Rodí se nová tradice – pochod československých parašutistů

Autor: Vladimír Marek

Dlouhý had pochodujících tří set příslušníků 4. brigády rychlého nasazení se táhl do dáli. Organizátoři ho spíše tušili, než viděli. V Libenici, startu Pochodu československých parašutistů totiž byla mlha jako v prádelně. Orientace tedy byla stejně složitá, jako když 21. prosince 1944 u této obce chybou špatné navigace přistáli na padácích příslušníci výsadku Tungsten, tedy kapitán Rudolf Pernický a rotmistr Leopold Musil.

„Nultého ročníku Pochodu československých parašutistů se účastní nejen vojáci 43. výsadkového praporu z Chrudimi, ale jsou zde i zástupci žateckého, táborského a jindřichohradeckého praporu. Chtěli na počest československých parašutistů založit novou tradici. "Během pochodu kopírujeme z velké částí téměř stokilometrový přesun skupiny Tungsten, která byla vinou navigační chyby vysazena mezi Kolínem a Kutnou Horou a váleční veteráni kapitán Pernický a rotmistr Musil se museli dostat na kontaktní adresu do Studnice poblíž Nového Města na Moravě,“ vysvětluje jeden z otců této myšlenky a organizátor celé akce velitel 43. výsadkového praporu podplukovník Ladislav Švejda. „Musím se přiznat, že jsme se tak trochu nechali inspirovat slavným pochodem připomínajícím největší výsadkovou operaci v dějinách Market Garden v oblasti nizozemského Amhemu a Nijmegenu. Letos si chceme všechno vyzkoušet a příští rok připravíme již první ročník tohoto pochodu. Chtěli bychom, aby se do něho zapojila i civilní veřejnost, žáci a studenti ze škol, členové nejrůznějších sportovních organizací a další zájemci. Doufáme, že přijedou i vojáci z některých zahraničních armád. Plánujeme rovněž zřízení medaile, kterou by měli dostat všichni účastníci pochodu. Novinkou bude i to, že naši výsadkáři seskočí nad Libenicí a hned po doskoku se začlení do této akce.“

Příslušníci brigády se do letošního ročníku pochodu zapojovali v pravidelných intervalech po organických celcích, většinou šestičlenných družstvech. Zatímco první vyrazili na trať 15. listopadu 2011 v poledne, poslední až kolem třetí hodiny. Na zdolání pětatřícetikilometrové trati na zříceninu hradu Lichnice měli osmihodinový limit. Vše potřebné, oblečení, stravu, vodu, spací pytel a žárák si nesli v batohu na zádech. Celkovou zátěž, která ve většině případů přesahovala dvacet kilogramů, doplňovala ještě osobní zbraň samopal Sa-58.

Na nádvoří hradu je čekala hodně studená noc strávená pod širákem. Dalších pětatřicet kilometrů z Lichnice do cíle pochodu na letišti v Chrudimi museli zvládnout rovněž v osmihodinovém limitu.