Bojovníci, kteří byli přepravovaní vzduchem

Autor: Karel Krátký

První naše výsadková jednotka 2. čs. paradesantní brigáda si prošla ve slovenských horách doslova peklem.

„Lidé v Banské Bystrici začali drancovat lihovar. V ulicích bylo spoustu namazaných, mezi nimi i můj pucák Pišpéty, který potom zmizel a už se víc neobjevil. Do toho obrazu naprostého zmaru jsme se začali stahovat z města údolím do Donoval. Tam stály zbytky slovenských jednotek, které se ještě nerozutekly. Cesta do hor byla dost ucpaná, stejně tak jako celé údolí. Do toho na nás nalétávali německé štuky, proti kterým střílela protiletadlová baterie pod velením Josefa Berklaua. Zbytek brigády se soustřeďoval v prostoru obce Motyčky. V nějaké chalupě, kde jsem přespal, jsem nechal většinu svých věcí, sbalil jsem si jen batoh. Původní záměr byl, že se budeme bránit, kopaly se zákopy, zřizovala kulometná stanoviště, ale slovenské jednotky se v té době už úplně rozpadaly, takže bylo zřejmé, že budeme muset ustoupit do hor.“

Těmi slovy vzpomínal Tomáš Sedláček na 27. říjen 1944 a závěrečnou fázi nejvýznamnějšího bojového vystoupení 2. samostatné paradesantní brigády během druhé světové války. Tento svazek byl jedinou pozemní jednotkou, kterou vyslala naše zahraniční armáda na pomoc Slovenskému národnímu povstání.

S výsadkovými jednotkami měli před válkou velmi dobré zkušenosti především v Sovětském svazu, kde již v roce 1935 došlo během cvičení k hromadnému seskoku a také v Německu. Lidem na Hlavním štábu naší armády bylo zřejmé, že výsadkovému vojsku patří budoucnost. A tak i u nás bylo rozhodnuto o jeho zřízení. Dřív než se ale naplno rozeběhly přípravné práce, byl tady 15. březen 1939 a s ním i konec samostatného Československa.

Ne náhodou ve Velké Británii procházeli od roku 1941 nejen ti příslušníci naší zahraniční armády, kteří měli být vysazeni nad protektorátem, ale celá řada dalších, a to především důstojníků.

Místo reorganizace nová jednotka

Myšlenka na vytvoření větší paradesantní jednotky ale začala nabírat konkrétní obrysy až v roce 1943. V té době začalo být již zřejmé, že fronta se dříve či později přiblíží původním hranicím Československa, exilová vláda se přitom nevzdávala myšlenky na vyvolání celonárodního povstání. A právě k tomu takovouto jednotku přepravovanou vzduchem potřebovala. Původně se uvažovalo o stažení 1. čs. samostatné brigády v SSSR z fronty a její reorganizaci na výsadkovou brigádu. Mezi tím ale 30. října 1943 přešlo u Melitopole na sovětskou stranu na dva tisíce slovenských vojáků. A tak padlo rozhodnutí vytvořit zcela novou jednotku – 2. čs. paradesantní brigádu. Vojáky 1. slovenské divize měli doplnit příslušníci záložního pluku. Nemalá část velitelského kádru byla přepravena z Velké Británie, kde byl nadbytek důstojníků.
Velitelem nově vytvářené brigády se stal podplukovník Vladimír Přikryl. Existuje otázka, nakolik to byla s ohledem na věk, zdravotní způsobilost, fyzickou kondici a konec konců i způsoby jednání správná volba. Diskvalifikovala ho Brigáda oficiálně vznikla 19. ledna 1944. Do konce ledna měla brigáda víc než 2800 vojáků. Její organizační strukturu tvořilo velitelství, štáb, štábní, spojovací a ženijní rotu a autorotu. Každý ze dvou výsadkových praporů měl tři roty, rotu těžkých kulometů, rotu protitankových prostředků a minometnou rotu. Brigáda dále disponovala dělostřeleckým oddílem se třemi palebnými bateriemi 76 mm děl, baterií 120 mm minometů a velitelskou baterií. Protitankovým oddílem skládajícím se ze třech palebných baterií 45 mm kanonů a rotou protitankových prostředků, protiletadlovým oddílem, který tvořila baterie protiletadlových kanonů ráže 37 mm a dvě roty velkorážních protiletadlových kulometů. Vše doplňoval smíšený předzvědný oddíl, jehož součástí byla i cyklistická rota.

