Nejen král Šumavy znal každý kámen. Po letošní Mauretánii je tento kraj bližší i vojákům

Autor: kapitánka Jana Samcová, tisková a informační důstojnice 25. protiletadlové raketové brigády

Ve dnech 13. a 14. července uspořádal na Šumavě 252. protiletadlový raketový oddíl ze Strakonic stokilometrový pochod Mauretania. Letošní druhý ročník se pyšnil i mezinárodní účastí.

Příkré kopce, zapadlé vesničky i malebné krajinné scenérie – to vše čekalo na osmdesát nadšenců z řad Armády České a Slovenské republiky, aktivních záloh, Policie ČR, Vězeňské služby i občanů z civilu. Mnohakilometrová trasa vedená náročným terénem byla pro řadu z nich výzvou. Odměnou jim pak byla nejen pamětní medaile, registrovaná u Vojenského historického ústavu v Praze, nýbrž i takřka rodinná atmosféra, kterou zde vytvořili strakoničtí vojáci jako pořadatelé.

„Náš pochod nebyl komerční záležitostí. Naprosto záměrně jsme jej koncipovali jako dvoudenní. Smyslem bylo mimo jiné i stmelit kolektiv a poznat lidi z ostatních útvarů či bezpečnostních složek,“ vysvětlil hlavní organizátor nadrotmistr Jaroslav Nábělek.

Pochod vojáci zorganizovali na počest 200. protiletadlového pluku, který se za druhé světové války účastnil bojů o severoafrické přístavní město Tobruk. Strakonická brigáda jako nositelka čestného názvu Tobrucká se hlásí k historickému odkazu zmiňovaného pluku. Název pochodu byl pak odvozen od lodi Mauretania, která tehdy přepravila vojáky ze severní Afriky do Anglie a ukončila tak jejich činnost v prostoru operací.

„Pro příští rok připravujeme s kolegy nadrotmistrem Dušanem Seidlem a poručíkem Lukášem Perným pochod s názvem Military Death March (Vojenský pochod smrti),“ rozhovořil se o svých plánech nadrotmistr Nábělek. „Délka pochodu bude činit 74 kilometrů. Přesnou trasu si účastníci vyberou sami. Jejich úkolem bude absolvovat ji do 24 hodin a projít všechny stanovené kontrolní body. Změnou bude i tvar pamětní medaile, která nebude jako obvykle kruhová, nýbrž ve tvaru kříže,“ doplnil vedoucí praporčík protiletadlové baterie.

Inspirací se pro vojáky v tomto případě stala skutečná událost z druhé světové války – transport žen, který vedl z koncentračního tábora Helmbrechts přes Volary do Husince, kde byl podle některých historických pramenů rozpuštěn. Z celkového počtu 1300 žen, přímých účastnic pochodu, jich přežily jen asi tři stovky.