Jsem rád, že dělám tuhle práci

Daniel Hlaváč je vynikající voják a úspěšný fotograf. Jeho účast v šesti misích a ceny z prestižních fotografických soutěží mluví za vše. „Pokaždé, když se ráno probudím, myslím na to, že jsem rád, že dělám tuhle práci,“ říká pětatřicetiletý příslušník 43. výsadkového mechanizovaného praporu v Chrudimi.

Kolik misí  máte za sebou a kdy jste vlastně začal fotit?
Byl jsem dvakrát v Bosně, dvakrát v Kosovu a dvakrát v Afghánistánu. Na své třetí misi v Kosovu 2003 jsem si koupil svůj první foťák a postupně jsem se o focení začal zajímat víc do hloubky. Chtěl jsem fotit krajinky, ale zjistil jsem, že mi jdou reportážní fotografie, a tak jsem začal fotit kamarády a situace okolo sebe. Myslím že to je vážně zajímavé téma. Můžu pak ukázat lidem jak to v misích opravdu chodí a přinést obrázek místního života.

Pak jste hned začal sbírat ceny. Už v roce 2006 jste získal první místo v Národní soutěži amatérské fotografie. Jaké byly ty další?
V roce 2006 to bylo za sérii fotografií nazvaných „KFOR 2005 – 2006“. Další rok jsem vyhrál třetí místo s fotografií „Tváře afghánských školáků“ v kategorii „Každodenní život“ v soutěži profesionálních fotografů Czech Press Photo a v roce 2008 jsem znovu získal první místo v Národní soutěži amatérské fotografie. V  roce 2009 jsem si na své konto připsal  druhé místo v kategorii „Reportáž“, opět v soutěži profesionálních fotografů Czech Press Photo.

Vaše fotografie se dostaly dokonce do Bruselu, kde byly vystaveny v prostorách velitelství NATO.
Byla to pro mě skutečně prestižní záležitost. To je sen asi každého fotografa – mít výstavu v zahraničí. Série fotek se jmenovala „122 dní v Afghánistánu“ a ještě před tím, než se dostala do Bruselu, měla svou premiéru v Praze ve Strahovském klášteře a potom v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR a do dnes tato výstava putuje po ČR.

Vzpomenete si na Vaše poslední působení v Afghánistánu? Jak reagují místní lidé, když je chcete fotit?
Muži se fotí velmi rádi a sami před objektivem pózují. A to dokonce do té míry, že je někdy těžké je zachytit v přirozené pozici. S ženami je to složitější. O jejich focení rozhodují muži. Většinou stačil alespoň oční kontakt a buď kývli, že můžu, a když naznačili, že ne, tak jsem to respektoval.

Takže máte spíš fotky mužů jak uměle pózují?
Vůbec ne. Jezdili jsme s vojáky ANA (Afghánská Národní Armáda), kteří před volbami rozdávali humanitární pomoc a vysvětlovali lidem, jak se mají k volbám stavět a volit podle svého uvážení. Při těchto výjezdech byla možnost fotit běžný život. Navštěvovali jsme i školy a velitel ANA věděl, že fotím, tak mi pomáhal nějaké fotky získat i tady. Snažil jsem se dokumentovat vše kolem těchto akcí, dívky se neschovávaly a já je mohl se souhlasem velitele ANA přirozeně fotit. Mladá děvčata ještě nenosí burky a je prima, že je jim vidět do tváře.

Když jste vyfotil někoho místního, chtěli po vás, abyste jim pak fotografie dal?
Přímo to vyžadovali. Hlavně když přivedli celou rodinu (mimo žen), abych je spolu zvěčnil. A já když jsem to slíbil, tak jsem při další návštěvě fotky přivezl. Tam se na dodržování slibů hodně dbá. Určitě několik afghánských rodin má moje obrázky doma vystavené.

Jak jste své afghánské mise prožíval jako voják?
Uvědomoval jsem si, že je důležité být tam, a těm lidem pomáhat. Hlavně v první misi jsme více pomáhali sami. Pomáhali jsme stavět školy, studny a co bylo potřeba. V druhé misi jsme hlavně doprovázeli civilní experty, kteří tu práci dělali na daleko vyšší úrovni.

Jaký byl přímo váš úkol?
Působil jsem tam ve funkci střelce z automatického granátového systému AGS 17.

Vzpomenete si na nějaký zvlášť zajímavý zážitek?
Těch zážitků je hrozně moc. Je těžké vzpomenout si na jeden. V paměti mi ale utkvěla hned první patrola. Byla společná s Američany. Měli jsme zmapovat různé přístupové cesty k důležitým budovám, mešitě, nemocnici, policejní stanici, ale do toho přišlo hlášení, že afghánská policie srazila malého chlapečka a že se okolo začíná srocovat dav. Dostali jsem rozkaz jet na místo pomoci udržet pořádek, aby nedošlo k nějakému vážnějšímu konfliktu. Ještě jsme tam ani nedorazili a dostali jsme nový úkol - zabezpečit vchod do základy. Shromáždilo se tam asi sto padesát lidí. Museli jsme mít na paměti, že celá demonstrace by mohla být nějaká provokace a zachovat chladnou hlavu. Najednou se ale ozvaly asi čtyři výstřely a odnesl to nějaký civilista prostřeleným lýtkem. Americký a náš zdravotník ho hned ošetřili. Demonstraci se podařilo s pomocí ANP (Afgánská Národní Policie) rozehnat a Američané pak naše působení hodnotili jako opravdu profesionální.

Míváte někdy strach?
Ani ne. Strach ze smrti je zasunutý někde vzadu. Člověk se soustředí na práci a na nebezpečí vůbec nemyslí. Do situace, kdy by opravdu šlo o život, jsem se asi nikdy nedostal. Jsou momenty, kdy člověk musí být ostražitější, může se přihodit cokoliv, ale v tu chvíli jen dělám, to co mám zažité jako voják.

Říkal jste, že jste šťastný za práci kterou děláte. Co vám přináší největší uspokojení?
Asi to, že dělám něco, co má smyl, a že můžu uplatnit to, co umím. Je pro mě také zajímavé poznat jinou kulturu, než je ta evropská. Vlastně i díky té práci jsem začal fotit místa, lidi a situace, které bych normálně neviděl, nepotkal a nezažil.

Autorka: Věra Černá