Jak hledá bomby vojenský pyrotechnik? Dívá se tam, kam by je dal sám

Autor: Olga Haladová

Práce pyrotechnika není jen o stříhání červeného a modrého drátu, ale i o ochraně lidí, kteří by se mohli stát terčem bombového útoku.

Úkolem praporčíka Martina Horského, náčelníka skupiny pyrotechniků Velitelství ochranné služby Vojenské policie Praha, je podílet se na ochraně takzvaných chráněných osob – což jsou v jeho případě nejčastěji ministři obrany a velitelé cizích armád. K jeho práci ale patří v první řadě preventivní pyrotechnické prohlídky míst, kde se zahraniční hosté pohybují.

„Je to služba dvacet čtyři hodin denně. Začíná dlouho před tím, než chráněná osoba přiletí a končí, až když opustí český vzdušný prostor,“ prozrazuje. Kromě prohlídky hotelu jsou samozřejmostí kontroly všech míst, kam se host vydá. A všude se pátrá po jakýchkoliv nebezpečných předmětech neznámého původu, po čemkoliv, co by mohlo ukrývat výbušninu – tedy kufry, tašky, odstavená auta, kontejnery a nebo třeba kanály. Na tikající balíček zatím naštěstí při své práci nenarazil. „Zatím se nám nic vážného nepřihodilo. Snažíme se nic nepodcenit, kontrolám věnujeme maximální pozornost,“ říká a snaží se rozpomenout alespoň na neobvyklé nálezy. „V restauraci v Pardubicích jsem kdysi našel filtry do plynových masek ještě z druhé světové války. Ale mrtvolu zastlanou v posteli? To zatím ne,“ usmívá se.

Nedokážeme zázraky, jen snižujeme riziko

Zblízka je Martinova práce všechno jen ne stereotypní. Proto si jí také před sedmi lety vybral. Kromě návštěv na úrovni ministra obrany či náčelníka Generálního štábu se také staral o bezpečnost nejstřeženějšího člověka na světě – amerického prezidenta Baracka Obamy. Velitelství ochranné služby má navíc celorepublikovou působnost, takže se často podívá do různých koutů Čech.

Na ulici ho v ochranném obleku, který nosili pyrotechnici ve filmu „Smrt číhá všude“, nepotkáte. Spíš si ho spletete s agentem tajné služby. Kromě pistole má totiž pod sakem navíc zásobníky s náboji, teleskopický obušek, vysílačku, nůž, baterku a další vybavení. Že tyhle „propriety“ nenosí jen na ozdobu, dokazuje při prohlídce Národního památníku na Vítkově, kde řada zahraničních hostů oficiální návštěvu zahajuje.

S baterkou a speciálním zrcátkem prozkoumáváme venku všechny kanály, kryty lamp, auta i odstavený kontejner. Po nás ještě celou trasu prochází psovod. „Na čich psa nedám dopustit. Existují elektronické detektory výbušnin, ale pes je pes,“ říká Martin už uvnitř památníku. A kde všude výbušninu hledat? „Dívám se všude tam, kam bych to dal já,“ vysvětluje. A tak vytahujeme zásuvky v šatně, nahlížíme za závěsy, zkoumáme toalety i výtahy. Po hodině je hotovo. „Čím víc času člověk prohlídce věnuje, tím líp. Ale bylo by chybou myslet si, že dokážeme zázraky. My se jen snažíme co nejvíc snížit riziko,“ zdůrazňuje. „Pokud se chráněná osoba vydá mezi lidi, při nejlepší vůli nemůžeme odstranit všechny koše a vyhnat z místa všechny, kteří se nám zdají podezřelí,“ dodává.

Pokud by přece jen k nálezu nějakého nebezpečného předmětu došlo, plán akce by se okamžitě změnil a Martin by povolal kolegy pyrotechniky. Ti by pak přímo na místě hrozbu vyhodnotili a nález by zneškodnili. A co by dělal, kdyby se začalo střílet? „Při útoku je úkolem celého týmu efektivní ochrana chráněné osoby,“ říká diplomaticky a až po dlouhé chvíli naznačí, že pokud by šlo o přímé ohrožení, zbraň by použil. „To je ale až ta poslední možnost,“ dodává a vzpomíná na bývalého premiéra Jana Fischera, který na nácvik s ochrankou pozval i televizní kamery. „Někomu to možná připomínalo kovbojku, ale pro něj i jeho ochránce to byla skvělá prevence. Myslím, že žádný z politiků by neměl takové cvičení podceňovat. Může jim totiž jednou zachránit život.“