Musím být lepší než chlap

Autor: Věra Černá

O dvaadvacetileté nadrotmistryni Barboře Muroňové kolegové říkají, že si nikdy nestěžuje a nikdy nechce jako žena-vojákyně žádné úlevy, a to ani v afghánské misi, kde působila jako kulometčice. Když se jí zeptáte, zda někdy nemá fyzické i psychické zátěže až nad hlavu, jednoduše odpoví: "Dá se to zvládnout."

Kdy vás vlastně napadlo jít k armádě?
V patnácti jsem začala studovat vojenskou střední školu v Moravské Třebové. Šly jsme tam s kamarádkou, že to zkusíme, jak to půjde, a uvidíme. No, a dnes spolu sloužíme. Vyrůstala jsem mezi kluky a byla jsem spíš ten typ, co si nehraje s panenkami. V rodině žádného vojáka nemáme, tak z toho mamka ze začátku nadšená nebyla, ale už si zvykla. S mojí misí v Afghánistánu zásadně nesouhlasila, ale nic jiného jí nezbývalo. Je to moje práce.

V době, kdy jste byla vybrána do mise jako příslušnice 2. kontingentu PRT v Lógaru, vaše působení u armády bylo poměrně krátké. Byla jste na tak náročný úkol vůbec připravená?
Po škole jsem nastoupila k mechanizované rotě v Hranicích jako střelec operátor na BVP (bojové vozidlo pěchoty) a v podstatě za dva roky jsem odlétala do mise. Šlo hlavně o to, abych dobře znala „bévépéčko“, ze kterého jsem střílela, a ze kterého jsme v Afghánistánu měli chránit základnu. Připravená jsem byla dobře. Tuhle práci umím a bylo prima, že jsem ji mohla uplatnit v zahraničí. Kdybych v ní nebyla dobrá, nikdy by mě do mise neposlali.

Z Hranic jste jela do Afghánistánu jako jediná žena. V Lógaru jste byly čtyři Češky a vy jako jediná jste se účastnila skutečných bojových akcí. To není moc obvyklé, že ne?
Asi ne. Když jsem se dozvěděla, že mě vybrali, tak mě to potěšilo. To zalichotí, když člověk obstojí mezi tolika muži. Dokonce přítel, taky voják tady v Hranicích, mi záviděl, že jedu dřív než on. Dělal si legraci, že neví, jak to pak vysvětlí našim dětem.

Jaké jste měla pocity, když jste přistáli na afghánské půdě a vystoupila jste z letadla?
Přiletěli jsem do Bagramu, až za dva dny nás pak vrtulníky přepravovaly do Lógaru. Byla jsem tam jediná holka. Kluci odešli někam společně a mně řekli, ať si najdu stan, kde jsou ubytované ženy. Pamatuji si, že ve mně bylo strašně moc takové té chuti všechno poznat, vidět, seznámit se s lidmi, mluvit s nimi. První s kým jsem tam promluvila, byla Američanka, která odlétala do Iráku. Všechno mi tam ochotně ukázala a vysvětlila.

A potom, když jste přiletěla do Lógaru?
Byl srpen, takže strašné horko. Museli jsme na sobě už mít vestu, přilbu, byli jsme obtěžkaní batohy, taškami. S dalšími třemi Češkami jsem se hned skamarádila. Českých vojáků tam bylo okolo dvou set, ale nakonec jsem všichni byli dobrá parta a navzájem jsme se podporovali.

Jak vypadaly vaše denní povinnosti?
Ze začátku jsem hlídala základnu. Vevnitř na věži nebo z BVP. Přes den i v noci. Později jsem začala v Hummeru jezdit na výjezdy jako kulometčice, spíš se tomu ale říkalo top cover - něco jako horní krytí.

Pamatujete si svůj první výjezd? Neměla jste strach?
Nevěděla jsem, jak to vypadá ve městech, a najednou můj první výjezd byl do Kábulu. Vzpomínám si, že jsem se na všechno dívala, byla jsem strašně ostražitá. Na každém výjezdu je člověk ostražitý, ale ten první jsem byla pořád plná očekávání. Strach jsem měla. To určitě. Nejela jsem jako první vozidlo, ale snažila jsem se nic nepokazit, zbraň mít perfektně připravenou a všechno ostatní taky, aby mě nic nemohlo zaskočit. Pořád mi probíhalo hlavou, co když se něco stane, co udělám. Měla jsem ale štěstí, do zvlášť nebezpečné situace jsem se během půl roku nedostala. Někteří moji další kolegové takové štěstí neměli. Najeli na minu.

