Dva dny a dvě noci ve střehu a nepohodlí

Autor: Eva Zítková

V reportáži najdete odpověď na otázku, kdo hrál chráněnou VIP osobu na kurzu Komando a proč?

Vrtule stroje Mi-24 zvedá do vzduchu v divokém víru trsy trávy, úlomky křovin a spršku hlíny, z otevřených dvířek vyskakuje zablácený mladík v černé kombinéze a černé kukle, vytahuje si velký a zjevně těžký batoh a v nepohodlné pokrčené poloze odbíhá z dosahu prudce se točících listů rotoru.

Z rychle se zavíraných dvířek mu pokyne ruka v maskáčích, blýsknou se zuby v úsměvu zamaskované tváře a najednou se vrtulník zvedne a během okamžiku je pryč. Mladý muž má ještě zvednutou ruku v pozdravu, chvilku stojí trošku rozpačitě na okraji přistávací plochy tvořené položenými panely a rozhlíží se, kudy se vydá.

Před pár okamžiky byl ještě členem skupiny třinácti dalších mužů, plnil své úkoly v četě. Hlavou mu probíhají vzpomínky na události posledních dvou dní a dvou nocí, které strávil v lese: „Na dnešek jsi spal snad hodinu do půlnoci, pak nám agent předal zprávu, že se musíme přesunout o další tři kilometry, a na spánek tak zbyly sotva dvě hodiny.“ Zároveň s tím si vybavil, jak se na včerejšek také on zúčastnil setkání s agentem: „S Klárou, přístrojem na noční vidění, se naše čtyřčlenná skupinka přesunula asi půl kilometru lesem, dohodnuté místo setkání zajišťovali dva chlapi, třetí ověřoval agenta. Pak jsme převzali bojový rozkaz na další den a vrátili se zase zpět. Přes Kláru se vidí zeleně a na deset dvacet metrů se dá dost dobře orientovat v prostoru.“

Uvědomil si, že díky dobré přípravě a slušné kondici pro něj uplynulé dny nebyly zas tak náročné: „Kdyby nebyla v noci taková zima, tak by to bylo v pohodě. Nenesl jsi ani zbraň, ani těžké náboje, přesouvali jsme se hodně pěšky, místy dost těžkým terénem – třeba dnes ráno jsi zapadl do jakési bažiny, jak jsi se snažil krýt v prostoru při nástřelu – ale zvládl jsi to.“ Přestřelek teď zažil víc než dost a aby byl nácvik co nejúčinnější, měl na sobě, stejně jako ostatní, simulátor zásahu, popruhy přes hrudník s detektory, zvaný Miles, který zapíská, když jej střela zasáhne. Ten jeho za celou dobu nezapískal, přece jen byl „VIP chráněnou osobou“ a kromě toho, že dostal instrukce, jak se chovat v případě nebezpečí – zalehnout a nehýbat se – tak mu pro začátek velitel čety přidělil "bodyguarda".

Hlavou mu stále zní: „Bylo to tak autentické! Něco se nepovede a zjistíš, že věci nejsou vždy takové, jak vypadají a že na veřejnosti perfektně prezentované výstupy se nejdřív musí vstřebat do krve. Každý si při výcviku projde okamžiky, kdy pro naprosté vyčerpání – fyzické i psychické – má najednou sklon věci podceňovat a není tak ostražitý, jak je potřeba. A taky není všechno tak zajímavé a akční, jak se zdá. Kolikrát se čeká a čeká – před přesunem vrtulníkem, roverem nebo nákladní tatrou, při zajišťování prostoru a vlastně i při vlastním přesunu. Ale právě proto je to tolik skutečné!“

Bylo to skutečné a právě to skončilo. Pomalu se rozešel směrem k budově statku Podvoří, který viděl shora, při letu z místa plnění úkolu pod vrcholem Ondřejova, kde ostatní z čety ještě zůstávají na místě, čekají je další dny pobytu v lese, cvičení pokračuje. On už to má za sebou, zima a nepohodlí jsou zapomenuty, odteď mu v paměti zůstávají jen příjemné zážitky: „Asi nejlepší byly lety bitevním vrtulníkem, krásnou em í dvacet čtyřkou. Celé to bylo fajn.“ A cestou na statek, do velitelského centra cvičení, si pro sebe říká: "Byl jsi na patrole, pomáhal jsi s přípravou léčky na teroristy, v noci ses vydával za agentem, viděl jsi, jak se zajišťuje prostor, skrýval ses před zásahem při nastřelení skupiny, byl jsi svědkem zásahu MEDEVAC u zraněného vojáka, byl jsi prostě v tom."

   

Způsob, jakým se sem dostal, ovšem nebyl nijak jednoduchý. Na jaře letošního roku proběhla na stránkách www.army.cz znalostní soutěž „10 let České republiky v NATO“. Z došlých správných odpovědí byli vylosováni tři výherci, pro něž byla připravena jako hlavní cena účast na kurzu velitelů družstev „Komando“. Nakonec se tohoto cvičení ve vojenském výcvikovém prostoru Boletice zúčastnil pouze jeden z nich – třiadvacetiletý student Ostravské univerzity Radek Sporysz.

 

 

V neděli 22. listopadu 2009 vstal ráno v šest hodin, vyrazil z domova v Českém Těšíně a večer v šest hodin si podal na boletickém statku Podvoří ruku s majorem Jiřím Líbalem, velitelem kurzu. Právě zahájil své dva dny a dvě noci pobytu v listopadovém šumavském lese plném nástrah a léček. Stal se součástí týmu elitních příslušníků AČR, simuloval při jejich kurzu nevycvičenou VIP osobu, kterou musí ochránit a dopravit do bezpečí. Svůj úkol zvládl perfektně a s vojenskými profesionály z "Komanda" se sžil - svou cenu si opravdu vychutnal.

Když v úterý večer odjížděl, byl si jistý jedním: „Rád bych příště zas!“