Jsme regulérní armádou, která pracuje ve standardech NATO, řekl armádní generál Jiří Šedivý

Autor: Vladimír Marek

Bývalý náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Jiří Šedivý byl před dvaceti lety bezprostředně u vstupu České republiky do NATO. Nejen tento významný akt a okolnosti, které ho provázely, popisuje rozhovor v aktuálním čísle A reportu.

První kontingent pod velením NATO v misi IFOR, kterému jste v Bosně a Hercegovině v roce 1996 velel, byl začleněn do britské divize. Někde jste vzpomínal, že do té doby nebyly právě ideální vztahy mezi prostými vojáky a důstojníky. Až tam jste podle britského vzoru začali nalaďovat úplně jinou úroveň spolupráce. Byla právě tato mise určitým milníkem v přerodu naší armády?
Tato mise se tak trochu kryje s tím, jak jsme začali budovat novou armádu. My jsme se snažili vztahy mezi tehdy ještě vojáky základní služby a důstojnickým sborem zlepšovat od samého počátku, kdy jsme se rozhodli stavět armádu takříkajíc nového stylu. To nic ale nemění na tom, že Bosna a Hercegovina byla úplně něco jiného. Poprvé jsme se zde dostali do situace, kdy jsme naprosto reálně spolupracovali s armádou států NATO. Spoustu věcí jsme si takto potvrdili, případně jsme zjistili, že ve skutečnosti se to dělá jinak.

Vzpomínám si, že naše účast v misích OSN, která tomu předcházela, byla spojena s celou řadou mimořádných událostí. Myslíte si, že se je podařilo odstranit především díky tomu, že jsme přešli pod alianční velení?
Vždy jsem byl zarytý nepřítel alkoholu. Přitom řada problémů v misích OSN vznikala právě v důsledku jeho užívání. Tam sice nějaká pravidla existovala, ale nedodržovala se. Názorným příkladem toho bylo zabití kapitána Palova. My jsme tehdy zavedli absolutně striktní zákaz konzumování jakéhokoliv alkoholu. To se pravidelně prověřovalo i třeba před odchodem na patrolu. Kdo to porušil, byl okamžitě repatriován. Jen v první fázi do poloviny roku 1996 jsme repatriovali asi čtyřicet lidí. Podařilo se nám takto vyčistit kontingent. Lidé se naučili v prostředí prohibice sloužit. Tato zásada přetrvává do současnosti a myslím si, že bylo dobře, že jsme ji tehdy nastolili.

Na co konkrétně jsme se museli zaměřit především, abychom se přiblížili armádám NATO?
Vojáci mají na celém světě podobné postupy, normy a standardy. Výrazně se ale liší přístupem k lidem. Vzájemnou komunikací, uznáváním jeden druhého. A právě tomu jsme se museli učit na společných misích nejen s Brity, ale i s Američany, Nizozemci a vojáky dalších armád. Naši důstojníci postupně pochopili, že se nedá řvát na lidi, že podřízený je také člověk, který má své potřeby a práva. Právě tohle byl podle mého názoru základ úspěchu.

Náčelníkem Generálního štábu AČR jste byl již před vstupem České republiky do NATO. Co všechno musela tehdy armáda prokázat, aby naše přijetí proběhlo hladce? Jakou podobu měl ten přijímací proces?
Museli jsme splnit tzv. minimální vojenské požadavky. Největší potíže jsme měli s tím, že na styčných místech jsme neměli dostatek lidí, kteří by uměli komunikovat v angličtině. Nejednalo se přitom jen o posty ve velitelských strukturách, ale i například o spojaře. Když jsme v Bosně a Hercegovině začali přes spojovací prostředky komunikovat s nadřízenými velitelstvími, museli nám pomáhat Britové. Nemuseli jsme zásadním způsobem měnit organizační strukturu útvarů a jednotek. Měnili jsme strukturu štábů. Nejdůležitější byla tedy příprava štábů a implementace standardů. Další problém představovaly prověrky, které nám chyběly. Vojáci se bez nich nemohli seznamovat s utajovanými skutečnostmi, které nám předávala Aliance.

Před nedávnem jste prohlásil, že způsob, jakým jsme dělali věci v devadesátých letech, by dnes již neobstál. Ušli jsme skutečně tak velký kus cesty?
Určitě. Již jsem zmínil, že jsme si porovnávali, co je teorie a jak to všechno vypadá v praxi. Právě tohle jsme si mohli prověřit v běžné službě v misi IFOR a v těch dalších, které následovaly. Byla to pro nás taková pionýrská doba. Dnes je armáda mnohem dál. Je regulérní armádou, která pracuje ve standardech NATO. Pokud někdo říká, že naše armáda je v troskách, tak to jsou jen výlevy rádoby expertů z doby socialismu. Mohli bychom se sice bavit o některých dílčích problémech, těmi ale prochází každá armáda.

To, že jsme na rozdíl od Slovenska byli do Aliance přijati v roce 1999, mělo politický rozměr, anebo v té době skutečně existoval určitý kvalitativní rozdíl v těchto dvou armádách, které se rozdělily jen šest let předtím?
Moji slovenští přátelé se možná na mne budou mračit, ale určitě jsme byli dál než oni. A to především v implementaci standardů a přípravě štábů. A znovu opakuji, že v tom sehrálo významnou roli to, že náš kontingent na Balkáně byl začleněn do britské divize. Díky tomu jsme měli reálnější představu o tom, co se v NATO děje. Tím ale nechci popírat, že to rozhodnutí o nepřijetí Slovenska v té době nemělo i jistý politický rozměr.

Celý rozhovor v aktuálním čísle A reportu zde.