Neslyšeli jsme nic jiného než hvizd bomb, vzpomíná Emil Kočnar na vylodění v Normandii

Autor: kapitánka Jana Samcová

K pětadevadesátým narozeninám poblahopřál válečnému veteránovi Emilu Kočnarovi v pondělí 21. listopadu 2011 klatovský starosta Rudolf Salvetr, velitel strakonické protiletadlové raketové brigády plukovník Vladimír Barca a přátelé, členové Československé obce legionářské.

Během krátkého setkání se hlavně vzpomínalo. Emil Kočnar, podplukovník ve výslužbě a nositel řady vojenských vyznamenání, je totiž i ve svém pokročilém věku velice vitální a má hodně co vyprávět.

Tento rodák z moravského Černotína pochází ze sedmi dětí a původně vystudoval průmyslovou školu stavební. Jeho práce ho zavedla až do slovenského Brezna nad Hronom, kde ho rovněž zastihl začátek druhé světové války. Tehdy se rozhodl bránit svou vlast a po mnoha peripetiích se přes území tehdejší Jugoslávie, Řecka, Bulharska a Turecka dostal až do francouzského Marseille, kde se v únoru 1940 přihlásil do československé armády.

Po krátkém výcviku ho poslali bojovat k francouzským jednotkám na řeku Loiru. Zážitky z tehdejší doby popisuje následovně: „Jak francouzští vojáci uviděli Němce, odhodili zbraně a prchali pryč. Každý z nás měl akorát osm nábojů. Zbraně, které Francouzi odhodili, jsme sesbírali a bránili se sami.“

Díky diplomatickým krokům prezidenta Edvarda Beneše pak jeho další cesta a všech „čechoslováků“ s podobným osudem vedla do Anglie, konkrétně výcvikového tábora v blízkosti Birminghamu. Zde vojáci cvičili a připravovali se na vylodění do Francie. Během samotné invaze Emil Kočnar sloužil u brigádních tankových dílen. Z jeho vyprávění, popisujícího vylodění v Normandii, místy mrazí v zádech: „Bylo to strašné, stovky lodí a letadel. Spousty mrtvých. Neslyšeli jsme nic jiného než hvizd bomb. Navíc bylo ukrutné vedro, které způsobilo, že byl všude cítit silný zápach.“

Ačkoliv v průběhu válečného konfliktu utrpěl řadu zranění, nakonec se vrátil do vlasti. O šťastném návratu se však dalo hovořit jen do roku 1948, kdy od tehdejšího ministra národní obrany Alexeje Čepičky obdržel rozhodnutí, že byl z podporučíka degradován do hodnosti vojína a čekal ho stejný osud jako vojáky, kteří bojovali na západní frontě.

Po válce se usadil v Hliništi u Strážného, kde mnoho let pracoval na pile. Před několika lety se odstěhoval za synem do Klatov. Na svůj věk stále bystrý člověk, který donedávna ještě aktivně hrál tenis či volejbal, se i dnes rád setkává s lidmi, se kterými si může popovídat a zavzpomínat.

Foto: autorka a Jiří Tománek