Nikdy jsem nechtěl být vojákem

Autor: redakce

To říká druhý nejvýše postavený muž české armády, první zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálmajor Josef Prokš.

Josef Prokš si v armádě vyzkoušel snad všechno, co se vyzkoušet dá. Prošel bojovými jednotkami, absolvoval několik zahraničních misí, řídil Vojenskou akademii ve Vyškově a kromě jiného také stál v čele Vojenského zpravodajství.

Když člověk pročítá váš životopis, má pocit, že se teď ve funkci prvního zástupce náčelníka Generálního štábu skoro musíte nudit.
Vzhledem k tomu, že jsem během své kariéry už nesčetněkrát zmoknul, zmrznul a nevyspal se, jsem rád, že dnes sedím v kanceláři, kde je teplo, světlo a relativní klid. Ale ne. Zastupovat náčelníka Generálního štábu rozhodně není nuda. Kromě zastupování generála Picka v jeho nepřítomnosti totiž mám na starosti i další agendu – kromě jiného řídím Posádkové velitelství Praha a Ředitelství zahraničních aktivit, pod nějž spadají veškerá naše zahraniční pracoviště.

Po více než 11 letech strávených u výsadkářů v Prostějově a Chrudimi jste v roce 1996 odjel na svoji první misi do Bosny a Hercegoviny. Jak na ni vzpomínáte?
Mise v Bosně pro mě znamenala jednak veliký profesní přínos – vůbec poprvé jsme tu plnili úkoly v koaliční sestavě – a také lidský přínos. Přijeli jsme tam, kde válka skončila před dvěma týdny. Viděli jsme vylidněné vesnice, hořící domy, minová pole… Lidé mají tendenci zlehčovat význam konfliktů, které vidí v televizi. Mají dojem, že se jich netýkají, že jsou daleko. V Bosně jsem si uvědomil, jak strašně blízko nám tehdy válka byla a že konflikt by se klidně mohl odehrát i u nás.

Vývoj na Balkáně jistě sledujete dlouhodobě. Je dnes v této oblasti bezpečněji?
Tehdy v roce 1996 byla tato hrozba vysoce aktuální. Vůle lidí po životě v míru byla obrovská, pocit křivdy, že tomu kterému člověku bylo ublíženo, byl však ještě větší. V tom je občanská válka daleko krutější než ta klasická – nestojí proti sobě armády, ale sousedé, kteří spolu žili po desítky let v přátelství, kteří zakládali smíšená manželství. A najednou je tu člověk, který ve válce přišel o celou rodinu, který zjistí, že vedle něj žije soused jiné národnosti a má se lépe. Je mu všechno jedno, nemá co ztratit. Právě taková jiskra nenávisti dokáže konflikt znovu rozdmýchat… V těch lidech bude křivda z války, bolest, kterou prožili, celý život. Myslím si, že se situace úplně uklidní až s výměnou generací. Na nás vojácích je, abychom vytvořili podmínky pro politické řešení situace. A pak už to chce jen čas, který zahojí i ostatní rány.

V misi IFOR jste působil jako zástupce velitele styčného týmu AČR na štábu britské mnohonárodní divize. To není příliš obvyklé poprvé vyjet do mise a hned být na takové funkci.
No, jednoduché to nebylo – do Bosny jsem se vydal doslova ze dne na den. V půl páté odpoledne mi zavolal plukovník Šedivý (pozn. red.: gen. Jiří Šedivý, bývalý NGŠ) a se slovy: „Do rána předej útvar, sbal si věci, pozítří odjíždíš,“ se se mnou rozloučil.
Mým úkolem tehdy bylo zabezpečit tok informací a předávání požadavků od Britů k nám. Pamatuji si, že jsme přijeli do naprosto nepřipraveného prostoru. Nejdřív se musel udělat průzkum oblasti, která byla doslova zamořená minovými poli a nevybuchlou municí. Viděli jsme továrny rozbité od minometné palby, často se střílelo. Ale museli jsme se s tím poprat, čas realizovat Daytonskou mírovou smlouvu, tedy zajistit demobilizaci, odevzdání zbraní a oddělit od sebe znepřátelené strany, byl krátký.

Na stejné místo jste se za rok vrátil znovu.
Za tři měsíce! A opět stejný telefonát. Tentokrát jsem ale na Balkáně jako velitel 6. mechanizovaného praporu ČR strávil 9 měsíců. Ze začátku to pro nás bylo dost náročné – vůbec poprvé jsme pracovali v koalici s cizími jednotkami a pod cizím velením, kterému jsme museli předvést, že nejsme „ti z východu“, ale že něco umíme. A to se podařilo. Myslím, že právě tato mise přesvědčila partnery v NATO, že stojí za to s námi spolupracovat.
A i ze svého pohledu na ni velice rád vzpomínám – nejen že se nám podařilo naplnit naše poslání, ale také – a to považuji za svůj největší úspěch – jsem dovezl všech 830 lidí v pořádku zpátky domů. Ale to byla zásluha celého týmu.

