Poslední let plukovníka Milana Simra v kokpitu lehkého bitevního letounu L-39ZA

Autor: Pavel Lang

Na vzletovou a přistávací dráhu základny Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou dosedá lehký bitevní letoun L-39ZA s číslem 5015 na trupu. O pár minut později stroj přijíždí na místo stání. Pro pilota – plukovníka Milana Simra – to bylo posledních padesát minut letu ve vojenském letounu. Zakončil ji bezchybně provedenými prvky vyšší techniky pilotáže.

Z Albatrosu se mu očividně nechce. Ještě pár minut se loučí letmým pohledem po kabině. Je však na čase vystoupit. Tam „dole“ už čekají kolegové, kteří mu přišli gratulovat, respektive kondolovat. Právě dal sbohem létání ve vzdušných silách, letos na Silvestra ukončí aktivní službu vojáka z povolání. Po třiceti letech za kniplem!

Se svojí leteckou praxí začínal u 47. průzkumného leteckého pluku v Hradci Králové. Jeho dalším typem letecké techniky se staly „jedenadvacítky“ verzí US a R. Tak tomu bylo až do roku 1990, kdy se přeškolil na stíhací bombardovací letoun Su-22. Na „súčku“ plnil úkoly do té doby, než královéhradecký vojenský útvar zrušili. Odtud přešel na náměšťské letiště, jehož název se několikrát změnil až na stávající 22. základnu letectva. Posledních deset let létal Milan Simr „devětatřicítku“. Na letounu L-39 má nálet 1 200 letových hodin. Mimochodem, v jeho zápisníku letů si můžete přečíst také celkový nálet – 2 556 hodin.

„Nechci kategoricky říkat, že ten či onen typ byl pro mě srdeční záležitostí. Každý má svoje. Nezapomenutelné jsou průzkumné lety ve stometrové výšce a při zhruba osmisetkilometrové rychlosti, stejně tak jako vyšší technika pilotáže nad mraky. Ve všem je adrenalin. Profese pilota je krásná a náročná zároveň. A já měl to štěstí, že jsem mohl být dlouhou dobu u toho,“ konstatuje Milan Simr a dává k dobru nedávný zážitek: „Při setkání spolužáků jsem se dozvěděl, že většina z nich odešla od létání ve vojenském letectvu již počátkem devadesátých let minulého století. Vím, že to může leckoho tahat za uši, ale já je v leteckém věku přežil o dvacet let. Osobně to považuji za svůj mimořádný profesní úspěch. Asi jsem měl štěstí,“ směje se jednapadesátiletý profesionál Armády České republiky.