19.9.2016
První tři měsíce očistec
Srpnové vydání resortního časopisu A report přineslo mimo jiné rozhovor s předsedou Vojenského výboru NATO armádním generálem Petrem Pavlem. Bývalý náčelník Generálního štábu AČR v něm hovořil nejen o své funkci, ale i o tom, jak s ročním odstupem vnímá naši armádu.
V druhé polovině června poprvé oficiálně navštívil Českou republiku předseda Vojenského výboru NATO armádní generál Petr Pavel. Při této příležitosti jsme ho požádali o následující rozhovor.
Ve funkci předsedy Vojenské výboru NATO jste rok. O čem je těch prvních dvanáct měsíců, potřebuje je člověk na to, aby se v této funkci pořádně zorientoval a mohl přejít ke koncepčním záležitostem?
Přes veškerou zkušenost, kterou máte z působení v Alianci z pozice náčelníka Generálního štábu, minimálně první tři měsíce jsou skutečně o hledání. Náčelník Generálního štábu je informován v hrubých rysech o procesech, jež v Alianci probíhají, ale ne o detailech. Ne o její genezi a jejích vazbách. Kdo k výsledkům přispívá a kdo z nich naopak potom těží. Než se člověk naučí, jak ta kuchyně skutečně vaří, tak to nějakou dobu trvá. První tři měsíce jsem strávil tím, že jsem neustále četl, jednal s lidmi, seznamoval se, upřesňoval si spoustu věcí. Po tu dobu je to opravdu hodně náročná záležitost. Po těch třech měsících jsem již začínal nabývat jistotu. A nyní, když tu genezi procesů již lépe znám, když vím, jak ty interní procesy probíhají, tak se mi mnohem snadněji posuzují i složitější záležitosti. Když nyní vím, jak postupovat, jak dosahovat konsensu, je práce mnohem srozumitelnější a přináší mnohem více uspokojení. Takže první tři měsíce očistec, pak již ta práce začíná přinášet ovoce i nějakou radost.
Téměř tři roky jste byl náčelníkem Generálního štábu AČR. Když porovnáte toto období s tím, co děláte nyní, v čem především se tyto dvě funkce liší?
Pokud bych měl být hodně stručný, tak bych řekl, že v pozici náčelníka Generálního štábu, i přes všechna omezení, má člověk rozhodovací pravomoc. Vydává nařízení a ta jsou plněna. Předseda vojenského výboru má za úkol usnadňovat cestu k dosažení konsensu. Nemůže žádnému ze států nic nařídit. Nemůže jakýkoliv dotaz nebo námitku smést ze stolu jen proto, že mu připadá malicherná nebo nesmyslná. Musí s tím státem velice trpělivě jednat a pokusit se najít řešení, které bude vyhovovat všem osmadvaceti členským státům. A právě to je největší rozdíl.
Nejspíš z tohoto důvodu se ta funkce nenazývá velitel, ani náčelník, ale předseda…
Předseda Vojenského výboru je ten, kdo usnadňuje, kdo řídí a pomáhá výboru dosáhnout společného stanoviska. A to na rozdíl od dvou strategických velitelů. Tedy od vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě a vrchního velitele velitelství pro transformaci v Norfolku. Ti velí. Předseda Vojenského výboru bohužel tuto výsadu nemá a musí se snažit dosáhnout stejného výsledku jinými cestami.
Je to za těchto okolností ještě vůbec vojenská funkce, nepřevládá ve vaší pracovní náplni spíše politická a diplomatická oblast?
Je to tak. Jedná se sice o nejvyšší vojenskou funkci v Alianci, ale prostředky, které používá, jsou spíše diplomatické než vojenské.
Zmínil jste problém dosažení konsensu. Je hodně složité sjednotit v některých sporných otázkách názory zástupců osmadvaceti členských zemí?
V některých záležitostech je to skutečně náročné a trvá to poměrně dlouho. Národy mají přirozeně svůj strategický zájem, svoji představu na řešení toho konkrétního problému. Do poslední chvíle, dokud cítí alespoň malou šanci, že by mohly prosadit to svoje, tak se o to snaží. Jednání probíhají v pracovních skupinách i v několika kolech. Pak se vše dostane na úroveň stálých zástupců a ani tam jedno jednání nemusí stačit. V některých případech se stane i to, že vojáci nejsou schopni dospět k jednotnému stanovisku. Většinou se jedná o případy, kdy ta problematika již v sobě zahrnuje politické ohledy nebo omezení, která samozřejmě vojáci nemohou plnohodnotně zohlednit. Tam pak nastává čas pro politické rozhodnutí na úrovni Severoatlantické rady. Pak je dosaženo konsensu na úrovni ne vojenské, ale politické. Za dobu, co jsem ve funkci, se ale něco podobného stalo jen čtyřikrát. Takže v naprosté většině případů dosáhneme jednotného stanoviska a vojenského doporučení. Ať již se to týká sebesložitějších problémů.
