Karel Blahna byl prvním velitelem praporu mírových sil OSN v misi UNPROFOR

Autor: Mirek Šindelář

„My jsme vlastně byli československým praporem ještě v době, kdy už byl náš stát rozdělený, a to až do dubna,“ vzpomíná dvaašedesátiletý Karel Blahna, dnes bělovlasý brigádní generál ve výslužbě, na duben 1992, kdy velel pěti stovkám československých dobrovolníků na území dnešního Chorvatska.

Připomíná, že tehdy to byla pro mírotvorce ze státu bývalého socialistického bloku pionýrská doba. To, že mohl být u začátků působení českých a slovenských vojáků v mírových silách Organizace spojených národů, považuje za osobní štěstí. Nutno podotknout, že mu k tomu napomohly nejen zkušenosti z předcházejících let, které nabral ve štábech útvarů, kde sloužil, ale také fakt, že se mu po absolvování zpravodajského kurzu podařilo jako jednomu z prvních důstojníků složit v Brně zkoušku z anglického jazyka. „To bylo na jaře roku 1989 a moji kolegové se mi posmívali, k čemu mi angličtina bude,“ směje se dnes. 

Na dobu, kdy se připravoval na svou první zahraniční misi pod mandátem OSN, vzpomíná evidentně rád. „Snad proto, že jsem splňoval všechny požadavky a představy těch, kteří nás vybírali, jsem vyhrál konkurz do Českého Krumlova, kde tehdy vznikla základna mírových sil OSN. Připravoval jsem tady dobrovolníky do zahraniční mise. Byl to vlastně příspěvek tehdejšího nového státu do demokratického společenství,“ svěřil se generál.

Potvrdil, že jednotku stavěli, jak se říká, na zelené louce. Doma dosud nikdo zkušenosti s výstavbou praporu pro mírové síly neměl. Pochvaluje si, že byl obklopen lidmi, o nichž může říci, že tvořili perfektní partu.

Životní zkušeností pro něho byly i první dva kurzy pro velitele praporu a také pro štábní pracovníky ve Vídni. „Měli velmi dobře promyšlený způsob přípravy lidí, kteří odcházejí do zahraniční mise, a hodně jsme z těchto zkušeností potom při vzniku našeho praporu čerpali,“ přiznává generál Karel Blahna. Jádro vznikajícího praporu tehdy tvořili výsadkáři. Chlapi, kteří jsou zvyklí na tvrdý výcvik, mají smysl pro povinnost a kamarádství je pro ně nade vše. Tomu také odpovídal výcvik, který rozhodně nebyl lehký - prý proto, že se pořádně nevědělo, v které části světa budou Čechoslováci v oněch devadesátých letech nasazeni. Mluvilo se dokonce o Kambodži, a velitelé proto sebe i své podřízené nešetřili. Nebylo výjimkou že vojáci absolvovali v rámci cvičení zrychlený přesun terénem z Vimperka třeba až do Českého Krumlova.

„Tehdy jsme naráželi na to, že řada dobrovolníků byla vojáky v základní službě. Aby to bylo správně právně ošetřeno, podepisovali potom závazek a stávali se vojáky v další službě s tím, že mohli klidně po skončení mise odejít opět do zálohy,“ říká Blahna a dodá, že výhodou tehdy bylo, že se mohl podřízeného, který si nechtěl plnit své povinnosti a opakovaně porušoval kázeňský řád, téměř jednoduše zbavit.

Na poznámku, že tehdy asi vojáci nebyli nejlépe vybavení výstrojí a dalším materiálem, zareaguje jen tím, že si uměli poradit. Samozřejmě, že uniformy nebyly pro balkánské podmínky zrovna ideální, ale dalo se to prý zvládnout.

Více ho mrzelo, že se musel - tehdy pro něho nepochopitelně - podřídit rozkazu, kdy jeho vojáci museli stavět kontrolní propouštěcí místa, takzvané Check pointy dost hluboko v zázemí od fronty mezi znesvářenými stranami.

„Tehdy mě také navštívil francouzský generál a ptal se na můj názor. Otevřeně jsem mu řekl, že tato skutečnost mě zaráží. Neřekl na to nic, ale zakrátko se z něho stal velitel Sektoru Jih v takzvané Srbské krajině, kde jsme působili, a stanoviště jsme pak stěhovali do linie rozdělující znesvářené strany,“ prozradí bývalý velitel 1.československého praporu mírových sil.

„Bylo velmi příjemně, když k nám na základnu pak dorazil tehdejší francouzský ministr obrany, a poděkoval mně a mým podřízeným, mezi nimiž tehdy byl i současný náčelník Generálního štábu AČR generál Petr Pavel či dnešní generál Aleš Opata nebo plukovník gšt. Karel Klínovský. Ministr tehdy děkoval za záchranu Francouzů, kteří byli obklíčeni chorvatskými vojáky. To bylo velmi příjemné a určité zadostiučinění za to, že jsem se tak rozhodl. Kdyby se to bývalo nepovedlo, asi bych slavným velitelem nebyl.“

Generál Blahna se neztratil ani v civilu. Po odchodu z armády se postavil na vlastní nohy. Úspěšně podniká. Je obklopen lidmi, kterých se snad, jak s nadsázkou říká, nikdy nezbaví.

Zároveň rád jezdí na pravidelném setkání Klubu výsadkových veteránů do Jindřichova Hradce za těmi, které zná téměř celý svůj život. Za opravdovými kamarády.

Brigádní generál ve výslužbě Karel Blahna byl jedním z velitelů, kteří převzali odkaz druhoválečných předchůdců i těch velitelů, kteří poprvé vyjeli v historii našeho novodobého státu do operace Pouštní štít a Pouštní bouře, aby dokázali, že čeští vojáci patří mezi nejlepší. Také oni prošlápavali cestu České republiky do NATO.