Radosti a starosti vojáka jsou radostmi a starostmi vojenského kaplana, říká hlavní kaplan plukovník Knichal

Autor: Vladimír Marek

Duchovní služba Armády České republiky oslaví letos v červnu dvacet let své existence. S hlavním kaplanem AČR plukovníkem gšt. Jaroslavem Knichalem jsme hovořili nejen o jeho studiu, ale také o činnosti vojenského kaplana i rozvoji duchovní služby.

Po studiu teologie, před tím, než byla zrušena, jste stihl ještě vojenskou základní službu. Je to pro vojenského kaplana výhoda? Může z toho později čerpat?
Neabsolvoval jsem celý rok základní vojenské služby, protože u mě byl předpoklad, že nastoupím na místo vojenského kaplana. Prošel jsem tříměsíčním základním výcvikem. Bezprostředně po něm jsem nastoupil na místo kaplana u 7. mechanizované brigády.

Jak moc prospěšné je vyzkoušet si vojenskou službu od těch nejnižších pater?
Je to velmi prospěšné. Kaplan by si měl osahat a prožít všechno, co prožívají vojáci. Našim základním mottem je, že radosti a starosti vojáka jsou radostmi a starostmi vojenského kaplana. Ten musí vědět, čím vojáci procházejí už během výcviku a pak při nástupu k útvarům.

Pocházíte z Moravy a řadu let jste tam i sloužil, jaký byl pro vás příchod do Prahy?
Ano, pocházím z Moravy, konkrétně z Moravského Slovácka. Později jsem služebně přešel do Kroměříže, Hranic a Olomouce. Přechod do Prahy byl pro mě samozřejmě velkou změnou, protože ve svých představách a myšlenkách jsem vždy vnímal Prahu jako něco, co přesahuje člověka z malé vesničky na Moravském Slovácku. Musím ale říci, že Praha mi přirostla k srdci. Když mám chvilku, tak se po ní rád projdu a podívám se na místa spojená s naší historií.

Pokud si dobře pamatuji, k vašim oblíbeným sportům patřil fotbal. Pomáhal vám získávat důvěru u vojáků. Ti vás právě přes sport hodně brali. Tady na generálním štábu si ale asi moc nezahrajete…
Fotbal jsem skutečně musel hodně upozadit. Což je mi samozřejmě líto. Přesto se snažím využívat sebemenší příležitost jít si ho zahrát. Také na generálním štábu se vytváří skupinky, které pravidelně chodí hrát malou kopanou. Kromě toho mám v Praze v církevním prostředí přátele, s nimiž si občas také chodím zahrát. Další možností je dvakrát do roka se zúčastnit fotbalového zápasu duchovních Čechy versus Morava.

Nechybí vám tady takové ty filozofické a náboženské diskuse, které jste s vojáky vedl večer v misi v Afghánistánu?
Činnost kaplana v misi představuje stoprocentní naplnění jeho duchovní práce. Je s vojáky v bezprostředním kontaktu prakticky čtyřiadvacet hodin denně. I na generálním štábu, případně když jsem pozván k jednotlivým vojenským útvarům či zařízením, se debatuje o různých filozofických a náboženských záležitostech. V Praze navíc přicházím do prostředí akademického, církevního a diskutuji s různými lidmi o tématech, která je zajímají či jsou dnes aktuální.

Hodně vojáků dává přednost rozhovoru s kaplanem před rozhovorem s psychologem. Je vaše služba především o naslouchání?
Duchovní služba je postavena na otevřenosti vůči člověku, naslouchání mu. Jak jsem již zmínil, sdílet s ním vše, co prožívá jak v radostných, tak i třeba tragických okamžicích života. Duchovní služba je službou otevřenou, sdílející, naslouchající bez rozdílu náboženského přesvědčení.

