První řidičku kolového obrněného transportéru Pandur mají v Jindřichově Hradci

Autor: Mirek Šindelář

Do drobné usměvavé brunetky svobodnice Petry Paloudové by snad jen málokdo řekl, že našla zálibu ve vojenské technice a že je první řidičkou Panduru v Armádě České republiky.

Navíc v jejím řidičském průkaze lze najít i razítka opravňující ovládat celou řadu vozidel. „Před čtyřmi roky mě z krajského vojenského velitelství poslali po absolvování základního vojenského výcviku z mého rodného Vyškova do jihočeského Jindřichova Hradce k lehkému motorizovanému praporu. No a od té doby jsem na zdejší třetí rotě,“ vysvětlila lakonicky svobodnice svou cestu z Moravy, kam se tak ráda vrací, do jižních Čech.

V listopadu minulého roku zvládla přeškolení na novou techniku, kterou je útvar doplňován, a získala oprávnění řídit zatím nejmohutnější a nejmodernější kolový transportér, který mají vojáci české armády doma k dispozici.

Svůj křest ohněm potom podstoupila následující měsíc, kdy k útvaru ze skladu ve Štěpánově u Olomouce přivezla jeden ze čtyř nových Pandurů. Transport po vlastní ose představující asi tři stovky kilometrů, zvládla Petra spolu s dalšími řidiči výtečně.

Dnes má spolu s jízdami v terénu najeto něco kolem pěti set kilometrů.

„Jsem zařazena jako řidič velitelské družstva a vozím nejčastěji v landroveru zástupce velitele roty,“ svěřila se Petra a přiznala, že jí mnohdy pomohla náhoda. Ostatně jako tehdy, když v Jindřichově Hradci dostali do výzbroje první Iveco.

„Zalíbilo se mi na první pohled a když jsem se náhodou přitočila k tomu, kdy jeho řidič doplňoval pohonné hmoty, povzdechla jsem si, že bych takovou techniku také chtěla řídit,“ řekla a se šibalským úsměvem dodala: „ No a dnes už to oprávnění mám také v kapse!“

Iveco by ale dnes už za Pandura nevyměnila. Pochvaluje si pohodlí, které má řidič kolového obrněného transportéru pro svou práci při jízdě. Také jízdní vlastnosti Pandura jí mile překvapují.

Svobodnici Petru Paloudovou jsme zastihli v autoparku 44. lehkého motorizovaného praporu brigádního generála Ereta v Jindřichově Hradci v pátek 25. ledna při parkovém dni.

Zástupce velitele čety rotmistr Vojtěch Just řídil pravidelnou základní kontrolu techniky, kterou podle pokynů výrobce musejí řidiči vykonávat jednou za týden.

„Po pravdě řečeno mám na šest kusů bojových transportérů a jeden velitelský nyní k dispozici jen tři řidiče a není vůbec nenormální, že mnozí z nás zastávají k té své další minimálně jednu až dvě další funkce,“ přiznal se rotmistr Just.

Ten v autoparku zastupoval technika roty.

Usměvavá svobodnice hned po příchodu do garážového stání roty zjistila, že je třeba dofouknout jednu z pneumatik. Proto poté, co krátce přehlédla přístroje, startuje na pokyn rotmistra Justa jí svěřenou techniku a za chvíli vyjíždí z garáží.

Na volné ploše autoparku sleduje, jak se kolo plní vzduchem. Před i během krátké jízdy si počíná opravdu dobře. Ostatně za malou chvilku se stáváme svědky toho, jak podle pokynů rotmistra, který ji navádí, s Pandurem bezpečně zacouvá zpět do vyhrazeného místa v garážích.

Když se s Petrou dostaneme v rozhovoru na to, jak se to vůbec stane, že tak drobná dívka najde zalíbení ve vojenské technice, místo odpovědi řekne, že je také majitelkou motocyklu – půllitru. Povzdechne si, že je to sice nízká kubatura, ale, že na něčem začínat musí a že nejen při cestách do rodného Vyškova, ale i na letních silnicích v okolí je motorka skvělým společníkem. A na léto se opravdu už moc těší.

Prý také proto, že v červnu by se Jindřichohradečtí měli vydat na Moravu se svými Pandury a tam ve vojenském výcvikovém prostoru si poprvé vyzkoušet, jak tyto transportéry plavou. Tedy, řečeno vojenskou terminologií, překonávají vodní tok.

Petra se také netají tím, že se vždy ráda vydá domů za svou psí kamarádkou, americkým stafordšírským teriérem Xerou Jopar. Při té příležitosti si povzdychne, že chtěla být původně psovodem, protože je členem Klubu amerických stafordšírských teriérů. Tito psi se stali jejím velikým koníčkem.

Inu ale jeden míní a druhý mění. Místo cvičení ke spolupráci čtyřnohých pomocníků dnes krotí koňské síly ukryté v motorech vojenské techniky. Svého rozhodnutí být vojenskou řidičkou v Jindřichově Hradci ale v nejmenším nelituje.

Dokonce ani potom, co se chystala vloni na výstavu klubu KAST, kam se těšila, že se svou Xerou získá pohár a místo na soutěž jela se zabezpečovačkou připravovat prostory pro kolegy, kteři se chystali na Doupov na cvičení.