Velitel amerických sil v Evropě generál Ben Hodges prohlásil, že Rusové díky tomu, že tam o všem rozhoduje jeden člověk, tedy Putin, jsou schopni velmi rychle přesunout velká uskupení a hodně vybavení na značné vzdálenosti. NATO prý také potřebuje dosáhnout takovéto rychlosti. Připravují se v tomto směru nějaká opatření?
Samozřejmě, že centralizace systému velení přináší úsporu času a administrativy. Na druhou stranu, pokud se dvacet osm států dokáže shodnout na společném postupu, což se v zásadních věcech vždy stává, tak to tomu rozhodnutí dává obrovskou legitimitu a podporu. Státy Aliance dnes představují téměř miliardu obyvatel a padesát procent světového hrubého domácího produktu. Pokud se tedy tato síla dokáže shodnout na jednom stanovisku, pak to má opravdu velkou váhu. V některých případech může rozhodování trvat delší dobu, praxe je ale taková, a to mohu za ten rok říci i z vlastního pozorování, že čím složitější problém, tím je větší vůle se shodnout v co nejkratším čase. Státy si totiž jsou vědomi toho, že v těchto případech není prostor na licitování. Pokud je problém vzdálenější, případně není tak palčivý či složitý, pak státy mají tendenci prosazovat svoje, protože je tam ten luxus času. V tom je ale i síla Aliance. V době, kdy přichází krize, která je urgentní, tak členské země jsou schopny se velice rychle shodnout.
Jak vůbec vypadá takový běžný pracovní den předsedy Vojenského výboru NATO?
Často od rána do večera a dost často jsou i pracovní víkendy. Pokud se bavíme o běžném dni na velitelství v Bruselu, tak standardní pracovní agendou je ranní brífink o aktuální situaci zpravodajské, operační a mediální. Následuje několik jednání, ať již s vojenskými zástupci či velvyslanci jednotlivých států. Předseda Vojenského výboru se účastní všech jednání Severoatlantické rady. Ty se většinou konají třikrát týdně. Takže například v jednom dni se účastním jednání rady, odpoledne je pak rokování vojenského výboru. Mezi jednáními probíhá příprava s vlastním štábem. Do toho vstupují návštěvy velitelství, institucí, velkých cvičení a konferencí. Případně cesty do aliančních či partnerských zemí. Pracovní program je hodně nabitý. Především je v tom ale spousta různých schůzek. A na každou z nich se člověk musí speciálně připravit. Přitom agenda je poměrně široká. Není tedy možné na to jít takříkajíc z oleje. Na každé jednání je připraven podklad v řádu desítek stránek.
Tento rozhovor děláme v jedenáct hodin večer. Znamená to, že tato funkce je ještě časově náročnější než když jste dělal náčelníka Generálního štábu AČR?
To je pravda. Přece jen máme dvacet osm států. Mnoho cest se snažíme plánovat o víkendech, abychom ušetřili čas na jednání v pracovních dnech. Takže když jedeme někam dál, většinou na to padne celý víkend. Kolikrát se mi stalo, že jsem měl tři týdny bez jediného volného dne. Ale potom zas přijde období, kdy mám třeba i dva víkendy po sobě volno. Ale s tím jsem počítal. Do této funkce si člověk nepřichází odpočinout.
Zmínil jste, že máte nemálo služebních cest. Co vás během nich nejvíce oslovilo, co nejzajímavějšího jste viděl?
