Nerozlučný přítel Josefa Greguše na cvičení i v misi? Trekové kolo

Autor: Vladimír Marek

Čeští vojáci na americké základně Hohenfels v Německu se před několika hodinami vrátili z patroly. Pro většinu z nich nastávají krátké okamžiky odpočinku. Až na desátníka Josefa Greguše. Ten vytahuje trekové kolo se speciálním trenažérovým zařízením.

Josef Greguš si obléká cyklistický dres s českou vlaječkou a nápisem 102. průzkumný prapor, a začíná šlapat svou každodenní „dávku“ v podobě několika desítek kilometrů. Na místě. Zvýšená bojová pohotovost mu totiž nedovoluje vzdálit se ani po základně.

„Kolo vozím pořád sebou, měl jsem ho i během mise v afghánském Lógaru. Dá se rozebrat a složit do poměrně malé krabice. Všechno dohromady i s trenažérem váží nějakých patnáct kilogramů,“ vysvětluje. „Jezdím na něm rád, je to úplně jiný druh pohybu, než třeba běhání. Nezatěžuje tolik klouby. Existují sice všelijaké rotopedy, ty ale nemají s kolem nic společného. Výhodou navíc je, že používám úplně stejné kolo, na kterém jezdím v terénu. Občas se účastním nějakých závodů, spíš se ale cyklistice věnuji rekreačně.“

Josef Greguš vstoupil do armády po skončení vojenské základní služby. Nejdřív sloužil u 4. průzkumného praporu v Bechyni, po jeho zrušení ho převeleli do Prostějova. „Zjistil jsem, že tahle práce je to, co mě v životě nejvíc baví. Zabírá sice hodně času, takže moc volna nezbývá. Je to ale o lidech, pokud je dobrá parta, není co řešit. Výhodou je i to, že se podívám do míst, kam se normální člověk nedostane.“

Tréninky v Afghánistánu si nemůže vynachválit. I díky nadmořské výšce kolem dvou tisíc metrů se dostal do výborné kondice. „Pro některé lidi může být jízda na trenažéru poměrně nudná, když se ale člověk soustředí na techniku jízdy a na to, aby co nejlépe trénoval, dokáže zaměstnat i mozek,“ uzavírá Josef Greguš.