Dvacet let v oboru - doma i ve světě

Autor: Miroslav Šindelář

Plukovník MUDr. Božetěch Jurenka je primářem anesteziologicko-resuscitačního oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích více než šest let.

Cesta k této pozici byla v jeho profesním i osobním životě minimálně zajímavá.

„Pocházím ze severomoravského Frýdku-Místku. O medicíně, tedy jako o lékařském povolání, jsem začal prvně uvažovat už asi v sedmé či osmé třídě. Bavila mě biologie, přírodní vědy. Nakonec jsem se, vzhledem k tomu, že jsem ještě dělal vrcholový sport – plavání, rozhodl pro vojenskou lékařskou fakultu v Hradci Králové. V roce 1978 jsem tak začal studovat tenkrát ještě královéhradecký Vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav Jana Evangelisty Purkyně. Od toho se pak odvíjel můj následující vojensko-lékařský osud,“ zalistoval ve své profesní minulosti primář Jurenka.

  

Urostlý šéf ARO, tedy oddělení, kam se mnohdy upínají s velikou nadějí zraky těch, kteří čekají na zprávu o zdravotním stavu pacientů, kteří se na toto oddělení dostávají víceméně nedobrovolně. Přesto s velikou šancí na záchranu zdraví i života. Anesteziologicko-resuscitační oddělení v současné době zajišťuje (kromě věkové kategorie dětí do 15 let) celé spektrum činností příslušejících oborů - péči anesteziologickou, resuscitační a intenzivní. Oddělení disponuje šesti lůžky na resuscitační stanici s boxovým systémem, denně zajišťuje anesteziologická pracoviště, provoz dospávacího pokoje a pětkrát v týdnu provoz anesteziologické ambulance. Všechny úseky oddělení jsou vybaveny moderní přístrojovou technikou a zajištěny kvalifikovaným personálem.

To je strohý výčet, ke kterému primář Jurenka upřesnil, že obor, ke kterému se rozhodl po absolvování studijních pobytů v nemocnici, se dělí na dvě hlavní části: anestezii a resuscitaci. Přiznal, že právě tento obor, který určitě bere jako jisté poslání, je nesmírně náročný nejen na psychiku lékaře, ale také na jeho fyzické schopnosti. Ostatně pracovní vypětí, které musí lékař absolvovat mnohdy i v noci, stírá rozdíl mezi spánkem a bdělostí. Na oddělení, které patří k těm špičkovým, jimiž se Ústřední vojenská nemocnice může pochlubit, pracuje na třicet lékařů a šedesát sester rozdělených do pracovních týmů, které dokonale ovládají svou profesi. V praxi, na pracovištích se také nejlépe předávají získané zkušenosti nejen ze zahraničních stáží, ale i z účasti v zahraničních misích.

Primář Božetěch Jurenka v této souvislosti vzpomíná na rok 2007, kdy působil jako hlavní anesteziolog v české polní nemocnici. „V té době tam byl velitelem plukovník MUDr. Marek Kocvrlich, v týmu pracovníků byl profesor Miroslav Ryska taktéž z ÚVN a mnoho dalších výborných lékařů a sestřiček, s nimiž jsem spolupracoval,“ uvedl primář ARO.

Na rozdíl od domácích podmínek v Praze prý bylo výhodou to, že lékaři byli stále pohromadě. Ve dne v noci. Na druhou stranu se týmy zdravotníků musely umět hned ze začátku rychle sehrát, aniž by znali předem svou medicínskou erudici. K zahraničním stážím, kterých bylo opravdu dost a dost, uvede, že všechny jej nějakým způsobem obohatily o nové poznatky, které mohl předávat svým kolegům nejen ve střešovické nemocnici.