Náročný výcvik

V druhé polovině února začal náročný výcvik, který navíc umocňovaly složité klimatické podmínky. Probíhal od brzkých ranních hodin až do noci. Třikrát týdně byla noční cvičení. Vojáci absolvovali nejen výsadkovou a střeleckou přípravu, ale i taktiku boje. Jednotliví specialisté pak dostali i odborný výcvik. To všechno nehledě na mimořádně tvrdou zimu, mráz a sněhové fujavice. Snášeli to ale dobře, především díky výborné fyzické kondici. Věkový průměr brigády byl dvacet tři let.
Výsadková příprava probíhala, pokud to jen dovolovalo počasí, s velkou intenzitou. Byla plně v režii sovětských instruktorů. Nejdříve se skákalo z upoutaných balonů a později i z letounů. Každý z příslušníků brigády absolvoval minimálně tři seskoky, ve většině případů spíš ale pět. Celkem se uskutečnilo 13 559 seskoků. To všechno za mimořádné válečné situace. A tak se ani nelze divit, že při sedmnácti seskocích došlo ke zraněním a jeden byl dokonce smrtelný.
Ve dnech 17. až 23. dubna byla brigáda podrobena inspekci, absolvovala závěrečné taktické cvičení, jehož součástí byl i výsadek a bojové střelby. Konkrétně posílená 2. rota poručíka Schwarze seskočila za mimořádně nepříznivých povětrnostních podmínek, kdy rychlost větru dosahovala 9 metrů za sekundu, v týlu nepřítele a za pouhých sedmnáct minut obsadila nepřátelské letiště. Při tom se jí podařilo zničit sklady bomb, munice, pohonných hmot, letadla a celkově tak vyřadit letiště z provozu. Stejně úspěšně si při střelbách vedla i 3. rota nadporučíka Emila Čaploviče. Na závěr byla brigádě předána bojová zástava.
V první polovině května se přesunula po železnici blíže k frontě do Proskurova. I tady ale pokračoval tvrdý stmelovací výcvik. Roty ubytované v zemjankách a pod stany lesního tábora intenzivně nacvičovaly pochody na dlouhé vzdálenosti, orientaci ve dne i v noci, překonávání vodních toků, průzkum a bojovou činnost v lese.

Místo Slovenska Karpaty

Když se příslušníci brigády dozvěděli o tom, že na Slovensku vypuklo povstání, reagovali jako jeden muž. Žádali okamžité odeslání na pomoc bojujícím povstalcům. Obrátili se nejen na velení sboru, ale dokonce i na nejvyšší představitele Sovětského svazu, včetně Stalina. V té době se stále ještě uvažovalo o vysazení brigády na padácích. V úvahu připadalo nasazení v týlu protivníka na úseku útoku 38. armády generála Moskalenka, jíž byl podřízen i 1. čs. samostatný armádní sbor v SSSR. Společně s dvěma slovenskými divizemi měla ovládnout strategicky důležitý prostor východního Slovenska a umožnit tak postup hlavních sil na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Brigáda byla již 4. září uvedena do bojové pohotovosti a přesunula se dál na západ do Přemyšlu. O to větší překvapení ale výsadkáři zažili, když jejich elitní jednotku místo výsadku čekalo nasazení do bojů karpatsko-dukelské operace. Stali se z nich pěšáci. „Dodnes nedokáže nikdo z historiků vysvětlit příčiny tohoto rozhodnutí sovětských štábů,“ řekl nám dnes již generál Tomáš Sedláček. „Můžeme se tedy jen domnívat, že za tím snad stála nedůvěra Rusů k převážně slovenským vojákům a neochota vyslat je zpět do vlasti.“
Svazek byl zařazen do podřízenosti velitele 67. střeleckého sboru. Jeho vojáci museli odevzdat veškerý výsadkový materiál. Od 12. září začala 2. paradesantní brigáda přebírat postavení 121. sovětské střelecké divize. Vojáci přitom byli unaveni více než stokilometrovým pochodem. Logistické zajištění v tomto okamžiku prakticky neexistovalo, každý měl jen takové zásoby střeliva a potravin, kolik dokázal unést. Chyběly dokonce i některé výstrojní součástky potřebné do pole. Část důstojníků, kteří jen několik desítek hodin předtím byli letecky přepraveni z Londýna, šla do rozbahněných zákopů ve vycházkových polobotkách. Neznali vůbec situaci, neznali své nové podřízené. Již 12. září v noci uskutečnila 2. rota 1. výsadkového praporu průzkumný výpad v prostoru osad Jedruzkowice a Pielnia.
Do 15. září nebyla brigáda vystavena intenzivnější bojové činnosti. Po tomto datu však přišlo doslova peklo. Jednotlivé prapory dostaly za úkol útočit v nepřístupném horském terénu na připraveného a dobře opevněného protivníka. Přístupové cesty k obranným postavením byly navíc zaminovány. Když se vojákům podařilo překonat minová pole a drátěné zátarasy, často již nebylo čím střílet. A tak bojovali s nepřítelem v jeho zákopech jen noži a pažbami zbraní. Během několika dní 143 vojáků brigády padlo, 438 bylo zraněno. Dalších 49 vojáků bylo nezvěstných. Početní stav brigády se snížil o čtvrtinu. V této době jednotky brigády v součinnosti se sovětskými tankisty obsadily osadu Pastviska a nakonec i prostor Pulawy.

