Mi-24 v akci: osmihodinové bojové střelby na pozemní cíle

Autor: Pavel Lang

Je pár minut před desátou dopoledne, když kapitán bitevního vrtulníku Mi-24 podplukovník Ivan Pospíchal zvedne „sedm tři pět čtyřku“ do vzduchu a nasadí kurz směrem na sever.

Sotva zmizí za horizontem, ze stojánky odstartují další dvě „čtyřiadvacítky“. Jejich společným cílem je prostor Velká Střelná ve Vojenském újezdu Libavá. Dnešní den je pro 221. vrtulníkovou letku dnem bojových střeleb na pozemní cíle.

Letový den na 22. základně letectva Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou začíná ranním brífinkem na učebně letky. „Good morning,“ zahajuje vedoucí letové směny a postupně předává slovo všem odborným funkcionářům, kteří v angličtině dokládají potřebné informace. Počasím počínaje a upřesněním výzbroje v jednotlivých strojích konče. Nejčastěji však zaznívá důrazný apel na bezpečnost. Osmihodinová letová akce je rozdělena do tří zaprávek neboli letových oken, v nichž vrtulníky budou plnit úkoly bojového použití v libavském výcvikovém prostoru. Jednotlivé lety osádek jsou naplánovány zhruba na půldruhé hodiny. Kolik toho ve skutečnosti odstřílí, záleží nemalou měrou také na meteorologických podmínkách.

„Dnes se střílí rakety, kulomet a klamné cíle,“ říká vedoucí starší inženýr letecké výzbroje na základně kapitán Tomáš Dedera a upřesňuje: „Do pásu čtyřhlavňového rotačního kulometu 9A624 ráže 12,7 milimetrů umístěného v příďovém střeleckém stanovišti nabíjíme padesát nábojů a do raketových bloků UB-32 šestnáct kusů neřízených raket S-5MO. Nakonec do raketnic ASO-2 ještě šest klamných cílů PPI-26-IV.“ Nezasvěceným je třeba objasnit, že takzvané „pépéíčko“ je určeno k vytvoření klamného cíle pro infračervené systémy samonaváděcích protiletadlových raket.

Po pětatřicetiminutovém navigačním letu z náměšťské letecké základny se vrtulník Mi-24 s trupovým číslem 7354 nachází v prostoru střelnice. Kapitán navazuje rádiové spojení s řídícím a dává mu standardní úvodní brífink, v němž upřesňuje svůj volací znak, výzbroj a předpokládaný počet ztečí.

Osádka jde na první okruh. Zatím cvičný s takzvanou fotostřelbou. „Jelikož je pilot-operátor nový a dnešní střelby jsou pro něho premiérou, uděláme dva, tři okruhy, aby si byl stoprocentně jistý o správnosti cíle a my nestříleli, kam nemáme,“ říká zkušený vojenský pilot na adresu poručíka Radima Šrámka.

O pár minut později je vše tak, jak má být a jde se do finále. Piloti si vštípili do paměti terčovou situaci v cílové ploše a nalétávají na bojový kurz. Přístroje na palubní desce ukazují rychlost necelých dvě stě kilometrů za hodinu a výšku zhruba pětadvacet metrů. „Pět set dva, na bojovém ostře, rakety, kulomet,“ hlásí kapitán.

Když se „čtyřiadvacítka“ ocitne půldruhého kilometru od terčů, kapitán odklopí červenou krytku na řídící páce a zmáčkne tlačítko. Z raketových bloků na závěsnících pod pomocnými křídly okamžitě startují čtyři „kousky“ neřízených „es pětek“ ráže sedmapadesát milimetrů. O chvíli později se dostává do akce pilot-operátor, když stiskne tlačítko na boku zaměřovače a z čtyřhlavňového rotačního kulometu JakB 12,7 mm vystřelí první dávku nábojů.

Výše uvedená bojová činnost osádky se opakuje ještě čtyřikrát, přesněji řečeno ve čtyřech ztečích. Nejprve „double“ v pořadí rakety-kulomet, následně rakety-rakety. Po dvaceti minutách vrtulník odlétá z prostoru střelnice a vrací se zpět na mateřskou základnu.

Březnovými „béeskami“ de facto započal bojový výcvik pětice nových pilotů-operátorů, kteří nastoupili k „dvěstědvacetjedničce“ v červenci loňského roku. Nejprve se rozlétávali v sestavě osádky v letištním prostoru a po absolvovaném základním výcviku na Mi-24 mohli postoupit profesně dále. „V současnosti si pod vedením instruktorů osvojují všechny zbraňové systémy na palubě vrtulníku. Učí se pracovat v komplexu osádky, která provádí úkoly bojového použití. Poté, co to zvládnou, mohou plnit zápočtové lety jednotlivce. Dalším profesním stádiem je jejich výcvik ve skupině,“ upřesňuje velitel 221. vrtulníkové letky podplukovník Rudolf Straka.