku to byl vcelku boj, ale za ty čtyři roky, co spolupracujeme, se z nás stali fakt kamarádi,“ dodala.

Do vody je cesta dlouhá…

Příprava na samotné potápění není jednoduchá. Připravit oblek a lahve se vzduchem, obléknout se a vlézt do vody. Za letního počasí nic hrozného. Když je ale venku pod nulou, je to horší. „Ze začátku mi hrozně mrzne tvář, pod vodou si na to zvyknu a jsem v pohodě. Pak přichází kritický stav mých rukou, kdy mi úplně zmrznou a nejde s nimi vůbec hýbat. Beru to ale tak, že studená voda k mojí práci prostě patří. Dole nepoznáte, jestli je venku na nule nebo mínus patnáct. To pocítíte až na břehu, jestli zmrznete nebo ne,“ směje se Jarmila.

Potápění pod ledem není nic snadného. „Když jsem se potápěla pod led poprvé, hodně jsem se bála. Když se něco stane, nemůžete jen tak vyplavat na hladinu, ale musíte pokračovat podle vodícího lanka. Led nad hlavou prostě není hezký pocit.“

Jarmila je dnes v armádě čtvrtým rokem. Podle vlastních slov si svoji práci užívá a rozhodně nepomýšlí na změny. Co přinese budoucnost se teprve uvidí, zatím se jí líbí pod vodou. Společenský život, který žijí její vrstevnice, jí rozhodně nechybí. „Když jsem na výcviku, tak na nějaký osobní život není vůbec čas. Nemůžu si dovolit přijít s kocovinou nebo něco podobného. Navíc by to bylo pod vodou dost nebezpečné. Člověk prostě musí fungovat na sto procent a mě to baví.“