Bučovičtí si poprvé vyzkoušeli bojovou střelbu v zastavěné osadě

Autor: Mirek Šindelář

Po devítiměsíčním výcviku si vojáci 2. pěší roty, které velí kapitán Karel Zetocha, vyzkoušeli ostrou střelbu v zastavěné oblasti. K tomu jim posloužila střelnice Velcí v brdském výcvikovém prostoru, kde k podobnému výcviku slouží opuštěné a chátrající budovy po jednom z útvarů, který zde kdysi sídlil.

2. pěší rota 74. lehkého motorizovaného praporu Bučovice obdržela pro letošní rok úkol cvičit boj v zastavěné oblasti.

„Chceme v Brdech s vojáky zúročit nelehké období devítiměsíční přípravy. Střelba v osadě se učí jen ve Vyškově na cvičišti Jeseník, kde se ale koná výcvik pouze cvičnou municí. Několik našich instruktorů právě podobný kurz absolvovalo,“ uvedl velitel roty kapitán Zetocha s tím, že 2. rota cvičí v Brdech od pondělí 8. do pátku 12. září.

Jeho zástupce nadporučík Emanuel Ondrušek nám ukázal terčový manévr, který představoval rozmístění protivníka. Jednalo se o statické papírové a plechové terče umístěné uvnitř i vně budov poznamenaných střelbou i zubem času.

Upozornil na fakt, že se mnozí z přítomných vojáků zúčastnili výcviku na americké základně v německém Hohenfelsu, kde se tematika boje o osadu procvičuje pod vedením zkušených amerických instruktorů.

Specifika boje v uzavřeném prostoru

Boj v uzavřeném prostoru má svá pravidla, která nelze nastudovat v předpisech. Voják teprve v praxi pozná, že při vniknutí do budovy je třeba hodit granát jinak než při běžném výcviku. Stejně tak se musí naučit používat zároveň samonabíjecí pušku a pistoli nebo přehazovat zbraň z levého na pravé rameno a naopak. To vyžaduje notnou dávku grifu.

Právě ten nelze získat jinak než častým výcvikem. Proto také ve středu 10. září absolvovala tři družstva vždy po devíti lidech, rozdělených do tří skupin, ostrou střelbu hned dvakrát za sebou. Po nezbytném poučení o bezpečnostních opatřeních během střelby a po odebrání munice a jejím naplněním do zásobníků mohlo první družstvo vyrazit do boje.

Tady záleželo na zkušenostech i flexibilitě každého z velitelů družstev, jak situaci vyhodnotili a vojáky připravili na vedení boje. V podmínkách, kterými se řídící střelby a instruktoři snažili v rámci možností co nejvíce přiblížit realitě vedení boje v osadě, si mnozí z nich nevedli vůbec špatně.

Samozřejmě že instruktoři měli při hodnocení počínání jednotlivých družstev řadu připomínek a upozorňovali na nedostatky, kterých se jednotlivci dopustili. Přesto jsme se s velitelem roty shodli, že podobná cvičení mají své místo v pravidelném výcviku a že i to středeční splnilo svůj účel. U 2. pěší roty bylo prvním tohoto druhu, a jistě ne posledním. Navíc měli vojáci jedinečnou možnost vyzkoušet si teorii v praxi.