Aktivity mimo kancelář a jednací místnosti velitelství NATO v Bruselu jsou nedílnou součástí práce předsedy vojenského výboru. Patří k nim návštěvy aliančních velitelství, agentur a zařízení, hlavních světových bezpečnostních konferencí a velkých aliančních, případně národních cvičení. Samostatnou kapitolu tvoří oficiální návštěvy členských a partnerských zemí. Organizaci i obsahu těchto cest je jak na straně Aliance, tak hostitelských států věnována velká pozornost. Program bývá velmi intenzivní, zahrnuje jednání na vojenské, politické a akademické úrovni, přednášky a besedy, často i přijetí u prezidentů. V několika případech se mi dostalo i pocty přijetí a rozhovoru ve formátu 1+1 s panovníky evropských konstitučních monarchií. V rámci rozvoje partnerských vztahů jsem nedávno navštívil Japonsko a Jižní Koreu, kde jsem měl možnost podívat se i do demilitarizované zóny na známé 38. rovnoběžce. Všechny tyto cesty a návštěvy jsou pro mě, kromě naplnění oficiálních cílů ve prospěch Aliance, unikátní příležitostí seznámit se s širokou škálou problémů mnoha zemí a regionů, s jejich historií a kulturou, odlišnými přístupy k hodnocení a řešení bezpečnostních výzev, ale také s velmi pestrým okruhem lidí a prostředí.
Máte vůbec vy a vaši podřízení možnost si v Bruselu udržovat určité vojenské schopnosti? Jsou v rozvrhu takové záležitosti, jako je tělesná příprava, střelby a další odborná zaměstnání?
V rozvrhu to nemáme. Na této úrovni velitelství se již s tělesnou, střeleckou a jinými vojenskými přípravami nepočítá. Přesto se všichni snažíme si v okamžiku, kdy je k tomu prostor, najít čas na nějaké tělesné aktivity. Horší je to třeba s tou střeleckou přípravou. Já mám výhodu v tom, že mám svůj ochranný tým. Ten má plánovaná zaměstnání ve střelbě a tak mohu jít střílet s nimi.
Spojené státy se již v Evropě tolik neangažují. Někteří lidé hovoří o tom, že to poznamenává i NATO, že tak trochu ztrácí na svém významu a prestiži. Přichází skutečně období určité krize této organizace?
Nenazval bych to obdobím krize, ale spíš takovým ukolébáním většiny evropských partnerů v pocitu bezpečí a zajištění ze strany USA. Je to záležitost, která se nyní bude daleko častěji objevovat v agendě jednání NATO. Spojené státy jsou totiž ústy svých představitelů stále konkrétnější při pojmenování toho, co jim na Severoatlantické alianci vadí. Jsem přesvědčen, že to, co nazýváme spravedlivá dělba břemene, je dnes aktuálnější než kdykoliv předtím. Ještě nedávno USA nesly padesát procent nákladů Aliance a evropští partneři společně s Kanadou pak zbytek. V současnosti nesou tři čtvrtiny nákladů USA a jen čtvrtinu zbývající země. Zjednodušeně se dá říci, že Spojené státy velice intenzivně doplácí na obranu aliančních partnerů v Evropě. Taková situace je samozřejmě pohodlná pro evropské členské země, ale naprosto nevýhodná pro Washington. Když na to prezidentský kandidát Donald Trump nedávno upozornil, udělal z toho nebývale rezonující téma v americké mediální debatě. Mnoho Američanů tak bude situaci věnovat větší pozornost. Americký ministr byl na posledním jednání ministrů obrany velice konkrétní, pokud jde o podíl evropských partnerů na zajišťování obrany. A to nejen pokud se týká vstupů, ale i výstupů. Tedy konkrétních schopností, které nám v Alianci chybí, a to především evropským partnerům. V tomto smyslu je ta debata opodstatněná. Jsem přesvědčen, že velká část evropských zemí bude nucena udělat v krátké době mnohem více pro zajištění své vlastní bezpečnosti a nespoléhat se pouze na USA. To samozřejmě bude vyžadovat výrazný růst obranných rozpočtů a pružnost akvizičního procesu.
Teď máte možnost dívat se na naši armádu takříkajíc z druhé strany. Jak ji nyní hodnotíte?
Většina aliančních zemí v současné době zastavila pokles vojenských rozpočtů. V případě některých zemí dokonce roste. Když ale porovnáme růst hrubého domácího produktu s růstem výdajů na obranu, tak zjistíme velkou disproporci. Ta přitom svědčí o tom, že mnohé státy neberou obranu jako jednu z velkých priorit. Výdaje na obranu zvednou tak, aby existoval určitý nárůst, ale ne tak velký, aby z toho bylo možné pokrýt oprávněné požadavky na zajištění obrany. Vzhledem k tomu, že obrana byla v posledních deseti dvanácti letech podfinancovaná, investice budou muset být výraznější. Nárůst v řádu zlomků procent sice vypadá jak růstová křivka, ale v praxi nepovede k nějakému výraznému zvýšení schopností. Musíme se tedy prioritně orientovat na to, kolik nových a skutečně použitelných schopností přineseme v krátkém časovém horizontu. Tolik k výdajům a obrannému plánování. Pokud jde o vnímání AČR jako partnera v operacích, při cvičeních a spolupráci na velitelstvích a štábech, pak jednoznačně převažují pozitivní hodnocení.
