Martin Maxa: „Veteránům by měla být prokazována úcta.“

Autor: Mirka Pašková

O Písni padlých už bylo řečeno a napsáno mnoho. Když se Martin Maxa zmiňuje, že přehodnotil svůj vztah k armádě, logicky nás zajímalo, k čemu v některých ohledech dospěl…

První část interview můžete číst zde.

Vznik Písně padlých dáváš do souvislosti s tím, že sis sám ujasnil svůj vztah k armádě a pochopil její úkoly. Když člověk pročítá internetové diskuse, tak tam leckteří častují vojáky jako žoldáky a jejich nasazení odmítají. Setkal ses s takovými názory?

Samozřejmě jsem se s tím setkal. Podle mě je to dílem způsobeno závistí. Je to typická česká vlastnost a lidé, kteří závidí, ve své zaslepenosti nedomýšlejí, co vlastně závidí. Nevím, co by mělo být k závidění na tom, že někdo za mrzkou výplatu riskuje svůj život, oddělen od svých dětí a rodin. Stačí se nad tím trošku zamyslet.

A dílem je to zaviněno nevědomostí. Lidé si vůbec neuvědomují podstatu vojska. Proč vlastně tu armádu máme. Co se týče Afghánistánu, kde působíme nyní jako součást většího celku – je to přeci v přímé souvislosti s tím, že my jako malý stát toho v případě většího konfliktu sami moc nezmůžeme. To si lidé ale už vůbec neuvědomují, respektive nepřipouštějí.

Při natáčení klipu Písně padlých se skutečnými veterány ses možná seznámil s tím, co jim chybí, co potřebují. Jak hodnotíš rozsah péče o novodobé veterány? Co bys doporučil?

Jedna věc je, že pokud se vrátí zmrzačení, dostanou nějaké rehabilitace, vyměří se jim nějaký důchod, potom se po nich ale obrazně slehne zem. Navíc i ti, kteří se vrátí fyzicky v pořádku, na tom nemusí být dobře psychicky. Mají za sebou pobyt v neuvěřitelně náročném prostředí, kde jsou vystaveni maximálnímu stresu. Jsem přesvědčen, že jen hrst nejodolnějších to může ustát bez následků.

Jsem zastáncem toho, aby se o jedny i druhé postaral materiálně stát, ačkoli je v pořádku, že k tomu vznikají i nadace a projekty v občanském sektoru. Jenže to, co zde chybí, není prvořadě hmotné zabezpečení.

Společnost jim dluží uznání. Těm klukům by měla být prokazována úcta, tak jak to člověk zná třeba z amerických filmů, kde před válečným veteránem sklapne každý podpatky a řekne: to je frajer. Obecně ta úcta, to je to, co chybí. A já bych chtěl tou písničkou docílit, aby se tahle úcta zase objevila.

Teď přejdeme na trochu lehčí armádní témata. Nevím, zda jsi to zaznamenal z médií, ale na sklonku minulého roku se začalo hovořit o obnovení jakési přípravy občanů k obraně státu, které se dříve a v trochu jiné podobě říkalo branná výchova. Máš k tomu nějaký vztah?

Přiznám se, že jsem to nezaregistroval. Ale za mých školních let byla branná výchova samozřejmostí. A nebyl to jen předmět, který by rozšiřoval dovednosti mládeže stran válčení, ale byl to předmět, kde se hodně dbalo na fyzičku. Děti to provětralo. A už jen z tohoto pohledu může být zavedení obdobného předmětu dnes velikým přínosem.

A co se týče vojáků, tak kdo jiný by měl předat nějaké znalosti, samozřejmě stravitelným způsobem, než právě oni? Navíc myslím, že by bylo velmi prospěšné podívat se do starých osnov branné výchovy, protože tam byla spousta dobrých věcí. Jen bych vše poněkud inovoval, právě o to čtvrtstoletí, o které se dopředu posunul tenhle svět. A to je všechno, nic složitého.

Zapojení občanů do obrany státu se děje i přes aktivní zálohu. Dobrovolníci se pár týdnů v roce účastní vojenských cvičení. Patří mezi ně i režisér Václav Marhoul. Ty bys nechtěl jako další známá osobnost posílit tuto součást ozbrojených sil?

To je otázka času, na kdy by mi dorazil povolávací rozkaz. Ale něco takového by mi asi nevadilo a myslím, že by to mohlo být i docela podnětné.

Třeba ve Francii existuje i občanská záloha a do ní vstupují mimo jiné umělci. Mimochodem takových, kteří by veřejně deklarovali svou podporu armádě, je u nás asi jako prstů na ruce. Dan Landa napsal hymnu 601.skss, Karel Šíp hymnu 6. polní nemocnice. Ty zůstaneš u Písně padlých?

Mě by především moc mrzelo, kdyby Píseň padlých byla někdy vnímána tak, že jsem na počátku dostal nějaké zadání napsat hymnu veteránům. Napsal jsem ji spontánně, abych si sám udělal pořádek v mysli, ve vztahu k této tématice. Náhle jsem zkrátka k těm vojákům pocítil obdiv a úctu a chtěl jsem to nějak vyjádřit. Možná to tak cítil i Landa nebo Šíp a v budoucnu se třeba připojí další. A to bude dobře. Výsledek však bude poctivý, jen pokud vyplyne z vlastního přesvědčení.

A už poslední otázka: Kdybys dostal nabídku letět do Afghánistánu nebo v budoucnu do jiné mise, abys vystoupil pro české vojáky, šel bys do toho?

Už se mě na to někdo i ptal a odpověděl jsem, že určitě ano.

Foto: Martin Maxa - štáb/RegiBase