Tomáš Holub byl jakýmsi „otcem“ novodobé armádní duchovní služby. Nastoupil do armády o dva roky dříve, ještě před jejím založením, a záhy odjel do mise v Bosně a Hercegovině. Byl to právě on, kdo svým přístupem a nasazením prošlapal cestu jejímu zřízení …
Tomáš Holub sehrál nesmírně důležitou roli v samých počátcích novodobé duchovní služby v armádě. Snahy o zřízení duchovní služby v armádě se objevily ještě před jeho příchodem do armády. Také další lidé přemýšleli nad tím, jak by mohla duchovní služba v ozbrojených silách fungovat. Existovaly tehdy různé modely. Ale souhlasím s tím, že Tomáš Holub byl první duchovní, který byl vyslán s našimi vojáky do zahraniční mise. A právě na základě získaných zkušeností s jeho osobou byl osloven, aby připravil prostředí pro vznik duchovní služby. Zde však musím zmínit i dalšího člověka, který sehrál důležitou roli při utváření novodobé duchovní služby a to je Jaromír Dus, který reprezentoval Ekumenickou radu církví. Tyto dvě jména budou vždy spojena se vznikem novodobé duchovní služby v naší armádě.

Dvacet let, to je poměrně dlouhá doba. Jak se během ní podle vás duchovní služba v armádě proměnila?
I když se to možná nezdá, tak hodně. Ta služba sice existuje dvacet let, ale když se na ni podíváme zevnitř, zjistíme, že za tu dobu zakusila řadu věcí, s nimiž se naši zakladatelé nesetkávali, a že se průběžně proměňuje. A to nejen kaplany, kteří přicházejí a odcházejí, ale i řadou dalších aspektů. Když to ale vezmeme z toho lidského života, tak dvacet let je mladý věk, v němž by si člověk měl říci, že načerpal potřebné zkušenosti a znalosti a teď by je měl v tom nejlepším slova smyslu předat.

Když duchovní služba v armádě začínala, bylo stanoveno, že vojenský kaplan v ní stráví čtyři roky. Člověk se během této doby zorientuje v armádě, získá určité zkušenosti a pak odchází. Není to příliš krátký časový úsek?
Ono to není úplně přesně čtyři roky. Kaplan v duchovní službě stráví zpravidla čtyři až šest let. Pokud chce poznat detailně život jednotky, trvá mu to dva až čtyři roky. Mnohdy v tomto období vyjede s jednotkou do mise a to někdy i několikrát. Takže si také mnohdy říkáme, že některý z kaplanů přišel a odešel velice brzy. V současné době vojenští kaplani slouží kolem desíti let. Ale pokaždé je délka služby kaplana stanovena na základě vzájemné domluvy mezi hlavním kaplanem a velitelem útvaru, v němž kaplan slouží, a dotyčným kaplanem. Zároveň se k tomu vyjadřuje také představitel dané církve, ke které kaplan patří.

Duchovní služba byla v Armádě České republiky zřízena rozkazem ministra obrany České republiky č. 19 ze dne 3. června 1998 a tento rozkaz nabyl účinnosti 22. června 1998. Na základě Dohody o spolupráci mezi Ministerstvem obrany, Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí byl v resortu obrany ustanoven hlavní kaplan, který zahájil praktické naplňování této dohody u jednotek ozbrojených sil České republiky.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde.

Kdo je plukovník gšt. Jaroslav Knichal

Jaroslav Knichal se narodil 7. 5. 1976 v Uherském Hradišti. Po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži studoval teologii na olomoucké univerzitě, kde v roce 2000 promoval.
Po vysvěcení na kněze (2001) sloužil dva roky jako duchovní v Přerově. Poté nastoupil základní vojenskou službu v Litoměřicích a ve Velké Hleďsebi. V roce 2003 se stal vojenským kaplanem 7. mechanizované brigády.
Později dělal kaplana Velitelství společných sil v Olomouci a na Společném operačním centru MO. Prošel misemi v Iráku a Kosovu, u provinčního rekonstrukčního týmu v afghánském Lógaru sloužil dokonce dvakrát.
Po čtyřech letech distančního postgraduálního studia církevního práva a složení licenciátní zkoušky získal titul ICLic. na univerzitě v Lublinu v Polsku. Od roku 2015 je v pořadí třetím hlavním kaplanem AČR.