Po létech utahování opasku se zdá, že rozpočet AČR je konečně velkorysejší, problémy jsou ale pro změnu s akvizičním procesem. Je to specificky česká záležitost, anebo podobnými potížemi trpí i jiné alianční armády?
U nás v České republice je zákon o veřejných zakázkách dlouhodobě problémem ve všech resortech. Ukazuje se, že ten zákon vyžaduje výraznou modernizaci. Zefektivnění ve smyslu toho, že resorty budou schopny nakoupit to, co potřebují v průběhu běžného fiskálního roku. Naše země není jediná, která se s podobným problémem potýká. Do určité míry se dá kompenzovat tím, že i při existenci ne úplně nejlepšího zákona o zakázkách budeme mít dlouhodobou jasnou představu o tom, co stát bude v následujících letech pro zajištění obrany potřebovat. Po tom jsme volali již před několika lety. V roce 2013 byla na Hradě konference k dlouhodobému plánu zajištění obrany a k tomu potřebných akvizic. Ten měl jasně stanovit, co se v kterých letech bude nakupovat, kolik to bude stát a zda to bude Ministerstvo obrany schopno vykrýt ze svého standardního rozpočtu, anebo zda bude muset vláda v případě jednotlivých velkých akvizic vykrývat rozdíl z rezervy. V této záležitosti ale nedošlo ke shodě. Členské země, které takovýto dlouhodobým, vládou i opozicí schváleným dokumentem disponují, mají většinou i stabilní akviziční prostředí a rozumně nastavené vztahy s obranným průmyslem.
Některé odborníky překvapily především expediční schopnosti, které předvedla ruská armáda v Sýrii. Neusnuli jsme tak trochu na vavřínech, je to něco, čeho bychom se měli obávat?
Je to zcela určitě něco, co musíme vzít v úvahu. Jestliže definujeme hrozbu jako kombinaci schopností a úmyslu, pak v případě ruských ozbrojených sil je zcela evidentní schopnost. Jisti si nemůžeme být úmyslem. I když v určitých náznacích byl deklarován. Schopnost ruské armády nasadit poměrně značnou sílu na velkou vzdálenost a udržet ji v operaci je prokázaná. To by nás mělo vést k závěru, že musíme brát vážně tuto součást hrozby. Kdybychom se tím začali zabývat až v okamžiku, kdy se nám prokáže úmysl, může být již pozdě. Když se díváme na to, jakými prostředky Ruská federace armádu vybavuje, a to především v oblasti přepravních prostředků operačního a strategického charakteru. Při cvičeních, která ruská armáda pravidelně organizuje, můžeme sledovat, jak nasazuje nemalé množství vojáků na vzdálenosti několik tisíc kilometrů. Tento fakt nemůžeme přehlížet ani podceňovat.
Kdysi jste v souvislosti s připravovanými úpravami branné legislativy v České republice zmínil malou ochotu současné mladé generace obětovat se. Na první pohled se zdá, že ruská armáda podobné problémy nemá. Takový ten étos hrdinů druhé světové války je tam stále živý. Je to jejich určitá výhoda?
Ruská armáda a vůbec ruský národ vnímá tyto záležitosti skutečně jinak. Před nedávnem jsem se díval na dokument v ruské televizi věnovaný výročí vítězství nad nacismem. Ptali se v něm ruských vojáků na základně v Sýrii, zda jim není líto, že nemohou oslavit Den vítězství doma. Ruský podplukovník odpověděl: Nám nevadí, kde slavíme Den vítězství, protože my jsme generací vítězů. Řekl to s obrovským sebevědomím a hrdostí. Jasně se tak ukazuje, že prezident Putin vsadil na kartu navrátit ruskému národu pocit sebeúcty a velikosti, který mu podle jejich názoru právem náleží. Dát jim pocit významu globálního hráče. Ruské armádě díky modernizaci, kterou prochází v posledním období, a pozornosti, jaká se jí věnuje, výrazně narostlo sebevědomí. K tomu přispívají i události posledních let, ať již to byla Gruzie či Krym, během kterých měli možnost prokázat, že ty schopnosti skutečně mají. Rusové měli vždy tendenci nechat se zlákat nacionalistickou rétorikou. Především pak vším, co slouží k větší slávě a významu Ruska. Pro velkou část Rusů platí – pokud se jejich představitel prezentuje jako silná osobnost, která je schopná dovést Rusko k sebeúctě a respektu ostatních, pak mu dokáží prominout i demokratický deficit. A přesně tak to v současné době ruská armáda vnímá. Dá se říci, že stoprocentně stojí za Vladimírem Putinem. Z armády, jejíž vojáci základní služby ještě před nějakými deseti patnácti lety byli k politování, je dnes sebevědomá, moderní a schopná armáda sebevědomého státu, jenž neváhá přepisovat pravidla.