Problémy s počasím

Ani toužebně očekávané rozhodnutí o stažení jednotky z fronty a odeslání na Slovensko se však příliš nevydařilo. Velitel brigády měl za úkol své vojáky roztroušené po krajině, nalézající se mnohdy ve velice obtížném postavení a pod palbou nepřítele, stáhnout za bílého dne. Ještě v noci měla zdecimovaná brigáda bez jakéhokoliv zformování, doplnění a odpočinku odletět na Slovensko. Nakonec se ale i tento rozkaz ukázal jako nesmyslný. Brigáda byla soustředěna v polském Krosnu. Odtud také odstartovalo 26. září 1944 prvních 33 letounů s vojáky. Jejich úkolem bylo přeletět hory, nad kterými vládlo hodně špatné počasí, a přistát na povstaleckém území na Slovensku. Na letiště Tri Duby se ale dostalo jen 13 letadel. Velitel brigády i se svým štábem přistál na letišti Rozhodná poblíž Brezna. Letecký vzdušný most zabezpečovala 59. gardová Stalingradská letecká divize a 5. Orelská letecká divize. Během přeletu se zřítilo 14 letadel. V nich zahynulo 159 lidí. Brigáda totiž paradoxně promarnila příznivé počasí nesmyslným útokem v Karpatech. Přeprava, kterou komplikovaly složité klimatické podmínky, se nakonec protáhla až do 19. října 1944.
Jednotky brigády byly nasazovány do bojů doslova z chodu. Již 8. října zastavil 2. prapor brigády společně s partyzánskými jednotkami postup Němců ve směru Jalná, Hronská Dúbrava, Zvolen. Tento úsek se podařilo udržet až do 20. října. Přistávající výsadkáři se okamžitě zapojovali do bojů. Od 10. října sváděly jednotky brigády úporné boje poblíž Banske Belé. Hned následující den 2. výsadkový prapor dokonce útočil ve směru Hronská Dúbrava a Jalná.
Od 20. září se jednotky paradesantní brigády urputně bránily v oblasti Krupiny, Dobré Nivy, Oremov Laz a Detvanské doliny. Druhému praporu se ještě 21. října podařil úspěšný protiútok, obsadil obce Pliešovce a Sásu. Už čtyřiadvacátého se ale začalo jednat o možnosti přechodu na partyzánský způsob boje. Poslední dny povstání byly ve znamení chaosu, ve kterém jednu z mála organizovaných sil představovala právě 2. paradesantní brigáda. Byly to právě její jednotky, které umožnily ostatním ústup do hor. Díky tomu ale neměla čas vytvořit si v horách základny s dostatečným zásobami, což se později ukázal pro její další působení jako fatální.

