Potápěči na skále a lezci ve vodě

Autor: Mirek Šindelář

Společný soustředěný týdenní výcvik devětadvaceti potápěčů 15. ženijní brigády s šesti lezci samostatné záchranné roty z Olomouce se konal od soboty 17. listopadu do pátku 23. listopadu v Autocampu Wilsonka na Dalešické přehradě.

Právě nedaleká Wilsonova skála plně vyhovovala námětu cvičení, kterým byla záchrana zraněného člověka. Ten uvízl v jeskyni zaplavené velkou vodou. Protože v ní mělo být skladiště munice a zbraní, vydali se k němu vojenští záchranáři. Pomoci jim ovšem museli kolegové potápěči.

„Cvičíme spolu aspoň dvakrát do roka, ale téma dnešního cvičení je pro nás nové,“ přiznal rotný Jiří Spáčil, který velí potápěčům spadajícím pod 15. ženijní brigádu.

Aby se lezci dostali ke zraněnému, museli absolvovat nácvik s dýchacími přístroji, obléci se do neoprénu a důvěřovat doprovodu zkušených potápěčů. Ti je vždy ve dvojicích vedli po trasovacím laně po dně Dalešické přehrady ke skále.

Po vynoření se lezci převlékli do suchých maskáčů. Nandali na sebe lezeckou výstroj a vydali se zdolat pětapadesátimetrovou skálu.

Prvolezcem byl nejzkušenější z olomouckých lezců rotný Slávek Matuška. Výstup na vrchol s lanem mu trval necelých dvacet minut.

Rotný Jan Příkazský, který řídil záchranáře, tedy lezce, a patří k nejzkušenějším lezeckým instruktorům, vysvětlil postup záchranných prací a také fakt, že je třeba připravit pro transport „zraněného“ nejen traverz vytvořený ze dvou lezeckých lan, ale také čtvrtinovou kladku s dvojnožkou.

Stavbu skládající se z dvojitého lana, na kterém bude zavěšené laminátové lehátko SKED s raněným, řídil četař Vilém Masný.

„Každý z nás v týmu má svou roli a na něco se specializuje,“ vysvětluje rotný Příkazský rozdělení úloh jednotlivých záchranářů.

Po malé chvíli je Wilsonova skála, na které se činili tři lezci při stavbě dvojnožky, spojena lanem s protější nižší skálou. Na ní je další z lezců, který zajistil druhý konec lana. Potápěče nadrotmistra Daniela Hynšta, jenž se zhostil role figuranta, následně ukládají záchranáři do laminátového oranžového lůžka. Pečlivě jej zajistí a připraví láhev se směsí stlačeného vzduchu.

To proto, že až se snese z výšky nad volnou hloubkou, pomohou mu kamarádi potápěči pod vodu a po trasovacím laně jej dopraví na břeh, kde už na figuranta čeká tým zdravotníků.

Cvičení jde jako po drátkách a každý z vojáků zná přesně své místo i to, co má dělat. Je znát, že včera tuto činnost pečlivě nacvičili.

Provizorní lůžko i s nadrotmistrem Hynštem je během několika minut bezpečně zavěšeno na lanech a záchranáři spouštějí SKED nad místo, kde už čekají potápěči. Pod Wilsonovou skálou je asi šedesátimetrová hloubka a té je třeba se vyhnout.

Poté, co lehátko s figurantem doklouže po laně nad vodu, uchopí je čtyři páry rukou a pokračuje záchranářský koncert, ve kterém každý z potápěčů ví, co má dělat.

Ještě kontrola, zda má zachraňovaný správně nasazenou automatiku a skupinka se noří pod hladinu. Jen ohromné bubliny stoupající vzhůru dávají tušit kudy se pohybuje.

„SKED je připevněn na trasovací lano a kolegové potápěči vezou figuranta ke břehu," komentoval dění pod hladinou Dalešické přehrady rotný Spáčil a pokračoval: „Až ho k nám dopraví, postarají se už o něj zdravotníci a tím dnešní výcvik pro tuto skupinu končí.“

Asi během sedmnácti minut zvládají potápěči dopravu zraněného pod hladinou a vynořují se u břehu, kde už na svého pacienta čekají zdravotníci se sanitou. Ti rozhodnou podle charakteru zranění o jeho dalším osudu.

Epizoda námětu cvičení byla jako vystřižená z akčního filmu a je nutno podtrhnout, že její aktéři, záchranáři - lezci i potápěči, se v ní zhostili svých rolí na jedničku. Dokázali, že jsou skutečnými profesionály, kteří jsou na svoji práci dobře připraveni a že je na ně spolehnutí.