Návrat tankové legendy

Autor: podpraporčice Helena Suralová, 73. tankový prapor Přáslavice

V nedávné době měli příslušníci 73. tankového praporu v Přáslavicích příležitost seznámit se s posledními třemi žijícími veliteli tanků, kteří se účastnili bojů druhé světové války jako příslušníci 1. československé samostatné tankové brigády v Sovětském svazu.

Pro obě strany to byl nezapomenutelný zážitek, při kterém se střetly historické tankové legendy s profesionální současností. V průběhu setkání byli brigádní generál Mikuláš Končický, plukovník Bedřich Opočenský a podplukovník Karel Šerák oceněni Pamětním odznakem 7. mechanizované brigády „Dukelské“ 1. stupně. Ve vzpomínkách se tankoví veteráni vrátili k dávno zapomenutým válečným konfliktům a událostem, zejména pak k těm, které zažil na vlastní kůži podplukovník Karel Šerák. Jeho portrét a historický snímek jeho tanku s věžovým číslem 603 před hlavní branou Pražského hradu je umístěn v místnosti řízení 73. tankového praporu.

Pane podplukovníku, jaký to je pocit, být opět po dlouhých letech „doma“ mezi svými tankisty?

Já už jsem ani nečekal, že bych ještě někdy dostal příležitost podívat se k profesionální jednotce, která má ve výzbroji tanky. A nejen k jednotce, ale přímo k technice, kterou mi bylo umožněno si i pořádně prohlédnout a popovídat si se současnými tankisty.

Měl jste v minulosti příležitost setkat se s profesionálními vojáky? Který vojenský útvar na vás nejvíce zapůsobil?

Bude to znít asi neuvěřitelně, ale žádný, dnes jsem u profesionálních vojáků poprvé po 65 letech, kdy skončila druhá světová válka.

Vraťme se tedy k vašim začátkům u armády. Jak probíhal výcvik? Čemu jste se v jeho průběhu věnovali?

Po návratu z fronty, když byla osvobozena Volyně, přišlo obrovské nadšení, a následně nástup do řad československé jednotky. Výcvik u tanků probíhal nejdříve teoreticky a teprve poté přišel praktický výcvik řidiče, ovládání zbraní, radiostanice a funkce velitele tanku.

Kdy jste se aktivně zapojil do bojů druhé světové války?

Moje první podbití, tedy jinak též řečeno zničení v boji, bylo v Karpatech přesně 1. října 1944, a to o polské obce Zindranowa nedaleko státní hranice s Československem. Tehdy to na onu státní hranici bylo pouhých 500 metrů. Každá osádka dostala praporek Československé republiky a kdo první, nebo vůbec, dorazí na hranici, ji měl vztyčit. Trošku mě tato agitace, i když byla myšlena dobře, zarazila.

V průběhu bojů vám byl zničen tank, přežil jste jako jediný člen osádky. K čemu tehdy došlo?

Když jsme tehdy vyrazili k útoku, nikdo nepočítal s tím, že ve stodole ve svahu bude schovaný německý tank, který nás měl jako na dlani. Měl nás všechny zaměřené z boku, a tím pádem pro nás v nevýhodném střeleckém úhlu. Před útokem ho nemohl nikdo vidět, jelikož byl celý schovaný ve stodole a přes otevřená vrata připraven střílet. Byla mírná mlha, jeli jsme v rozestupech a najednou spustil ten německý tank palbu. Nebral nás postupně, jak jsme jeli k hranici, ale na přeskáčku. První zásah dostal můj tank, jelikož jsem jel nejblíže. Tehdy jsem dostal dva zásahy, první mířil do věže, kterou to utrhlo, a druhý šel do zadní části tanku a projel až do motoru. Z osádky jsem přežil jako jediný, zbývající tři členové padli.

Kde všude jste v průběhu druhé světové války působil?

V Karpatech, na Jasle, tam jsme „strašili“ Němce a měli jsme budit dojem popojížděním s tanky, že v tomto prostoru dochází k přemisťování velké bojové techniky, zejména tanků pro budoucí ofenzívu. Kromě tohoto jsme také vykonávali různé pomocné práce, jako bylo vyprošťování a přetahování pomocných strojů do opravny. Další mé působení bylo v Kežmaroku, odkud jsme se 16. února 1945 začali přesouvat přes Tatry na Nowy Targ a dále do Polska až to Wadovic. A odtud jsme se poté probojovávali do Ostravy a přes Olomouc, Litovel až do Prahy.

Který ze zážitků je pro vás tím nejsilnějším s odstupem 65 let?

Určitě ten, kdy jsem s tankem dojel před Pražský hrad.

To se stalo 10. května 1945 ráno, byli jste první tank s československou osádkou. Jaký to byl pocit, dostat se až před Hrad? Vzpomenete si, jak na vás reagovali ostatní lidé?

Do Prahy jsme dojeli 10. května 1945 v osm hodin ráno. Vítali nás, vytahovali nás z tanku a chtěli, abychom si s nimi připili na konec války. Tvrdili, že tu láhev alkoholu schovávali speciálně pro tuto příležitost. Bylo mým osobním přáním dostat se až na Hrad, symbol Prahy a Československé republiky, k tomu, co jsme na Volyni považovali za symbol vlasti. Stáli jsme u brány až do té doby, než přijela spojka s povelem, že se mám přemístit do Dolních Měcholup na hřiště, kde postupně dojížděly další. První tank v Praze u Hradu byl můj s věžovým číslem 603 a osádkou – rotný Karel Šerák, desátník Michal Korbec, desátník Josef Mihoč desátník Josef Sulka a vojín Antonín Žid.

Kudy se ubíraly vaše kroky po válce?? Pokračoval jste ve vojenské kariéře nebo jste zvolil civilní život?

Po válce jsem přemýšlel, co budu dělat dál a již jsem byl rozhodnutý nastoupit na vojenskou akademii s tím, že zůstanu dál v armádě. Moje nastávající žena s tímto rozhodnutím však nesouhlasila. Takže jsem v roce 1946 z armády odešel a pokračoval v civilním životě.

• Je ironií osudu, že z pětašedesáti tanků 1. československé tankové brigády se podařilo k branám Pražského hradu v květnu 1945 dorazit jen třem, prvním byl tank č. 603 rotného Šeráka, druhý tank č. 725 rotného Klabana a třetí byl tank č. 040 podporučíka Griga. Učebnice dějepisu však žádného z nich nezná.