Martin Maxa: „Chtěl jsem napsat písničku, která bude připomínat hrdinství našich vojáků.“

Autor: Mirka Pašková

Píseň padlých, respektive její videoklip, zaujal během prvních dnů od uveřejnění celou vojenskou veřejnost. Co přimělo Martina Maxu vzdát hold padlým? Jak a proč písnička a video vznikaly?

Píseň padlých na podzim vyšla na Tvém novém albu SÁM SEBOU. Kdy a jak Tě vůbec napadlo takovou píseň složit?

Prvním podnětem byla reportáž o Robertu Chudém, který přišel v Afghánistánu o roku a o nohu. Když vyprávěl o svém příběhu v televizi, sice v uniformě, ale bez dvou končetin, tak mě napadlo, že je to takový poslední okamžik, kdy mu společnost prokazuje úctu. Náhle jsem měl pocit, že je to strašně málo. Podle mě to – ač to zní krutě – chodí tak, že pokud voják přijde ve válce k nějaké újmě, tak se mu dá medaile, pak se vyřadí z armádního sboru a za chvilku po něm ani pes neštěkne. Přitom takový člověk nechal v boji kus svého zdraví. Když jsem si to uvědomil, bylo mi to najednou strašně líto a rozhodl jsem se napsat písničku, která by tyhle kluky a jejich hrdinství pořád připomínala.

Stačily Ti jen stručné informace a pocity po zhlédnutí oné reportáže, abys vtiskl té písni její základní rysy? Nebo ses naopak snažil dozvědět o té problematice další informace?

Nedá se říct, že bych se studijně ponořil do tématu padlých a veteránů. Přivedlo mě to především k přemýšlení a rozjímání. Snažil jsem si prvořadě vyjasnit svůj postoj k armádě. Z principu jsem vždy byl a zůstávám odpůrcem válčení. Ale uvědomil jsem si, že žiju v době, kdy konflikty vznikají jeden za druhým. A když už k něčemu dojde, tak dokonce i ti, kteří na armádu nadávají, jsou najednou rádi, že zde je a funguje.

Člověk zcela přirozeně hájí své životní teritorium a podmínky, na které je zvyklý a potřebuje je k přežití a žití. Pokud dojde k ohrožení, tak tyto zájmy v praxi hájí vojáci a nikdo jiný to za ně ani neudělá. Tohle poznání zapříčinilo, že můj vztah k armádě začal být už poněkud ambivalentní a můj pacifismus začal náhle vykazovat jisté trhliny. Najednou jsem přestal ty kluky vnímat jako někoho, kdo si jde do armády vydělat nebo se prostě seberealizovat jen kvůli sobě. To, co dělají, je svého druhu poslání, protože riskují život pro nás ostatní.

K armádě se ještě vrátíme, zůstaňme však ještě chvíli u Písně padlých. Vymyslel jsi naráz slova i hudbu a co z nich je pro Tebe silnějším výrazovým prostředkem?

Melodie je v tomto případě strašně jednoduchá. Odbrnkal jsem si na kytaru tři akordy, které mi zněly libozvučně, zdálo se mi to hezké. Takže hudba se v první fázi nerodila nijak bolestně.

Co bylo opravdu těžké, byl právě text a aranžmá. Tím, že melodie je poněkud subtilnější, tak jsem nechtěl přidávat sáhodlouhé litanie o hrdinství. Chtěl jsem to pojmout úplně obráceně, jako písničku člověka, který už se odtamtud nevrátil. Nechtěl jsem však, aby působila pateticky, či sentimentálně, ale aby připomínala pozdrav ze záhrobí. Odevzdaný a zároveň mrazivý. Protože ten, kdo se nevrátí vůbec, je vlastně velice záhy zapomenut.

Čili vedl jsem text tímto způsobem. Nechtěl jsem tam ponechat ani zrnko sebelítosti nebo lítosti obecně. Vojáci jsou totiž velmi tvrdí chlapi a jsou všechno možné, jen ne patetičtí a sentimentální. Jenže tahle jednoduchá melodie vydá jen na pár slov a vtěsnat do nich toto sdělení bylo velmi těžké, na tomhle textu jsem pracoval strašně dlouho. Začal jsem někdy kolem Vánoc 2011 a text piloval dobrých pět měsíců.

A jak ses rozhodoval o názvu písně, tedy Píseň padlých?

Nad tím jsem trochu váhal, zatímco základní text už byl hotov. O názvu jsme mnohokrát diskutovali s producentem ve studiu. Ale protože text je vlastně vzkazem padlých ze záhrobí, tak jsme jako pracovní název používali celou dobu právě Píseň padlých. Průběžně jsem nahrávku posílal spoustě lidí z mého okolí a jim se název líbil. Takže jsme u toho už zůstali.

Je Píseň padlých Tvé jediné spojení s armádou, nebo ses ve prospěch vojáků angažoval už někdy dříve?

V roce 2003 jsem koncertoval pro naše chemiky v Kuvajtu. Měl jsem možnost na vlastní oči spatřit obrovskou vojenskou základnu a život na ní. Uznal jsem, že to není žádný med. Řekl bych, že lidé slabší povahy by nezvládli pobývat měsíce v takovém prostředí. A nejde jen o samotné prostředí, protože tamní situace byla celkově nevlídná. Nikdo se tam nejel opalovat pod palmou. Jde o zápřah na psychiku a samozřejmě i fyzickou odolnost. To bylo tedy moje první setkání s nasazením našich vojáků v zahraničí.

Taková zkušenost Tě tenkrát ještě nemotivovala, abys jí vtělil do nějaké písně?

