Civilisté se u strakonických protiletadlovců stali na pětadvacet hodin vojáky

Autor: kapitánka Jana Samcová, tisková a informační důstojnice 25. protiletadlového raketového pluku

Zdravotní sestra, student, překladatel nebo majitel firmy – tři desítky civilistů rozličných profesí z různých koutů republiky zavítaly tento víkend k 25. protiletadlovému raketovému pluku, aby si vyzkoušely, jaké to je být vojákem z povolání. Pod dohledem strakonických instruktorů se zúčastnili vševojskového výcviku a poznali některé protiletadlové systémy.

Pátek 1. března 14.30 hodin. Civilisté se po administrativním kolečku, nafasování materiálu a prezentaci o útvaru rychle řadí do družstev. „Četo, směr přímý, poklusem klus!,“ velel poručík. K učebnímu bloku to není ani kilometr, ale běh s desetikilovou zátěží může být pro netrénovaného člověka problém.

„Bylo mi jasné, že to nebudu mít zadarmo, nejsem moc zvyklý běhat. Ten výběh hned na začátku jsem musel trochu rozdýchávat,“ přiznal Roman Šíma. „Ale líbí se mi tady od prvního okamžiku, co jsem sem přišel. Komu se poštěstí, aby si cvičně vyzkoušel sestřelovat letadla na trenažéru protiletadlového kompletu RBS-70,“ dodal muž, který v civilu pracuje v lese a živí se těžbou dřeva.

Vojákem na zkoušku je také šest žen

Účastníci poznávali i protiletadlový komplet S-2M. Mezi nimi byla i drobná zdravotní sestřička Veronika Vršovská. Simulátor váží pětinu její hmotnosti, přesto si jej odhodlaně dává na rameno. „Ovládání mi přišlo jednodušší a měla jsem při něm větší jistotu než u kompletu RBS-70,“ hodnotila mladá žena. Prozradila, že chová velkou úctu k druhoválečným veteránům, kteří ji motivují k vlastenectví.

Na ostatních stanovištích se civilisté mezitím připravovali na to, co je čeká v noci a druhý den. Učí se pracovat s radiostanicí, mapou a buzolou, stavět přístřešky nebo používat pomůcky, které zachraňují vojákům život v boji. „Budeme hodně chodit?,“ ptala se jedna z účastnic velitele družstva. Spolubojovník jí se smíchem odpověděl: „Běhat! Uvědom si, že si v armádě.“

Noční přesun na vojenské cvičiště

Krátce po deváté hodině večer civilisté nasedli do nákladních automobilů Tatra, které je odvezli na vojenské cvičiště Oldřichov u Písku. Přivézt je ale až na místo, to by měli moc jednoduché. Pokyn k sesednutí přišel již pár kilometrů před samotným cvičištěm. Účastníci tak mohli rovnou v praxi využít poznatky z topografie, navíc během nočního přesunu.

Když po půlnoci stavěli na Oldřichově přístřešky, většina z nich se těšila na jedinou věc – zalézt co nejrychleji do spacáku a spát. Jako vojenská jednotka ovšem fungují i v noci. Pravidelně se tak střídali při střežení postavení. „Měla jsem v noci menší krizi. Byla jsem hrozně unavená a říkala jsem si, že už chci jet domů. Ale teď mě nabila rozcvička a boj zblízka,“ sdělila ráno Adéla Cinklová. Na akci se přihlásila jako novinářka, aby o ní napsala reportáž. „Nečekala jsem, že to bude tak náročné. Zvala jsem kolegy novináře, kteří tu byli vloni, aby šli se mnou. Podruhé již nechtěli. Teď už vím proč,“ smála se Cinklová.

Účastníci jsou plní dojmů

Sobotní dopoledne na Oldřichově bylo ve znamení boje zblízka, nácviku bojových drilů a manipulace se zbraní. „Jsem unavený, ale bylo to super. Doporučuji všem, aby se této akce zúčastnili. Kdybych byl o pár let mladší, neváhal bych a okamžitě se přihlásil do armády,“ neskrýval nadšení Roman Šíma, který tak alespoň plánuje vstoupit do liberecké jednotky aktivní zálohy.

Akce skončila v sobotu odpoledne. Pochvaly se kromě vojáků, kteří tuto nevšední akci připravili, dočkali i samotní účastníci. „Oceňujeme vaše nasazení, zájem a zodpovědný přístup, který jste předváděli celých pětadvacet hodin. Fungovali jste jako jeden tým, což je pro armádu jedna z nejdůležitějších vlastností,“ rozloučil se s civilisty velitel akce nadpraporčík Josef Peterka.