Proč být záložákem? Naučíte se, co dělat, když jde to tuhého

Autor: Olga Haladová

Je jí třiadvacet a rozhodla se vstoupit do aktivní zálohy. „V práci pro stát vidím smysl,“ říká Silvie Hrbáčková, budoucí studentka Masarykovy univerzity.

V české armádě je přibližně třináct procent žen. V aktivní záloze (AZ), která vznikla jako dobrovolný doplněk profesionální armády, jsou zatím zastoupeny daleko skromněji - z celkového počtu tvoří jen jedno procento. „Záložáci“ mají civilní zaměstnání, ale několikrát do roka absolvují vojenská cvičení. Vláda může rozhodnout o jejich nasazení například při živelních pohromách a k ochraně objektů důležitých pro obranu státu při zhoršení bezpečnostní situace. Za válečného stavu doplňují ozbrojené síly.

„V práci pro stát vidím smysl. Může to znít jako klišé, ale když se položí firma na řasenky, nic se nestane. Kdybychom zrušili armádu, nebudeme mít nikoho, kdo by nám třeba jednou mohl zachránit krk,“ říká Silvie Hrbáčková, která se od října stane studentkou oboru speciální pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně.

Silvii čeká po podpisu tříleté dohody o zařazení do AZ úvodní základní výcvik ve Vyškově. O vstupu do profesionální armády zatím nepřemýšlela, ale a priori ji neodmítá. „Uvidím, jak dopadne výcvik a jak se budu na všechno dívat. Je možné, že do armády někdy v budoucnu vstoupím. Proč ne?“

Ten, kdo se rozhodne do AZ vstoupit, musí mít zájem, čistý trestní rejstřík a musí být zdravý. Víc než kdokoliv jiný. Na „záložáky“ jsou totiž kladené stejné zdravotní požadavky jako na profesionální vojáky. „Součástí prohlídky byly také testy a rozhovor s psychologem. Kromě „klasiky“ – rozboru krve a moči, pak na počítačích testovali i náš postřeh,“ vypočítává Silvie, která zdravotní prohlídkou úspěšně prošla.

Během šestitýdenního výcviku ji čeká to, co každého nováčka v armádě – od pořadové přípravy, přes seznámení se zbraněmi až po základy taktiky nebo ochrany proti zbraním hromadného ničení. „Předpokládám, že to bude hodně o fyzičce. Určitě nás budou hrozně mučit a na to se těším,“ směje se, a na otázku, co ona a zbraně, odpovídá: „Jediný můj kontakt byl se vzduchovkou na dětském táboře. Ale střílela jsem dobře.“

Téměř čistě mužského kolektivu, ani toho, že bude muset plnit rozkazy bez připomínek, se nebojí. „Myslím, že si s kluky budu rozumět. Určitě nebudu za princeznu, o kterou se budou muset starat. A pravidla, která mají hlavu a patu, respektuji,“ říká Silvie a věří, že právě absolvování výcviku jí pomůže lépe se poznat. „Dozvím se, co od sebe můžu očekávat, co dokážu a co mi moje tělo dovolí. A co je podstatné – budu vědět, jak se správně zachovat ve chvílích, kdy jde do tuhého.“

Nejen o tom, jak si Silvie vede na výcviku ve Vyškově, se dozvíte příště.