Den s náčelníkem Generálního štábu AČR

Autor: Olga Haladová

Generální štáb slaví devadesát let své existence. "Žádný stařík to rozhodně není, naopak," pochvaluje si stav svého "svěřence" náčelník Generálního štábu generálporučík Vlastimil Picek.

Je čtvrtek 15. října 2009, den oslav 90. výročí Generálního štábu. Krátce po sedmé hodině ráno Vlastimil Picek přijíždí za husté sněhové vánice do práce. Ptám se, jak se po ránu cítí: „Přiznávám, že jsem trochu zaskočený tím počasím… A jinak mě bolí koleno – nedávno jsem absolvoval drobný chirurgický zákrok a po ránu to dost těžko rozcházím,“ komentuje své zdraví s úsměvem generál Picek. A jak se po devadesáti letech cítí Generální štáb? „Rozhodně to není žádný stařík, ale velmi dynamická organizace.“

Oslavy 90. výročí se konají před budovou dnešního Generálního štábu AČR. Tehdy, před devadesáti lety, ale ještě žádný komplex budov od architekta Antonína Engela na pražském Vítězném náměstí nestál – nejvyšší armádní velení sídlilo nejdřív na Pražském hradě a později o kousek dál v Bubenči. A to nebylo to jediné, co tenkrát bylo jinak. Prvním náčelníkem čs. generálního štábu totiž překvapivě nebyl český, ale francouzský důstojník – generál Maurice Pellé.

„Situace tehdy nebyla vůbec jednoduchá. Měli jsme sice dost legionářských velitelů – ti však byli spíše „praktiky“ a pokud jde o mírový vojenský život, měli značné rezervy. Proto jsme požádali Francii, zda by nám na období, než tito důstojníci absolvují nezbytné generálské kurzy ve Versailles a v Paříži, nevypomohla. Do všech nejvyšších armádních funkcí tak na nějaký čas zasedli Francouzi,“ vysvětluje generál Picek.

  

O pár minut později, v půl deváté, se ještě narychlo schází se svými zástupci. „Je to klasická operativní pracovní porada, při níž spolu procházíme úkoly, které je potřeba vyřešit v nejbližších hodinách,“ prozrazuje.

Blíží se půl desátá a my se s generálem Pickem přesouváme před budovu štábu, k Památníku čs. vojákům z II. světové války, kde oslavy 90. Výročí proběhnou. Vzpomínám si, jak jsme si tu přesně před třinácti měsíci připomínali 70. výročí mobilizace a nedá mi nezeptat se, zda bychom mohli zažít něco podobného i dnes. „Situace je dnes zcela odlišná, protože jsme pevně zakotveni v aliančním systému NATO. Jeho vojenská síla jako celku představuje pro eventuálního útočníka již sama o sobě výrazný odstrašující prvek,“ zdůrazňuje ten nejdůležitější rozdíl.

Oslavy, kterých se spolu s generálem Pickem účastní i vicepremiér a ministr obrany Martin Barták, začínají příchodem prezidenta republiky a vrchního velitele ozbrojených sil Václava Klause, s nímž se generál Picek, ještě před začátkem ceremoniálu, dává do řeči. „Pan prezident zavzpomínal na vojenskou základní službu, během níž nejen hrál basketbal za Duklu, ale také plnil úkoly dozorčího strážní služby a dokonce mi prozradil, že v záloze byl připraven i jako finanční náčelník,“ říká s úsměvem.

 

 

Součástí devadesátých narozenin „hlavního stanu“ Armády České republiky je také křest knihy Srdce armády. Zajímá mě, kdy bylo generálu Pickovi během jeho vojenské kariéry těžko a naopak lehko u srdce. „Na krušné chvíle během své kariéry se snažím zapomenout a naopak vzpomínám na ty příjemné," stěsná svou téměř čtyřicetiletou službu v armádě do jedné věty. "Nepříjemné mrazení ale vlastně cítím každé ráno, když poslouchám brífink vedoucího směny Společného operačního centra. Zajímá mě, jestli se našim vojákům v misích něco nestalo, tam je riziko největší."

   

V jedenáct hodin se Vlastimil Picek přesouvá spolu s vicepremiérem a ministrem obrany Martinem Bartákem a dalšími hosty do Domu armády Praha, kde uděluje Čestný odznak Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého, sedmi příslušníkům Generálního štábu AČR za osobní podíl a příkladné plnění úkolů spojených s výstavbou profesionální armády. Svému zástupci, inspektoru AČR generálmajoru Čestmíru Tesaříkovi, pak gratuluje k Záslužnému kříži ministra obrany 1. stupně. Na osobní gratulaci má ale jen pár minut, ve 12.45 začíná v Poslanecké sněmovně výbor pro obranu.

„Probíraly se nejen zahraniční mise, kterých jsme se účastnili v loňském roce, ale i to, co dnes hýbe armádou. Jsem rád, že jsme spolu s ministrem obrany měli možnost poslancům vysvětlit jednotlivé akviziční projekty tak, aby měli k dispozici co nejvíce informací pro rozhodování.“

  

 

Venku už se šeří a v kanceláři u generála Picka si lidé doslova „podávají dveře“. První v pořadí je schůzka k mimořádnému zasedání Vojenského výboru NATO, na kterou odlétá hned ráno. „Jediným tématem bude Afghánistán,“ konstatuje. Se svými zástupci zhodnotí uplynulý den, stanoví další úkoly, vyřídí poštu, pročte si dokumenty... Je něco kolem osmé, když vypíná počítač a odevzdává desky s posledním vyřízeným spisem.

Končí oslavy 90. výročí vzniku Generálního štábu a zároveň jeden z pracovních dnů jeho čtyřiadvacátého náčelníka. A koho připomene, když se zeptáme na jeho předchůdce? „Vážím si  generála Ludvíka Krejčího, který stanul v čele štábu v listopadu 1933, tedy v době smrtelného ohrožení republiky. Z tehdejšího Hlavního štábu se mu podařilo vytvořit výborně sladěný tým, který v krátké době změnil armádu k nepoznání a vytvořil z ní celek, který budil respekt i u mnohem mocnějších protivníků. Obstál v těžkých životních zkouškách – jak během nacistické okupace, tak komunistické totality. A přes útrapy a šikanování zůstal až do konce svého života morální autoritou, vlastencem a vynikajícím vojákem,“ uzavírá náčelník Generálního štábu Vlastimil Picek.

 

VIDEO:

• Den s náčelníkem Generálního štábu AČR  (Autor: Prezentační a informační centrum MO)