Maskáče – neobyčejné oblečení do obyčejného prostředí

Autor: Olga Haladová

Věděli jste, že vůbec poprvé použila digitální vzor na svých uniformách už sovětská armáda během tažení v Afghánistánu? A že české maskáče typ „mlok“ oblékal i Jásir Arafat?

První kamufláž – emailem natření vojáci i koně

Historie „maskáčů“, tedy maskovacího stejnokroje, není kupodivu vůbec tak dlouhá, jak by si člověk představoval. Až do konce 19. století se totiž mělo za to, že na uniformě musí být v prvé řadě vidět, že na to stát má. „Stejnokroje byly barevné a hodně výrazné. To, že vůbec nemaskovaly, nikomu nevadilo. Naopak,“ říká Robert Speychal z Vojenského historického ústavu.

Až ke konci předminulého století si začaly armády uvědomovat, že splynutí s okolním prostředím může znamenat převahu v boji, a vojáky postupně převlékaly do stejnokrojů z česané příze, nejčastěji v zelené či šedé barvě.

„S příchodem první světové války už byli do takzvaných „kopřiváků“ oblečeni téměř všichni vyjma francouzských vojáků. Ti ještě první půlrok bojovali v modrých stejnokrojích s červenými doplňky z prusko-francouzské války,“ vypráví s úsměvem Speychal a dodává, že uniformy si vojáci často navíc domaskovávali. Emailovou barvou nebo bahnem se běžně natíraly přilby, oblečení, ale i koně - pokud na poli příliš "svítili".

Převlečníky pro Reichswehr

Maskování podobné tomu, jak jej známe dnes, objevily po roce 1918 jako první ozbrojené síly meziválečné německé republiky – Reichswehr. „Klasický maskovací stejnokroj s kalhotami a blůzou to ale ještě zdaleka nebyl – maskovací převlečník ve vzorech lámaná či rozpitá skála se nejvíc podobal široké bundě, kterou si voják navlékal na polní stejnokroj přes hlavu,“ vysvětluje Speychal.

Německá armáda byla v meziválečném období jednou z mála, která si uvědomovala, že pro vojáka je důležitá nejen kvalitní výzbroj, ale také výstroj. U většiny, včetně té naší, přežíval názor, že pro zákopovou válku není nutné vojáka maskovat. Do roku 1939 se v československé armádě kamufláž odbývala používáním maskovacích sítí, jediný pokus o převlečník pro nově zřízené výsadkové vojsko – podle německého vzoru nazývané padákoví myslivci (Fallschirmjäger) – skončil jen na papíře. „Pozadu jsme byli i v zimním maskování – stejně jako za první války naši vojáci používali kusy starých novin, které, různě zkroucené, zastrkávali za výstroj,“ vypráví Speychal.

Dodnes nepřekonaný „kropenáč“ a „mlok“ pro OOP

Největší boom maskovacích stejnokrojů přinesla druhá světová válka a k dokonalosti je dovedlo právě Německo. „Pro SS, elitu německých vojsk, byly vyvinuty celouniformní maskáče, jak je známe dnes – s blůzou a kalhotami. Pro různá prostředí mohli navíc vojáci použít až patnáct variant potisku.“ Podle Speychala patří takzvané „kropenáče“ i v současnosti k těm nejzdařilejším a důkazem je i to, že se jich německý Bundeswehr dodnes nevzdal.

Konzervativní přístup československé armády se nijak výrazně nezměnil ani po roce 1945. Výjimkou byly pouze výsadkové a průzkumné jednotky, které zpočátku používaly právě německé kořistní stejnokroje a později, v padesátých letech, pro ně byly vyvinuty převlečníkové maskovací oděvy. Obrat k lepšímu nastal až o deset let později, kdy se v čs. armádě začaly nosit maskáče dnes lidově zvané „mlok“. „Už to nebyl maskáč převlečníkový, ale klasický maskovací stejnokroj. Používal se poměrně krátce, zhruba od roku 1960 do roku 1966, kdy byl nahrazen proslulým typem „jehličí“,“ říká Robert Speychal.

Mlok byl tehdy označen za buržoazní – až příliš se podobal západoněmeckému vzoru pro výsadkáře – a většina dodávky byla i přes velikou oblibu v našem vojsku věnována či rozprodána do Jižní Ameriky a na Střední východ. Tam v nich velký úspěch slavili například členové Organizace pro osvobození Palestiny včetně jejího tehdejšího předsedy, Jásira Arafata.

Československý voják a „jehličí“ – manželství na třicet let

Typ „jehličí“, který se v naší armádě usadil na dlouhých třicet let až do roku 1993, nebyl v žádném případě českým vynálezem. Jednalo se o původní německý vzor z druhé světové války, který si „přivlastnily“ NDR a Polsko. „Byla jakási neoficiální snaha unifikovat vojska Varšavské smlouvy, proto jsme je začali používat i my. Osobně si myslím, že to byla chyba. Místo abychom pokračovali ve vývoji vlastní kamufláže, udělali jsme přesně to, co do armády nepatří – poslušně jsme převzali, co nám bylo jinými vnucováno.“

Ač šlo původně o velice kvalitní stejnokroj, léta ve východním bloku z něj udělala naprostý paskvil. Po dobu dlouhé výroby postupně klesala jak kvalita potisku, tak i zpracování látky. A vytratilo se i to nejdůležitější: různě barevné skvrny, které tvořily podklad pro jehličí. „Nakonec zůstala jen ta středně zelená barva a jehličí. Tedy maskáč, který na sto procent neplnil svoji základní funkci,“ říká Robert Speychal o stejnokroji, díky němuž jste ve své době navíc neměli šanci rozlišit od sebe vojáky z různých států Varšavské smlouvy.

Nová doba – vidět a nebýt viděn

Jako první „jehličí“ zatratilo Polsko a následovaly ho další státy. Na začátku 80. let už bylo jasné, že nemá budoucnost. Američané, Britové, a dokonce i Sovětský svaz zaváděli zcela nový typ kamufláže, která nejen maskuje v prostředí, ale navíc i rozbíjí siluetu vojáka. „Sověti jako vůbec první použili v Afghánistánu digitální vzor, o kterém se dnes mluví spíše v souvislosti s americkou armádou. A poučili jsme se i my. Výzkumné ústavy ve Slavičíně, Vyškově a Brně nakonec přišly v polovině 80. let se vzorem, který naši vojáci používají dodnes – tedy s kombinací khaki, tmavě, světle a černozelených skvrn,“ uvádí Speychal.

Čeští odborníci byli v té době vůbec velice plodní – vyvinuli několik polních stejnokrojů, maskovaných i nemaskovaných, včetně letní verze pro vojáky, kteří se v létě 1989 jako první zapojili do mírových misí OSN v Africe. Ve stejných uniformách pak zanedlouho další čeští vojáci zamířili do Perského zálivu.

ACU, které předběhlo dobu

Zatímco čeští vojáci dodnes používají maskovací stejnokroj v zelené i béžové (pouštní) verzi vzor 95, který vznikl v polovině 80. let, a jsou s ním víceméně spokojeni, jejich američtí kolegové řeší opačný problém.