V nebezpečné situaci jste přece byla pořád. Jenom v průběhu vašeho kontingentu bylo zaznamenáno jedenáct raketových útoků na základnu.
To je pravda. Za nás se raketové útoky rozjely hodně. Chvílemi raket padalo docela dost. A to už není žádná legrace. Člověk běží do bunkru a slyší, jak to okolo něj hvízdá. Máte na sobě balistickou vestu, helmu, a jen když to hvízdání slyšíte blízko, tak přijde základní pravidlo - snížit svoji siluetu, lehnout si, za něco se schovat. Dva kluci od nás byli zraněni střepinami a museli se vrátit domů. Někdy, když jsem byla na výjezdu a začaly útoky, tak jsem si říkala, že venku jsem vlastně ve větším bezpečí než na základně.

Jak se tam na vás dívali místní jako na ženu?
Když jsem jela do města, jezdila jsem zakrytá, abych na sebe moc neupozorňovala. Měla jsem ještě dlouhé vlasy, tak jsem je zakrývala helmou. Jednou jsme jeli přes vesnici, vlasy mi vylezly z přilby a vlály a najednou místní začali řvát a ukazovat na mě. Rychle jsem je schovala. Nechtěla jsem, aby to věděli. Myslím, že to nebylo vhodné.

A jak vás brali kolegové jako ženu?
Když jsem chtěla zapadnout mezi kluky a dokázat, že na to mám, tak potvrzuji pravidlo, že holka musí o hodně víc makat než oni, aby ji začali trochu brát a připustili, že něco umí. Někdy musíte být lepší než chlapi. Kdybych začala s nějakými úlevami, tak bych všechno zkazila. Navíc já jsem žádné úlevy opravdu nepotřebovala, všechno se dalo zvládnout. U mě je v tom i taková soutěživost. Vždycky, když přijde nějaký úkol, tak jsem zvědavá, jak ho zvládnu. Prostě se snažím sama sebe hecovat, nebo jak to říci. Pak je příjemný pocit, když se to povede.

Člověk by řekl, že v podobné profesi a ještě v mužském kolektivu, musíte trochu zdrsnět. Vy ale působíte přirozeně žensky…
Taky mi někdy kluci říkají, že jsem chvílemi jako chlap. To, co dělám, dělám v mužském kolektivu a občas se tomu prostě nedá vyhnout. Ale určitě to nemá vliv na můj civilní život. Ráda se hezky upravím a vyjdu si s holkama někam ven. Někteří lidé, co mě znají jen v civilu, ani nevědí co dělám a nikdy by to do mě neřekli.

Když jste viděla zblízka život v Afghánistánu, tu bídu a beznaděj, neničil vás pocit, že těm lidem nemůžete bezprostředně pomoci?
Věděla jsem, že nemůžu pomoci všem. Ale měli jsem tam třeba případ, kdy na ošetřovnu dovezli zraněného otce a syna. Nevím, co se tenkrát stalo, ale lékařům se, přes veškerou snahu, otce nepodařilo zachránit. Zůstal kluk, byla už zima, sníh a on tam byl bosý. Začali jsme shánět nějaké menší boty. Přinesla jsem svoje a všichni se divili. Říkala jsem jim, že je to přece jasné. Musím mu je dát.

Dnes už je to skoro rok, co jste se vrátila. Když se na to díváte s odstupem, co vám osobně mise dala dobrého?
Hodně důležitých věcí týkajících se mojí práce. Pro moji kariéru jsem tam nasbírala neocenitelné zkušenosti. K tomu všemu jsem viděla, jak je ta země zdevastovaná. Lidé tam mají úplně jiné starosti. Nemají co dát svým dětem pít a jíst. Posílají je žebrat. Prostě životní hodnoty se mi posunuly. Najednou se tolik nestresuji kvůli maličkostem. Většina věcí není tak důležitá, aby si z nich člověk dělal hlavu. A navíc je příjemné vidět výsledek nejen za sebou, ale za celým naším kontingentem. Dělali jsem něco, co má smysl a klidně bych si to zopakovala.

Foto: Věra Černá, major Jindřich Plescher, Vlastimil Mach