V roce 1999 jste studoval na US Army War College. Co Vám studium dalo?
Nejenže jsem musel celou dobu komunikovat v cizím jazyce, ale především – a v tom vidím hlavní přínos – jsem se naučil, že v konfliktu není hlavní prosazovat svou pravdu za každou cenu, ale spíše ji hledat společně s druhou stranou. Ve třídě proto nesedí jen Američané, ale i spousta cizinců a vojáci různých zařazení. A všichni společně komunikují, řeší problémy a učí se vzájemně si naslouchat a respektovat se.

Využil jste nějak znalosti z Ameriky později při vedení Vojenské akademie ve Vyškově?
Ano. Hned po nástupu jsem prohlásil, že mým úkolem jako velitele není za své lidi myslet, ale rozhodovat a dohlížet na to, aby úkoly splnili. A jakou cestou se k cíli doberou, je čistě jejich věc. To byl do té doby neobvyklý přístup.

V roce 2002 jste působil jako velitel kontingentu AČR v operaci Trvalá svoboda v Kuvajtu. Velel jste vojákům – expertům na radiační, chemický a biologický průzkum. Nebylo pro Vás obtížné velet lidem, jejichž práci vlastně vůbec nerozumíte?
Od určitého stupně je to především manažerský úkol. Nepotřeboval jsem rozumět měření chemických látek – od toho jsem měl velitele družstev. Jinak mise v Kuvajtu byla náročná především kvůli klimatickým podmínkám, v květnu bylo ve stínu 47 stupňů a hodně se prášilo. Pro chemiky to bylo obzvlášť těžké, protože pracují v ochranných prostředcích. Stačila půl hodina a z gumového obleku vylívali pot po litrech. Ale zvykli jsme si. Legrační pak bylo, že mi po návratu domů zase chvíli trvalo zvyknout si na místní teploty. V červenci tu všichni chodili v tričku a já se choulil v saku.

Po návratu jste se stal ředitelem Vojenského zpravodajství. Jaké to je šéfovat zrovna takto specifické organizaci?
Nabídka byla přesně v duchu mé dosavadní kariéry. V sobotu večer mi do Kuvajtu zavolal tehdejší ministr obrany Tvrdík a ptal se, kdy mohu přiletět do České republiky. Setkal jsem se s ním v pondělí a do Kuvajtu už jsem se nevrátil. Tehdy byla situace ve vojenském zpravodajství rozbouřená a ministr potřeboval člověka, který pro zpravodajce nikdy nepracoval a má prověrku na přísně tajné. Co se týče práce samotné – byla to především manažerská funkce, takže v tomto ohledu nic zvláštního. Jen si člověk musí zvyknout, že některé informace jsou neveřejné, a tak o nich doma s manželkou u večeře nemluví.

Po roce v čele Vojenského zpravodajství jste se stal zástupcem velitele společných sil a pak ředitelem Společného operačního centra Ministerstva obrany, kde jste měl na starosti mimo jiné krizové řízení, dnes jste zástupcem náčelníka Generálního štábu. Jak si představujete své budoucí působení?
Uniformu nosím pětatřicet let, do vojenského důchodu mi zbývá pět roků. Všechny možnosti jsou otevřené – mohu pokračovat dál v republice, nebo jít třeba do zahraničí. Ale po dosavadních zkušenostech: „Zítra jdeš tam, pozítří jinam,“ jsem v podstatě připraven na cokoliv.

Nedá mi nevrátit se na závěr ještě jednou k Vašemu „akčnímu“ životopisu. Chtěl jste se vůbec stát generálem?
Já jsem vlastně nikdy nechtěl být ani vojákem. Měl jsem úplně jinou představu o tom, co budu dělat – vždycky jsem inklinoval ke zvířatům a představoval si školu spíše tohoto zaměření. Když mi bylo dvanáct, umřel mi táta a máma zůstala sama. Vojna tehdy znamenala lepší sociální zabezpečení, ale já jsem nechtěl. Přihlášku jsme zmačkali a vyhodili do koše. Nakonec jsem se nechal zlomit. Moje vojenská kariéra tedy začala poněkud kuriózně – vyžehlenou přihláškou. Ani nechci vědět, co si tehdy o mně náboráři na okresní vojenské správě mysleli...