Ne, to ne. Sice to ve mně zanechalo silný dojem, ale opravdu hlavním podnětem byla až televizní reportáž o Robertu Chudém.

Šíření Písně padlých teď výrazně pomůže videoklip. O něm jsi uvažoval už od napsání toho songu, nebo tento záměr vznikl později?

O videoklipu jsem prvotně neuvažoval, až později ve studiu. Melodie je sice jednoduchá, ale jak se přidávají postupně další nástroje, což dalo dost práce, tak jsme vedli během studiové práce debaty o tom, že by bylo fajn natočit klip. Člověka při poslechu napadají určité vizuální představy, ale konkrétní cesta k videoklipu to není. Tou cestou byla až série náhod.

Mezi mnoha jinými jsem nahrávku poslal i kamarádovi, který spolupracoval s nadačním fondem Regi Base, což jsem tehdy ani netušil a tento fond neznal. On mi pak dal zpětnou vazbu, že lidem z Regi Base se to strašně líbí a zrovna hledají nějakou podpůrnou písničku a klip k propagaci své činnosti. Zlomem asi bylo, že Jirka Schams alias Regi, který po výbuchu v Afghánistánu zůstal upoután na invalidní vozík s neoperovatelnou střepinou v hlavě a ve spíše letargickém stavu, údajně při poslechu uronil slzu. Nebyl jsem u toho, ale pokud tomu tak bylo, je to snad i dobře, protože by mě to strašně vzalo. Tak jsme si uvědomili, že ta písnička je silná a měla by mít videoklip.

Na druhé straně nevěnoval jsem písničku RegiBase, ode mě je věnovaná vojákům, to je prostě moje niterní záležitost.

Ve videoklipu účinkují skuteční veteráni, kromě nadpraporčíka Jiřího Schamse ještě poručík Miroslav Lidinský, který přišel v Afghánistánu o nohu. Ale proč tam po jejich boku stojí modelky a proč se točilo na Kanárských ostrovech?

Tato otázka by měla směřovat především na scénáristu a režiséra. Ale pokud se k tomu mohu vyjádřit, tak obecně je v klipu zabudován svého druhu kontrast, kdy dramatické záběry z úvodu střídají modré nebe a moře a zdánlivě smířlivá až pohodová atmosféra, jakýsi klid. Souzní to s textem a dodává celkovému vyznění na atraktivitě, což je také důležité, protože klip jsou prostě obrázky.

A jinak, koneckonců, proč by nemohli mít dva vojáci krásný holky? Co se pak týče lokace, Kanárské ostrovy jsou častým cílem filmařů válečných nebo apokalyptických snímků, protože jsou vlastně nehostinné. Jen sopečné pohoří a písek. Kromě toho jsou tam ale vyhlášená golfová hřiště a Míra Lidinský se jako první český hendikepovaný golfista zapsal do historie tuzemského golfu, když se ve své kategorii stal mistrem Evropy.

Sehnali jsme sponzory a díky tomu se mohla celá parta sejít na Kanárech, což vlastně natáčení usnadnilo a zpříjemnilo. Normálně se točí stylem ráno buď tam a tam, druhý den na jiné lokaci, na place po pár hodinách, že další účinkující člověk ani nemusí potkat. Takhle jsme se naopak všichni stmelili, což zase přinášelo další nápady a vylepšení.

Nahrát v dnešní době album a natočit videoklip, není ani přes vývoj a zlevňování technologií levná záležitost. Hudební CD se prodávají levně a beztak se hned pirátsky šíří internetem. Většinu interpretů tak živí koncerty. Budeme mít možnost poslechnout si i Tebe a Píseň padlých naživo?

Písničku už mám zařazenou v repertoáru a na koncertech ji hraju na kytaru, protože původně jsem ji tak složil. Případné zájemce o návštěvu koncertu bych odkázal na své webové stránky www.martinmaxa.cz. Nejbližší recitál mám koncem ledna v Klánovicích.

A co se týče úvodu otázky, tak to je naprostá pravda. Zvláště když někdo k tvorbě muziky přistupuje jako já. Pokud člověk stráví ve studiu devět měsíců, pak musí počítat s tím, že se mu to nikdy nemůže vrátit a finančně nejspíš pořádně prodělá. To nemluvím ani o tom, že mi vykradli studio, ale to není podstatné. Album je na světě, a to je důležité. Tímto způsobem už dnes skoro nikdo nenahrává, protože trh s hudebními CD je naprosto mrtvý. Je to zkrátka o srdci a o tom, že člověk chce po sobě zanechat nějakou stopu.

Vzhledem k tomu, že jste při křtu rozdávali videoklip ve formátu mp4, tak jste ani neřešili, že se bude volně šířit zadarmo. Předpokládám, že Píseň padlých ani není něco, na čem bys chtěl vydělávat…

Přesně tak. Přistupovat k takovému projektu s tím, že jde vlastně jen o kšeft, je cestou do uměleckého pekla. A nejde jen o Píseň padlých, ale o celé moje nové CD. Finanční aspekt jsem vůbec nebral v potaz.

Moje předchozí album vyšlo před šesti lety a hodně jsem zvažoval, zda do toho znovu jít. Člověk ví, že mu to vezme hromadu času, peněz, úsilí a všeho, tak si to dvakrát rozmyslí. Co si budeme nalhávat, všichni máme své rodiny, máme děti a chodí nám složenky. Nakonec ale prostě převážila moje láska k muzice. Samozřejmě mohl jsem tu desku natočit za kratší dobu a levněji, ale nikdy by nezněla tak, jak jsem jí nakonec natočil.

Foto: Martin Maxa - štáb/RegiBase