Jsou tyto aspekty jedním z důvodů, proč se právě Ruská federace stala jedním z hlavních bodů Varšavského summitu?
Bezpochyby. I když v souvislosti s Moskvou často používáme termín nepředvídatelná, tak ruská zahraniční politika není nepředvídatelná. Ona je, dá se říci, již řadu let velice konzistentní. Hovoří o tom, že rozpad Sovětského svazu, rozpad Varšavské smlouvy byl historickou chybou, že to bylo ponížení ruského národa, že Rusko má legitimní bezpečnostní zájmy v blízkém příhraničí. Že současný bezpečnostní systém, tak jak je nastaven po druhé světové válce, preferuje západní mocnosti, ale nedává prostor těm hráčům, kteří by si to právem zasloužili, jako je třeba Rusko nebo Čína. A že je potřeba vybudovat nový systém mezinárodních vztahů, kde by Rusko hrálo větší roli. K těmto cílům přizpůsobilo i použití vojenské síly, kterou povýšilo na jeden z hlavních mocenských nástrojů. Anexí Krymu a prokázanou všestrannou podporou separatistů na východní Ukrajině Rusko ukázalo, že pravidla si tvoří, případně upravuje k vlastní potřebě ten, kdo má vojenskou moc. Tak závažný fakt nemůžeme jen tak ignorovat. Je naprosto přirozené a legitimní, pokud se Rusko chová tak, že nerespektuje mezinárodní dohody a pravidla, pokud řeší problémy vojenskou silou, je naprosto na místě, že NATO přijímá taková opatření, aby Kreml nemohl jít ve vztahu k aliančním členským zemím za hranici politické rétoriky.
Na jedné straně NATO při řešení tohoto problému přistupuje k určité demonstraci síly, na druhé straně například spolkový ministr zahraniční věcí vyzývá k určitému dialogu s Moskvou. Nebylo by přece jen lepší pokusit se jednat a snažit se situaci určitým způsobem stabilizovat?
To ale nikdo nevylučuje. NATO jednotně zastává ve vztahu k Rusku duální přístup. Ten spočívá na jedné straně v jasně formulovaných, transparentních a sebevědomých pozicích, doplněných na druhé straně o vůli k dialogu. To je postoj, se kterým šlo všech dvacet osm zemí jako jeden celek do Varšavy. Rusko dalo najevo, že rozumí řeči síly. Vojenské, politické, ekonomické. V tomto směru musí být NATO jednotné. Musí formulovat svoji pozici a stát si za ní. Na druhé straně ale není cílem Rusko zastrašovat, ale odstrašit od případné agrese. Odstrašení musí být doplněno o jednoznačnou vůli komunikovat. Proběhlo jednání Rady NATO-Rusko. Další se připravuje vzápětí po skočení summitu. Neustále je otevřena nabídka k vojenskému dialogu, která zatím z ruské strany nebyla vyslyšena. Řekl bych tedy, že těch vstřícných kroků ze strany Aliance není málo. Pomyslný míč je nyní na straně Ruska.
Pojem sféry vlivu prolíná celou naší historií. Je vůbec reálné takovéto tak trochu imperiální myšlení definitivně odstranit? Domníváte se, že třeba Rusko, Čína, ale i regionální velmoci se vzdají myšlenek na oblasti svého zájmu?