  

Ani oddělení ARO nepodceňuje podle slov primáře pedagogickou činnost. Ta se soustředila především na spolupráci s Vojenskou lékařskou akademií, a to na postgraduální výuku vojenských lékařů a přípravu do vojenských misí. Postgraduální vzdělávání lékařů anesteziologů zejména v oblasti neuroanestézie patří takřka k dennímu chlebíčku na oddělení. To je známo také jako výuková základna sester v oboru anestézie, resuscitace a intenzivní péče. Lékaři a sestry ARO ÚVN se pravidelně účastní odborných akcí v České republice i v zahraničí.

Poslední, v pořadí už třetí kongres Anestézie a intenzivní péče v mimořádných podmínkách, kterému předsedal primář Božetěch Jurenka, se uskutečnil na sklonku letošního listopadu. Program právě tohoto kongresu byl obohacen o osobní zkušenosti vojenských anesteziologů, kteří pracovali v polní nemocnici v Afghánistánu. Tyto zkušenosti se dotkly také řešení léčby kriticky nemocných ve velmi složitých podmínkách, včetně problematiky mezikontinentálního zajištění transportu těžce zraněného pacienta.

V roce 1995 doktor Božetěch Jurenka přerušil svou práci ve vojenském prostředí. Nemohl jsem se nezeptat na důvody, které ho k tomu vedly.

„Tehdy jsem cítil, že mi už Ústřední vojenská nemocnice nemá po odborné stránce více co nabídnout, a odešel jsem to zkusit jinam, kde to tehdy pro mne bylo v tomto směru zajímavější. Svlékl jsem tudíž uniformu a nastoupil do Fakultní nemocnice Motol na místo anesteziologa na kardiochirurgii, kde jsem dva roky působil pod vedením profesora Cvachovce, který byl mým dalším skvělým učitelem. Ono se to možná nevyplatilo finančně, ale získal jsem širší rozhled. Nejste na jednom pracovišti od školy do důchodu, vidíte dobré i špatné... Myslím, že pro každého mladšího lékaře by to měla být velká výzva. Několik dalších let jsem pak pracoval na úseku kardiovaskulární anestezie v Nemocnici Na Homolce. Pracovně jsem pobyl rovněž v Saúdské Arábii a Bangladéši. V roce 2003 byl vyhlášen konkurz na primariát ARO ÚVN. Cítil jsem potřebu splatit svými zkušenostmi dluh své anesteziologické alma mater. Po úspěšném absolvování konkurzu na primáře jsem se tedy vrátil do pražské Ústřední vojenské nemocnice a stal se ze mne opět voják,“ uvedl plukovník Jurenka.

„Za těch více než dvacet let, kdy tuto profesi dělám, došlo ve všech oborech, které jsou závislé na technickém zázemí, k obrovskému posunu díky rozvoji výpočetní techniky a materiálovým a elektronickým technologiím. Navíc máme v našem oboru za zády hi-tech přístroje a technologie, které nám umožňují pouštět se do daleko náročnějších výkonů. Kolikrát jsme před patnácti dvaceti lety ani neuvažovali o tom, že bychom mohli pacienty v některých stavech vůbec anestezovat nebo že je pustíme k operaci. Dnes na našem pracovišti podáváme anestezie u tří až pěti vysoce rizikových pacientů denně a procházejí poměrně dobře,“ odpoví na mou otázku primář ARO týkající se srovnání oněch více než dvaceti let v oboru.

  

Pracovní vytížení plukovníka Božetěcha Jurenky je velmi vysoké, proto určitou relaxaci pro svůj organismus spatřuje ve sportu. Rád využívá možnosti potápět se s kamarády. Projet se i navzdory úrazu, který před časem utrpěl a dokládá tuto skutečnost roztrhaným cyklistickým dresem, na dobrém horském kole nebo si jen tak zaplavat.

K jeho koníčkům, který podědil po svém otci, patří také fotografování. Zázemí pro to, aby se prý tato profese dala s dostatečným nasazením zvládnout, mu skvěle dopřává rodina.

Foto : autor a archiv plk. MUDr. Božetěcha Jurenky