Na pomoc Liberecku přijelo 138 vojáků 4. brigády rychlého nasazení

Autor: kapitánka Lada Kovářová, tisková a informační důstojnice 4. brigády rychlého nasazení Žatec

Ve čtvrtek 19. srpna proběhlo střídání příslušníků 4. brigády rychlého nasazení, kteří pomáhají odstraňovat následky ničivé povodně.

První skupina vojáků dorazila na Liberecko v pondělí 9. srpna, 300 žen a mužů působilo pod velením majora Vladimíra Adamíka ve vesnicích Heřmanice, Višňová, Hrádku nad Nisou, Chotyně, Raspenava, Chrastava, Bílý kostel a Nová Ves. Vystřídalo je 138 příslušníků 42. mechanizovaného praporu Tábor, kterým velí kapitán Igor Jašek.

Vojáci se od prvního dne podíleli na odstraňování následků povodní, což obnášelo nejenom čistění komunikací a koryt řek, ale také se podíleli na demolicích domů či pomáhali starším a hendikepovaným občanům.

Nikdo není schopen vyčíslit kolik tun odpadu vojáci vlastníma rukama přemístili či kolik domů a zahrad pomohli vyčistit od těch nejhorších následků povodně. Pro mnoho z nich to nebyly první povodně, na kterých pomáhali a snad každý z nich si odveze domů nějakou vzpomínku, snad i příběh.

Za zmínku stojí aspoň některé z nich. Ve vesnici Raspenava působili příslušníci 43. výsadkového mechanizovaného praporu Chrudim. Ve vesnici dlouhé přibližně 9 km žije asi 3000 obyvatel. Povodeň zasáhla naprostou většinu domů v blízkosti řeky. Jeden z domů, jenž byl povodní také zasažen, byl dům veterána 2. světové války, který byl dokonce příslušníkem 2. paradesantní (výsadkové) brigády. Jak on, tak i jeho žena se této povodně nedožili, a tak jejich majetek včetně domu získala obec Raspenava a krátce po jejich smrti byl dům dokonce vykraden. Starosta obce požádal vojáky, aby dům vyčistili. „Rozkaz zněl jasně: Vyčistit dům. Proto jsme se okamžitě dali do práce,“ potvrdil s úsměvem velitel skupiny poručík Hrubý. Vojáci to vzali doslova od podlahy, navíc v domě blízko řeky nebylo moc co k zachraňování. Jaké bylo jejich překvapení, když při rozbíjení poničeného nábytku objevili finanční hotovost v celkové hodnotě více jak tři sta tisíc korun. „Bylo to zvláštní pohled, praštil jsem sekerou a na podlaze se mi jako balíček karet rozložily tisícikoruny,“ popisuje nálezce štábní rotmistr Kratochvíl. Není nutné zmiňovat, že vojáci odevzdali okamžitě nález policii, jde spíše o tu šťastnou shodu náhod. Ačkoliv byl dům vykraden, zloději si tento poklad neodnesli, byli to až výsadkáři, kteří přišli na tajnou skrýš válečného veterána. A na tom smutném příběhu je však pozitivní, že podle stávajících zákonů by měly tyto peníze zůstat v Raspenavě, která bezesporu potřebuje každou korunu.

Také druhý příběh psaný vodou je z Raspenavy. Společně s vojáky vyjelo také několik zdravotníků. Byly to zdravotní sestry, zdravotničtí záchranáři, nebo vojáci, kteří z důvodu nasazení v zahraničních operacích absolvovali kurz CLS - Combat Life Saver (zdravotník pro bojové podmínky). Hlavní úkol těchto vojáků byl nejenom manuálně pracovat, ale v případě potřeby, například zranění, být k dispozici, a to zejména pro své kolegy.

Jedním z nich byla i praporčice Zuzana Rybenská, křehká zdravotní sestra, která již druhým rokem působí na chrudimském praporním obvazišti. Když přijela do Raspenavy, tak jí velitel skupiny řekl, ať najde zdravotníky, kteří zde působí, protože tam bude nejvíce platná. Na krizovém centru jejich pomoc okamžitě přivítali. „V prvních dnech jsme s kolegyní nachodily po vesnici desítky kilometrů. Šly jsme doslova dům od domu a hledaly jsme lidi, kteří měli lehčí poranění, nebo starší lidi, kardiaky, cukrovkáře, kterým voda vzala všechno i léky a teď se jejich zdravotní stav začal zhoršovat,“ popisuje praporčice Rybenská. Protože na povodně vyjela pouze se zdravotnickým batohem, který měl omezené vybavení, pomohl jim v jejich snažení starosta obce a okamžitě nakoupil zdravotnický materiál a léky. Později se přidaly také lékárny a soukromé ordinace a poslaly do Raspenavy materiál nutný pro okamžitou zdravotní péči. Do pomoci se nakonec zapojilo i dalších pět vojáků s kurzem CLS. Všichni se shodují, že to byla nenahraditelná odborná zkušenost. Nešlo sice o bojovou zkušenost, ale i tak museli pracovat ve vypjatých podmínkách a pomáhat lidem, kteří byli na pokraji svých sil.

Příběhů jako jsou tyto bychom mohli vyprávět desítky. Vojáci z Višňové s úsměvem vzpomínali na záchranu pstruhů, které vyplavila řeka. Mezi vojáky, hasiči, policisty či dobrovolníky se po letech potkala řada starých známých. Maskáče, nebo podobně vojenské součástky nosí jako pracovní oděv také řada civilistů. A proto bylo někdy složité v hloučku pracujících lidí odhadnout, kdo z těch špinavých a unavených mužů a žen je voják. A když se k nám, na otázku „Je tady někdo voják?“ otočí hasič se slovy „Já už ne, ale sloužil jsem v Chrudimi a jsem rád, že vidím známé tváře,“ tak to každého potěší.

Nejenom vojáci 4. brigády, ale i ostatních jednotek budou v této oblasti pracovat i nadále. Ne už v takovém počtu, protože teď přijde na řadu těžká technika a pak už si budou muset místní občané pomoci sami. Odvedli však nesmírný kus tvrdé práce. „Zní to asi jako fráze, ale bez vojáků bychom to nezvládli,“ potvrdil starosta města Hrádek nad Nisou pan Martin Půta. „Když jsem první den řekl, že chci sto vojáků, možná to některé překvapilo, a vypadal jsem trochu nenasytně, ale vidím, že jsem se rozhodl správně,“ pokračuje starosta. „Odvedli obrovský kus práce a ještě do konce měsíce srpna bychom byli rádi, kdyby nám pomáhali, pak to už bude na nás,“ odpověděl starosta na otázku, jak dlouho ještě bude Hrádek vojenskou pomoc potřebovat.