To jsou dvě rozdílné koncepce. Jedna je na straně Ruska a Číny. Tyto země mají tendenci dělit svět na zóny vlivu těch mocných, kteří se snaží navzájem udržovat rovnováhu schopností a odstrašení. Druhá koncepce je založena na tom, co se v současné době snaží prosazovat Aliance. Bez toho, že by ohrožovala kterýkoliv ze států kolem. Samotným rozšiřováním neexpanduje agresivně proti někomu. Naopak rozšiřuje zónu stability, konzultací a běžných normálních vztahů. Žádný ze států, který vstoupil v posledních dvou dekádách do Aliance, nebyl ke členství jakkoliv tlačen. Všechny ty země vstoupily dobrovolně, na základě sdíleného zájmu a hodnot s touto organizací. Navíc po splnění celé řady kritérií. Pojetí zón vlivu, nárazníkových zón, neustálého pocitu ohrožení ze strany NATO je koncept, který je podle mého názoru překonán. Na druhou stranu Rusko je shodně s Čínou přesvědčeno o tom, že epocha paktů, z jejich pohledu se jedná hlavně o NATO, je překonaná. Pokud ale vnímáme tuto organizaci ne pouze jako prostředek zajištění kolektivní obrany, ale i jako prostředek pro konzultace, budování obranných schopností, interoperability a důvěry, bez cíle někoho ohrožovat, pak to dává smysl. Ale rozdílné pohledy na pojetí bezpečnosti musíme nejdříve sladit. Vybudovat alespoň elementární důvěru s Ruskem a Čínou tak, abychom byli schopni komunikovat jako partneři, kteří jsou schopni nastavit alespoň základní opatření k redukci rizik a nebudou se navzájem ohrožovat. Při vědomí, že máme nejen rozdíly, ale také společné zájmy a společná ohrožení. Tam ještě bohužel nejsme. Jak ze strany Ruska, tak i Číny panuje vůči Západu a Alianci hluboká nedůvěra.
V souvislosti s krizí na Blízkém východě jste zmínil výcvikové operace, na kterých by se měly podílet jak NATO, tak EU. Jakou konkrétní podobu by měly mít?
Ta představa je velice jednoduchá. Čím bezpečnější a stabilnější bude naše okolí, tím větší bezpečnost bude v Evropě. Vzhledem k tomu, že na celém jižním a jihovýchodním okraji NATO jsou státy, které jsou buď nestabilní, anebo přímo nefunkční, vytváří to prostor pro nárůst radikalizace, terorismu a migrace. Tyto státy jsou zdrojem ohrožení i v Evropě. Pokud si máme do budoucna zajistit stabilnější prostředí, tak nám nezbyde nic jiného než země sousedící s Aliancí stabilizovat. A stabilizovat je ne tím, že budeme vojensky intervenovat a nastavovat tam režim podle našich představ, ale uděláme vše proto, abychom byli schopni pomoci těmto států vybudovat jejich vlastní řešení zaměřené na zajištění bezpečnosti. A to jak vnější, tak i vnitřní. A zároveň přispějeme k budování jejich ekonomického a sociálního potenciálu. Jedině tím se dá dlouhodobě zajistit stabilnější prostřední na naší jižní hranici. K tomu může Aliance přispět jednou částí, a tou je výstavba obranných schopností armád těchto zemí. Evropská unie je pak lépe situovaná a vybavená nástroji k tomu, aby pomohla těmto státům k vybudování jejich vnitřní bezpečnosti, soudnictví, systému vládnutí, ekonomické prosperity a sociálních programů. Tato součinnost bude naprosto nezbytná. Čím dříve se na tomto hodnocení a přístupu shodnou NATO i Evropská unie a čím dříve začnou intenzivně integrovat svoje programy pro budování stability v těchto zemích, tím dříve se nám podaří dosáhnout hmatatelnějších výsledků v boji proti extrémismu, terorismu a nelegální migraci.
A fakta
Generál Pavel zahájil vojenskou kariéru na Vojenském gymnáziu v Opavě. Po jeho skončení pokračoval ve studiu průzkumného oboru na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově. V roce 1983 nastoupil ke speciálnímu pluku do Prostějova, kde se postupně propracoval až na velitele 6. speciální brigády. Počátkem devadesátých let se účastnil na území bývalé Jugoslávie mise UNPROFOR. V červenci 2002 se stal zástupcem velitele 1. mechanizované divize v Brně a v prosinci pak velitelem velitelství specializovaných sil. V letech 2003 až 2005 byl zástupcem velitele společných sil a následně zástupcem ředitele sekce MO – ředitelem operačního odboru.
Další léta strávil v zahraničí. Nejdříve jako zástupce vojenského představitele ČR při EU v Bruselu a poté jako národní vojenský představitel ČR v SHAPE v Monsu. V roce 2012 se stal náčelníkem Generálního štábu AČR. Do funkce předsedy Vojenského výboru NATO byl zvolen na zasedání tohoto výboru v litevském Vilniusu v září 2014. Do Bruselu nastoupil o devět měsíců později.