Jako voják se cítím pořád, říká bývalý „péelák“ Jindřich Petrásek

Autor: kapitánka Jana Samcová, tisková a informační důstojnice 25. protiletadlové raketové brigády

V letošním roce si připomínáme 20. výročí vzniku Armády České republiky. Zatímco zástupci mladších ročníků si v roce 1993 ještě hráli na schovávanou, další měli v té době za sebou již přes dvacet let vojenské služby a nesli zodpovědnost za stovky vojáků.

Jedním z nich je i plukovník ve výslužbě Jindřich Petrásek. Narodil se 27. srpna 1947 v Křenovicích u Brna. Původně se vyučil elektrikářem. Podle jeho slov toho nikdy nelitoval: „Poznal jsem zde spoustu lidí a naučil se, jak chutná práce.“ Zlom přišel ve třetím ročníku, kdy do školy přišel náborář z Okresní vojenské správy ze Žďáru nad Sázavou. „Nastoupil jsem na vojenské gymnázium do Liptovského Mikuláše, kde jsem v roce 1969 maturoval,“ vzpomíná rodák z jižní Moravy. Ve stejném roce nastoupil jako velitel čety k 18. tankovému pluku do Tábora. Pak už jeho vojenská kariéra nabrala rychlý spád. V armádě prošel řadou funkcí – od velitele čety až po velitele baterie. Po absolvování Vojenské akademie v Brně byl jmenován do funkce zástupce velitele pluku a v roce 1981 se stal velitelem tehdejšího 9. protiletadlového pluku v Lešanech.

Jaké byly vaše velitelské začátky?

Musím říci, že to bylo docela tvrdé. Byla to skutečně škola života. Nikdy například nezapomenu na svého nadřízeného majora Šindlera, když jsem nastoupil do Tábora jako velitel protiletadlové čety. To byl skutečně velitel pes. Ani z funkce velitele pluku v Lešanech jsem původně nebyl moc nadšený. Přál jsem si vrátit se do Brna nebo Tábora.

Na jakou etapu své vojenské kariéry vzpomínáte nejraději?

To se těžko říká. Zajímavá byla zrovna funkce velitele pluku. Bylo to náročné na čas a energii. Rád vzpomínám na bojové střelby. Člověk si ale spíš pamatuje ty horší chvíle, kdy šlo do tuhého – mimořádné události. Jenomže za tímto pojmem se v té době skrývalo skoro všechno. Poškrábaná raketa byla například považována za havárii raketové techniky.

Litoval jste někdy vstupu do armády?

Byly chvíle, kdy jsem si říkal, že jsem se na to nevykašlal. Ale ze zpětného pohledu toho nelituji. Nejhorší byly takové situace, kdy jsme přišli o vojáka. A ani se to nemuselo stát v době služby. Během vycházky například vojáka přejel vlak. Nejhorší jsou okamžiky, kdy to oznamujete rodičům. To už člověk musí být hodně otrlý, aby ho takové události nevzaly. Jednou na mě můj nadřízený křičel do telefonu, že jsem vrah. Naši vojáci absolvovali výcvik v řízení. Matka od tří dětí dostala smyk, vjela do opačné části vozovky a nabourala do kolony vojenských vozidel. Byla na místě mrtvá. Naši vojáci to nezavinili, ale ta žena nabourala do naší Tatry. Musel jsem to tedy řešit.

Jak byste sám sebe popsal jako velitele?

Myslím, že jsem byl přísný velitel. Ale na druhou stranu byli i náročnější velitelé než já. Ustrojenost a kázeň jsem u vojáků považoval za samozřejmost. Vyžadoval jsem, aby měli odborné znalosti.

Po odchodu z pluku jste 13 let působil jako náčelník Okresní vojenské správy ve Strakonicích. Čekala bych, že po zkušenostech ve funkci velitele pluku už vás nemohlo nic překvapit.

Nastoupil jsem tam s tím, že je to klidná práce a že mě tam skutečně nemá co překvapit. Ale nebyla to tak docela pravda. Dva týdny po mém nástupu nám vyhlásili zvýšený stupeň bojové pohotovosti. Překvapilo mě, jak zdejší zaměstnanci umí, znají a jsou po odborné stránce dobře připraveni. Novinkou pro mě byly odvody. Zejména komplikace, které mohou nastat při posuzování zdravotní způsobilosti uchazečů, a s tím související právní záležitosti. Hodně jsem se zde naučil. Byla to zajímavá práce i z toho hlediska, že zde byl mnohem větší kontakt s civilem. Vojenský útvar měl to štěstí, že všichni starostové, kteří zde v minulosti působili, byli nakloněni tomu, aby posádka zůstala ve Strakonicích.

Utkvělo vám něco v paměti například ze zmiňovaných odvodů?

Snad jen, že jsem odváděl oba své syny. I když u odvodů se už žádné excesy ani mimořádnosti neděly.

Na závěr si dovolím trochu odlehčit. Nyní jste už v zaslouženém důchodu. Čím si zpestřujete svůj čas?

Mám dvě vnoučata – Barušku a Honzíka. Ty dají člověku zabrat. A jinak se snažím sportovat. Chodím hrát volejbal, nohejbal, florbal i ping-pong.