Boj o Sokolovo

Autor: nadporučík Marek Chovanec

Sobota 9. března 2013. Země se zvedá výbuchy dělostřeleckých granátů, vzduch se chvěje nárazy tlakových vln, hořící domy zapálené plamenomety. První útok zocelené německé pěchoty za podpory jednotek SS na obrněné technice se hroutí v přívalu soustředěné palby. Další útoky však již protrhávají poničenou obranou. V těchto okamžicích houževnatí Čechoslováci, procházejí bojovým křtem. Začíná boj o Sokolovo.

V prvním březnovém týdnu se okolo stovky českých vojáků zúčastnily oslav sedmdesátého výročí boje o Sokolovo. Pietní akci organizovala Československá obec legionářská, přítomni byli taktéž zástupci klubu vojenské historie, několik vojáků ze Slovenska a pět vojáků z 53. brigády průzkumu a EB v Opavě.

Celotýdenní putování Ukrajinou začalo uctěním památky československým legionářům. „Položili jsme kytici v Bachmači na významném železničním uzlu, kde se vedla bitva legií s německými vojsky,“ připomněl poručík Stanislav Lánský, ze 102. průzkumného praporu v Prostějově a pokračoval: „Navštívili jsme i obec zvanou Velkaja Dač, kde je pochováno 33 legionářů.“ Ačkoli se jedná o obec se sedmi stovkami obyvatel, o památník se místní lidé starají a pravidelně v den výročí bitvy pokládají u památníku věnce.

Tak, jak byla první část výpravy věnována československým legionářům a putováním po místech památných bitev, byla druhá část věnována bitvě u Sokolova. Bitva to byla těžká. Vysoké ztráty byly na obou stranách, našich vojáků tam padla desetina.

O krutostech bitvy svědčí i fakt, že nemocnici v nedalekém městě Charkov, kde leželi těžce ranění, vojáci jednotek SS zapálili. Bezcitnější je, že raněné nejdříve postříleli a těžce raněné, kteří již nemohli prchnout, v nemocnici upálili. „Na tomto místě jsme vzpomněli deset československých vojáků, kteří zde byli zaživa upáleni,“ dodal rotmistr Ondřej Cmíral, z 532. praporu EB.

Arťuchovka, malá vesnice, ovšem důležitá pro bitvu u Sokolova. Zde za řekou Mžou drželi obrannou linii českoslovenští vojáci. V roce 1943 byla řeka zamrzlá, proto byl vydán rozkaz, aby rota nadporučíka Otakara Jaroše předsunula obranu do Sokolova. „Stále se dá z těchto míst nádherně přehlédnout celé sokolovské bojiště,“ zhodnotil Zbyněk Gottvald z aktivní zálohy.

Velký ohlas místních lidí mělo i pokládaní věnců v centru města Charkova, kde na paměť Hrdiny Sovětského svazu Otakara Jaroše je pojmenovaná jedna z hlavních ulic. Po oficiální části za našimi vojáky přicházeli místní lidé a bavili se spolu o oněch historických událostech. „Nejvíce na mne zapůsobilo setkání s Pjotrem Alexandrovičem, s dvacetitříletým mladým mužem,“ řekl jeden z účastníků a dodal: „Nejdříve nás překvapil znalostmi o osobnosti Otakara Jaroše, ale dech nám vyrazil až svým naprosto upřímným poděkováním – Děkuji vám za syna vašeho národa, který zde bojoval a padl.“

Dalším programem byl rekonstrukční pochod z Charkova do Sokolova, který v roce 1943 museli naši vojáci urazit, aby se přesunuli na bojiště. „Bohužel jsme z důvodu bezpečnosti nemohli ujít celou vzdálenost najednou, proto jsme šli trasu postupně ve třech etapách,“ uvedl s úsměvem nadrotmistr Pavel Tureček z 53.bPzEB a uzavřel: „Ovšem počasí autentické bylo, sněžilo, mrzlo a foukal silný protivítr. Přesto to byl pro nás silný zážitek, neboť místní lidé vycházeli z domů a srdečně nás zdravili a vážili si činů našich vojáků za války. Proto, když jsme došli před polednem na náměstí do Sokolova, byli jsme na naše předchůdce hrdi.“

Po proslovech, položení věnců a slavnostní otevření muzea v Sokolově začala rekonstrukce samotné bitvy. Členové klubu vojenské historie připravili autentickou podívanou. „Střelba z ručních zbraní, děla minometů, pásy německého tanku drtící svými pásy ploty, výbuchy vyhazující zeminu, ale i zasažená houfnice, která vyletěla do výšky a výbuchem se rozletěla na mnoho kusů a střepin, dým a oheň. Ve chvíli, kdy byl zahájen protiútok a Němci byli zatlačeni, ozvalo se od diváků spontánní hromové "Uráá", to vše přispělo k důstojné připomínce hrdinské obrany města Sokolova,“ hodnotil rotný Jaroslav Tomášek z Opavy.