Ústup do hor

Ve dnech 27. a 28. října se její jednotky stáhly na Donovaly. Následující den dorazí hlavní skupina v počtu téměř šesti set osob do tábora I. Stalinovy partizánské brigády A. S. Joegorova v prostoru trigonometru Skalka poblíž Latiborské hole. Poslední říjnový den se výsadkáři začali po hlavním hřebenu Nízkých Tater přesunovat dál na východ. Doprovázelo je nejen nepříznivé počasí, ale i nepříjemně dotírající nepřítel. Situaci navíc komplikovaly určité kompetenční spory mezi velitelem brigády plukovníkem Vladimírem Přikrylem a partyzánským velením.
„Byla zima, vítr a mráz. Sníh byl zledovatělý, museli jsme se držet za ruce. Kdo se nedržel, tak spadl. Nespali jsme několik nocí. Kdo usnul, ten už nestal. Hodně lidí tam zahynulo,“ popisovala jedna z příslušnic 2. paradesantní brigády Vanda Biněvská ústup před Chabenec.
V druhé polovině listopadu byla brigáda, anebo respektive to, co z ní zbylo, radiovým rozkazem velitele 1. ukrajinského frontu přejmenována na 2. československou partizánskou brigádu generála Ludvíka Svobody. Přešla tak do podřízenosti Hlavního štábu partizánského hnutí v Československu. Také v následujících dnech byl ale svazek decimován dalšími přepady a útoky německých zásahových jednotek. Ztráty rostly.
„Našli jsme si malou dřevorubeckou chatu, kde jsme přespali. Tam se najednou objevil slovenský důstojník, žid. Ten měl o nějaký kilometr výš, v dřevorubecké chatě schovanou rodinu. Přinesl nám nějaké jídlo a pozval nás, abychom se k nim přestěhovali. Jejich chata byla dost velká, takže jsme se tam bez problémů vešli,“ vzpomínal ve svých pamětech generál Sedláček. „Střechou nám občas teklo, to když napadl čerstvý sníh a my jsme uvnitř topili. Občas jsme pokáceli nějaký strom, rozřezali ho a spálili. U jednoho smrku jsme měli také latrínu. Potíž byla jen v tom, že po čase bylo potřeba tu zmrzlou pyramidu podseknout. Hygienu jsem vyřešil tak, že jsem se jednou za čtrnáct dnů svlékl a běžel vydrbat do potoka.“

Ztráta zástavy

Mikuláš čtyřiačtyřicátého roku představoval dalších klíčový okamžik v historii brigády. Nadporučík Pavel Marcely v té době velel průzkumné četě. Noc trávil v chatě na Parajke severně od Revúce. V časných ranních hodinách byla četa zaskočena německou zásahovou jednotkou. Ta ji rozprášila a jejího velitele těžce zranila. Brigáda během této akce navíc přišla za doposud ne zcela vyjasněných okolností o bojovou zástavu. Po válce se tato událost několikrát stala předmětem vyšetřování. Podle vojenských předpisů si totiž brigáda vůbec neměla brát zástavu do bojové akce. Příkaz k tomu vydal tehdejší náčelník štábu sboru Lubomír Lomský. Po válce byla ztráta zástavy jedním z důvodů, proč byl odvolán z postu velitele svazku Vladimír Přikryl. Také Pavel Marcely musel mnohé vysvětlovat. Jeho slibné poválečné kariéře se postavily do cesty okolnosti spojené se ztrátou zástavy. Marcely nedokázal dostatečně věrohodně vysvětlit skutečnost, proč po svém zranění nebyl Němci zajat a jak se ocitl v závodní nemocnici Likér. Zde byl přitom v lednu 1945 znovu objeven německým oddílem a opět vyvázl bez úhony.
Po válce se v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století zejména na Slovensku objevovaly snahy o určitou falzifikaci historie brigády. Jedna z dezinformací hovořila o tom, že se podařilo objevit zástavu, která byla dlouhá léta zakopána na neznámém místě. Podle vojenského historika Jiřího Šolce, který se v této době podílel na pátrání, došlo možná k jejímu zničení. Ještě pravděpodobnější je ale varianta, že se jako kořist Němců dostala do soukromých rukou.